PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

Dostal k dispozici těleso PKF-Prague Philharmonia, které se v dané čtveřici komorních orchestrálních skladeb cítilo evidentně velmi dobře.“

„Folklorem značně nasáklá kompozice vrcholí divokou ´cikánskou´ větou, ve které se blýskla houslistka Romana Špačková.“

Debutant Pražského jara Marek Prášil není žádným začátečníkem a tedy ani absolutním debutantem. To, že se objevil poprvé na mezinárodním hudebním festivalu v metropoli, neznamená, že by neměl žádné zkušenosti. Má je z Ostravy a z Českých Budějovic, má je ze zahraničí, má je z koncertů, opery i muzikálů. Však si také vedl v úterý v Rudolfinu za dirigentským pultem orchestru PKF-Prague Philharmonia víc než dobře. Vedl koncert účelnými gesty, působil klidně a skromně, měl zajímavý program a výsledek byl velmi muzikální.

„Co lahodilo uchu, byla měkká, jemná, neostrá hra všech muzikantů, velice pozorná až ohleduplná k sobě navzájem, zvukově velmi vyrovnaná.“

„V Čajkovském se neustále něco dělo, napětí se přenášelo z pódia do sálu, žádný z interpretů nepřekročil lákavou možnost prosadit svůj nástroj. Zádumčivost, melancholii, bolest sdíleli všichni rovným dílem.“

Další z pozoruhodných pražskojarních koncertů byl k slyšení na závěr Víkendu komorní hudby v neděli 22. května. Tři výjimeční sólisté – houslista Emmanuel Tjeknavorian, violoncellista Daniel Müller-Schott a klavíristka Anna Vinnickaja – dávají to nejlepší ze svého umění ve prospěch celku a jejich trio se pyšní kompaktností, vyváženým zvukem a výrazovou hloubkou. A repertoár opět svědčil o promyšlené dramaturgii letošního ročníku festivalu, který se nepodbízí a snaží se představit tu největší kvalitu.

„Ivo Kahánek se těžkého a efektního úkolu, sahajícího často do krajností, zhostil suverénně.“

„Pro Ivesovu hudbu jsou typické simultánně znějící melodie, mohutné zvukové masy a náhlé kontrasty.“

Česká filharmonie přispěla do programu festivalu Pražské jaro mimořádně zajímavým a zdařilým koncertem. V pátek hrála ve Smetanově síni spolu s Ivo Kahánkem Klavírní koncert Movis od našeho současníka Michala Rataje a sama k tomu dvě skladby od Charlese Ivese, amerického hudebního vizionáře první poloviny dvacátého století. V tuzemském hudebním dění docela neběžná a rozhodně objevná dramaturgie; náročný, ani trochu oddechový večer… A sál přitom plný! S hostujícím dirigentem Davidem Robertsonem opravdová festivalová událost.

„Ty nejznámější mezinárodní soutěže si rozhodně nemohou stěžovat na nedostatek zájemců.“

„Ale jen starší Minju Kim své dva konkurenty převyšovala tím, co dělá z interpretů velké interprety. V její hře byla jiskra, ono fluidum, které posluchače pohltí.“

„Na Lilianu Lefebvrovi bylo vidět, že se na pařížské konzervatoři od roku 1910 nic nezměnilo a bez perfektně zahraného Debussyho student do dalšího ročníku nepostoupí.“

Všechno zlé je k něčemu dobré, praví lidové přísloví. Že je pravdivé, dosvědčuje i letošní Pražské jaro. Každoročně máme možnost vyslechnout v jeho rámci mezinárodní hudební soutěž mladých talentů, vždy věnovanou dvěma hudebním nástrojům. Díky covidu jsme měli letos šanci slyšet soutěže dvě – pro fagot a pro klarinet. Soutěž pro fagot se měla konat v roce 2020, ale pro pandemickou uzávěru musela být zrušena. Její konání bylo umožněno až letos, souběžně se soutěží pro klarinet na tento rok regulérně plánovanou. Nahlédněme do finálových koncertů obou soutěží.

„Všehovšudy by tato interpretace mohla jít bezpečně rovnou na nahrávku.“

„Haydnovský přídavek byl strhující, hraný v hraničním tempu, velmi srozumitelně a s takovou mírou risku, která dělá z dobrých živých vystoupení neopakovatelnou událost.“

Středeční večer 11. května v Sukově síni Rudolfina patřil recitálu Miroslava Sekery. Klavírista vystavěl obě půle koncertu od děl klasicistních k romantickým: v té první zazněla Haydnova sonáta následovaná třemi skladbami Fryderyka Chopina, ve druhé polovině pak díla Mozarta a Liszta. Recitál sklidil ohlas více než příznivý – publikum si vyžádalo hned tři přídavky.

