KlasikaPlus.cz© – portál o klasické hudbě

PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

...váš vyladěný partner

english

Vše nejlepší, Leoši! Hukvaldy žily oslavami 170 let narození Leoše Janáčka english

„Nejprve se postarala o poslech návštěvníků Horňácká muzika Petra Mičky. Hudebníci hráli na autentické lidové nástroje.“

„Večerní program byl situován do Obory, ve které sice amfiteátr sužovalo nelítostné vedro, ale vynahradil to osvěžující stín mohutných, více než stoletých stromů.“

„Anglický pěvec Nicky Spence má pro tuto roli ideální hlasové dispozice. Vypjaté pasáže zpívá se samozřejmostí a zachovává si znělý témbr i v závěrečných výškách.“

Leoš Janáček žil sice v Brně, ale narodil se v Hukvaldech 3. července 1854. V sobotu 29. června 2024 se tam konaly velké oslavy, realizované v koprodukci Mezinárodního hudebního festivalu Leoše Janáčka, Nadace Leoše Janáčka a České filharmonie. Památník, rodný dům a večer amfiteátr v oboře byly svědky setkání významných hostů, umělců a zvědavých hudbymilovných návštěvníků. A samozřejmě zněla Janáčkova díla.

Sobotní odpoledne žhnulo letním sluncem, ale na zahradě Památníku Leoše Janáčka byl příjemný stín a připraveny studené nápoje. Hostitelka, ředitelka Nadace Leoše Janáčka Ludmila Loucká, myslela na všechno. Po celý den si bylo možné prohlédnout výstavu fotografií a portrétů Leoše Janáčka a zakoupit tematické suvenýry. A nejenom Mistr slavil. Slavila i jeho nejmilejší celebrita Liška Bystrouška. Má letos sto let od uvedení opery a k tomu výstavu z inscenací operních domů, kterými prošla. Od patnácti hodin se odvíjel v památníku program, který obstaral renomovaný klavírista Ivo Kahánek. Zahrál zvědavému publiku na rekonstruované Mistrovo harmonium části z cyklu Po zarostlém chodníčku. Znělo to úplně jinak, než jsme zvyklí v klavírní verzi, měkce a pojivě v jednotlivých rejstřících, s neobvyklou barvou. 

Na zahradě domu, který kdysi patřil Janáčkovi, se nejprve postarala o zážitek návštěvníků Horňácká muzika Petra Mičky. Hudebníci hráli na autentické lidové nástroje, dvoje housle, violu a kontrabas, který představili i v malé, přenosné formě, hráli nejprve verbuňk Rakúský císař pán, poté evangelické pohřební písně a nakonec písně sedlácké v úpravě Leoše Janáčka. Zahrajte mně hudci, Ej lásko, lásko, Toto je ten chodníček a nakonec Pohřeb zbojníkův. Po průvodním slově Jiřího Vejvody nastoupili čtyři studenti dramatického oboru Janáčkovy konzervatoře v Ostravě se scénkou, v níž přistoupili k osobnosti Leoše Janáčka po svém. „V patře prý měl pokojíček pro svoji milenku… ne, Múzu… a není to totéž?“ Prostořece pokračovali a hledali na facebooku informace, a dokonce i Janáčkovu aplikaci a v ní jeho děděčka, místního učitele. Starší pán v podivném obleku, který se k nim přidal, sice nerozuměl, o čem se baví, ale zato jim poutavě povídal o svých zážitcích ze školy. Nakonec se chtěli společně vyfotografovat – ale pan učitel na fotce nebyl… duchové se totiž nemohou fotit.

Odpoledne mělo pokračovat před školou, rodným domem Leoše Janáčka. V tropickém horku se řediteli festivalu Jaromíru Javůrkovi zželelo návštěvníků i členů Pěveckého sdružení moravských učitelů, oblečených ve fracích – a zpěv sborových písní a cappella Deš víš, Klekánica a Vojna, vojna zněl nakonec v místním kostelíku, menším, milém a udržovaném s viditelnou péčí. Sbormistr Jiří Šimáček dokázal vyvážit hutné basy a lehkou barvu tenorů do příjemného celku a dával zejména vyniknout charakteristickým janáčkovským akcentům.

Večerní program byl situován do Obory, ve které sice amfiteátr stále sužovalo nelítostné vedro, ale vynahradil to osvěžující stín mohutných, více než stoletých stromů. Program se odvíjel na pódiu, jež muselo být ozvučené. Zvukaři tentokrát odvedli výbornou práci, podařilo se jim vytvořit iluzi příjemného zvuku, sice poněkud s charakteristickým zabarvením, které ale výkon pěvců barevně příliš nenarušilo. 