„Ono se to moc neví, ale Jihočeská filharmonie je první český orchestr, kde hrají, až na pár výjimek, všichni z tabletů.“

„Hudba se dá dělat dobře na různých místech a s různými lidmi.“

„Snažím se stále pomáhat, ať už v oblasti zdravotnických asistencí, při mimořádných událostech, zkrátka kde je třeba.“

Debutant Pražského jara. Jeden z nejvýraznějších dirigentů své generace, výborný klarinetista, dlouholetý člen Českého červeného kříže a muž, kterému není lhostejné utrpení druhých. Tyto vlastnosti určují umělecký i lidský profil mladého ostravského dirigenta Marka Prášila, který letos vystoupí poprvé na prestižním festivalu Pražské jaro…

„Osmou symfonii veřejnosti poprvé představil v září 1910 v Mnichově – a byla to vlastně jediná příležitost, kdy byl plně uznán jako skladatel.“

„Ve Vídni a v Mnichově připravoval premiéru Osmé symfonie s jasným postojem, který ho jako dirigenta provázel po celý život, že ´nebude tolerovat žádné umělecké lajdáctví´.“

„V Praze zazněla poprvé 20. března 1912 za řízení Alexandera Zemlinského.“

Dva roky po mnichovské premiéře, v březnu 1912, zazněla i v Praze Mahlerova Osmá symfonie, zvaná Symfonie tisíců. Dělí nás od té koncertní události sto deset let. Výlučné dílo za tu dobu na pódiích, ani na těch pražských, nezdomácnělo. Nejen pro enormní nároky na velikost interpretačního aparátu, ale asi i pro svou velikášskou monumentalitu a možná i pro texty z druhého dílu Goethova Fausta, jejichž filozofující poselství nemá pro posluchače takovou bezprostřední emotivní sílu jako Mahlerovy písňové texty nebo chorál v jeho Druhé symfonii.

„Během více než půlhodinové skladby se před námi postupně rozprostřela hudební krajina podmanivé krásy a působivé zvukovosti.“

„Hudebnímu ‚obřadu‘ podlehli všichni zúčastnění – hudebníci i publikum splynuli v jedno.“

„Hudba začíná tam, kde slovo končí. Stačí nechat ji na sebe působit.“

Klasika to nakonec nemusí mít vždy lehké, uvozuje své zamyšlení nad minulým abonentním koncertem Symfonického orchestru Českého rozhlasu muzikoložka Jarmila Tauerová. I po týdnu vzpomíná na Koncert pro bicí a orchestr od Kaleviho Ahoa jako na okamžiky, kdy byla temnou náladou a sugestivní atmosférou díla zcela stržena. A kdy mimořádně sugestivní skladba vyústila do magického ticha… Uvažuje však i nad širším kontextem. Proč nezní v programech zavedených symfonických orchestrů víc současné hudby?

„Daniel Matejča zahrál Sonátu pro sólové housle č. 1 g moll, op. 27 Eugèna Ysaÿe s naprostou pokorou, zaníceností a schopností vtáhnout posluchače do hry.“

„Hra Tria Incendio je přes věk interpretů vyzrálá a současně ozdobená mladistvým nadšením.“

„Prokofjevova Sonáta a moll č. 3, op. 28 byla stvrzením Zukalova klavírního umu – výborné techniky, smyslu pro přehlednou výstavbu, rytmickou přesnost.“

Na koncertě Českého spolku pro komorní hudbu se v úterý 11. ledna představili mladí hudebníci, kteří si již na prahu kariéry vydobyli skvělé jméno. Vesměs jsou laureáty významných soutěží a jejich jména jsou zárukou kvalitních výkonů. V Sukově síni Rudolfina vystoupili houslista Daniel Matejča, Trio Incendio a klavírista Matouš Zukal.

„Kvůli exotičnosti Skrjabinových úvah a hlavně kvůli jejich zkratkovitému výkladu se stalo pravidlem jeho myšlenky redukovat na výplod duševně nemocného megalomana, případně v nich vidět projev dekadence přelomu století.“

„Interpreti o Skrjabinově myšlenkovém systému nevědí téměř nic, popřípadě se jeho zralá díla dokonce bojí nastudovat, jelikož v jejich nezvyklých harmoniích hledají názvuky domnělé náklonnosti k temným silám.“

„Skrjabin byl přesvědčen, že hudba je síla schopná měnit hmotný svět.“

Právě dnes, ve čtvrtek 6. ledna, si připomínáme 150 let od narození Alexandra Nikolajeviče Skrjabina, skladatele, který bývá řazen občas mezi tvůrce skomírajícího pozdního romantismu a občas mezi vizionáře, kteří předběhli dobu a inspirovali další generace skladatelů.

„Na počátku byla jednovětá kompozice Rêverie orientale, jejíž téma autora prý napadlo při první cestě do Alžírska.“

„Čtyři jsou určeny pro klavír a orchestr, nejbarvitější z nich, fantazie, se jmenuje Afrika.“

„Saint-Saënsovo tělo bylo z Alžíru převezeno do Paříže a po pohřebních obřadech v Église de la Madeleine bylo uloženo na montparnasském hřbitově.“

Za čtrnáct let se bude v říjnu slavit dvousté výročí jeho narození, ale na dnešek připadá u jména Camilla Saint-Saënse přesně sto let od úmrtí. Jeho život se uzavřel 16. prosince 1921 ve věku 86 let, a to v Alžíru. Pobýval tam v zimních měsících od roku 1873 pravidelně – v severní Africe bylo toto období určitě příjemnější než v Paříži a nebylo problémem se tam dostat, vždyť Francie držela v Alžírsku od roku 1830 až do roku 1962  koloniální nadvládu. Skladatel odcestoval přes moře v listopadu, ale během tamního pobytu po několika týdnech podlehl nečekaně infarktu.