Mezzosopranistka Václava Krejčí Housková a tenorista Nicky Spence jsou vizuálně zcela rozdílní, ale jejich hlasy se barevně dobře pojily. Britský tenorista se s Moravskou lidovou poezií v písních, JW V/2 vyrovnal příjemnou barvou měkkého tenoru v lehce tvořených pianech a s milou výslovností. Mezzosopranistka využila dobrého zvládnutí svého barevného hlasu a zpívala prostě a kultivovaně a společně s tenoristou vytvořili příjemný zvukový vjem. Píseň Vzpomínky zpívali společně, Pérečko patřilo mezzosopránu, Ej lásko, lásko si s prožitkem zazpíval tenorista, Rozmarýn zase zpěvačka a v poslední písni, kterou byla Stálost se střídali. K pohodové atmosféře přispěl nenápadně, přesto nepostradatelně britský klavírista Julius Drake.

Po zpěvu nastoupili houslista Jan Mráček a klavírista Ivo Kahánek, aby společně přednesli Sonátu pro housle a klavír, JW VII/7 Leoše Janáčka. Nástroje se pěkně vzájemně doplňovaly. Vášnivost houslí podporoval melancholický klavír v první větě Con moto, druhá věta Balada byla narativní, s něžnými flažolety a perlivým klavírem, třetí věta Allegretto zněla naléhavě v občasných disonancích a poslední věta Adagio přinesla úzkostné pocity, naříkavé glissy, hněv v houslích a konejšení klavíru, až do rezignovaného závěru. Propojení sólistů bylo niterné a jejich souhra dokonalá. 

Závěr večera patřil Zápisníku zmizelého, vyprávění Ozefa Kaldy o zmizelém chlapci, odlákaném z domova mladou cikánkou. Je to sonda do duše dospívajícího mladíka, okouzleného první láskou ke svůdné ženě, se kterou odchází ze statku od rodičů. Janáčkovo hudební zpracování je geniální, v hudbě je rozervanost, něha i vzdor a vypjaté tenorové pasáže dokáže přirozeně zazpívat jen málokdo.

Skotský pěvec Nicky Spence má pro tuto roli ideální hlasové dispozice. Vypjaté pasáže zpívá se samozřejmostí a zachovává si znělý témbr i v závěrečných výškách. Jeho exteriér prostého, nepříliš pohledného muže paradoxně pomáhá věrohodnosti a pravdivosti podání, dají se mu odpustit i otevřené anglické vokály a úsměvná výslovnost. Václava Krejčí Housková je výbornou Zefkou, jak hlasově, tak vizáží. Využila i přírodního terénu a zapojila ho do ústrojné herecké akce. Doprovod Juliuse Drakea byl opět nenápadný a znovu kultivovaný a prosazoval se tam, kde bylo potřeba zvýraznit janáčkovskou dramatiku.

Bylo to důstojné zakončení celého narozeninového dne. Organizátoři jej využili i k dalším doprovodným akcím, jako byla Tradice včelařství, kterému se celá Janáčkova rodina v Hukvaldech věnovala, a obcí projížděly nablýskané a s láskou udržované historické vozy Tatra Kopřivnice. Leoš Janáček totiž měl takový vůz zapůjčený v roce 1926 na dvoudenní oslavy, když mu byla na rodném domě odhalena pamětní deska. Je tam dodnes a připomíná, že Hukvaldy nejsou jen tak obyčejnou obcí; je to rodiště našeho v současnosti nejslavnějšího hudebního skladatele.

Čtěte také SeriálPlus Janáček v souvislostech.

******

Foto: MHF L. Janáčka / Dalibor Válek

Karla Hofmannová

Hudební a divadelní publicistka, novinářka, kulturoložka

Pochází z Brna, kde žije a pracuje. Vystudovala pěveckou konzervatoř v Brně a kulturologii v Praze. Pracovala na různých pozicích v kultuře, jako zpěvačka, pedagožka, působila v marketingu a managementu kulturních institucí, což ji přivedlo ke kulturní politice a k žurnalistice. V současné době je v důchodu a působí jako nezávislý novinář, píše recenze především na opery a koncerty klasické hudby a realizuje rozhovory se zajímavými lidmi, kteří se profilují v oblasti kultury. Zajímá se o historii a cestování a jejím velkým koníčkem a relaxací jsou malá vnoučata.



Příspěvky od Karla Hofmannová



Více z této rubriky