„Způsob, jakým orchestr pod vynalézavě muzikálním vedením François-Xaviera Rotha zahrál hudbu Césara Francka a Clauda Debussyho, budil úžas.“

„François-Xavier Roth má v sobě natolik velkou přirozenou sílu, že dokáže inspirovat hudebníky i posluchače k novému nahlížení i v případě jim důvěrně známých věcí.“

„Zvukový materiál vycházející z dobových nástrojů je omezený. Mnohonásobně ho však vyvažuje dirigentova muzikalita a elektrizující cílevědomé sledování vytčeného cíle.“

Francouzský orchestr Les Siècles, užívající dobové nástroje, byl v úterý na festivalu Pražské jaro skutečným zjevením. Prokletý lovec Césara Francka zněl pod taktovkou François-Xaviera Rotha neslýchaně démonicky, Debussyho Moře v naprosto nových barvách… a Franckovu Symfonii d moll člověk po jejich koncertě nechce už nikdy slyšet od nikoho jiného.

Ve Dvořákově síni Rudolfina na festivalovém koncertě debutoval v Praze poslední květnový večer soubor sídlící ve stotisícovém městě Tourcoing v regionu Hauts-de-France u belgických hranic, soubor, který napřesrok bude existovat už dvacet let a který provázejí nadšená slova všude, kde se objeví. Není divu. Způsob, jakým pod nesmlouvavě náročným, nervním a vynalézavě muzikálním vedením François-Xaviera Rotha zahrál na Pražském jaru hudbu Césara Francka a Clauda Debussyho, budil úžas. Dobové nástroje dávaly zvuk odlišný od běžných standardů, zvuk jako předpoklad, který dirigenta vedl v agogice a ve výrazu odvážně do sfér, kam jiní nevidí, nedosáhnou a nemohou. Po celý večer neustále o něco šlo, hudba se vlnila, dýchala a nevídaně se odkrývala, překvapovala a fascinovala.

Báseň Prokletý lovec, baladické dílo Césara Francka z osmdesátých let, měla od prvních signálů lesních rohů zlověstně temný a syrový náboj. Obsáhla zběsilé i magicky ztišené okamžiky. Dirigent skladbu oživoval a ozvláštňoval dynamickými vlnami, vášnivým tahem, akcenty a nárazy. To nebyla jemná francouzská hudba, ale divoký a drsný vrcholný romantismus, vzpínající se ostrými šlehy ke klíčovým uzlům, nesený mimořádně širokým dynamickým spektrem, detailními vzruchy, náhlými zvraty a zřetelně zvýrazněnými poukazy na barvitou instrumentaci.

Franckovy Symfonické variace pro klavír a orchestr výrazně kontrastovaly, vyzněly jako mnohem konvenčnější, do obvyklých forem stylizovaná, krotká a ne tak ambiciózní hudba. K charakteristicky měkčímu a ztlumenému, ve vyšší dynamice a vyšší poloze nicméně svištivějšímu zvuku smyčců, k syrovějšímu projevu dechových nástrojů a suchým úderům tympánů se přidal neméně zajímavý, trochu plechový zvuk klavíru – novodobé kopie nástroje firmy Boisselot z roku 1846. Bertrand Chamayou v něm neměl prostředníka pro kouzlení s tóny; výrazový rejstřík a možnosti různých typů úhozu je v tomto případě omezený. Zatímco u nástrojů orchestru pro posluchače je – nebo určitě alespoň může být – zhmotnění a oživení zvuku z devatenáctého století vzrušujícím zázrakem, historický zvuk klavíru tak jednoznačně pozitivně kupodivu nefunguje.

Debussyho Moře pokračovalo v nastoupeném trendu večera, totiž v čím dál jasnějším posluchačském dojmu, že François-Xavier Roth posunuje hranice obvyklého podílu interpretace na celkovém dojmu z hudebního díla, a to nevratně směrem od autora ke zprostředkovateli a realizátorovi. Aniž by přitom vzbuzoval dojem svévolnosti nebo sebestřednosti. Má v sobě natolik velkou přirozenou sílu, že dokáže inspirovat hudebníky i posluchače k novému nahlížení i v případě jim důvěrně známých věcí. V Debussyho Moři nemohl kouzlit se zvukem tak, jak to dělají ty nejlepší moderní orchestry. Ale přesto kouzlil. S dynamikou, když nechával téměř neslyšně hrát tympány nebo anglický roh se smyčci či lesní rohy s harfou a flétnami; s tempy, když zpomaloval a vyčkával, nebo naopak popoháněl ke vzrušeným uzlům; i s agogikou, když podněcoval rázné, ale nadále zároveň jemné důrazy ve frázování. Mořské masy a vlny se přelévaly a opalizovaly, jak to k hudebnímu impresionismu patří, i když je zvuk dobových nástrojů věcnější a sušší. Orchestr, hrající jako jeden, hýřil procítěnými, přesně vystupujícími sóly a na konci první i třetí věty impozantně vygradoval hymnické okamžiky. Ve srovnání s Rothovou interpretací Debussyho přelomové, ve své době avantgardní partitury z roku 1905, všechny jiné interpretace blednou. I když je zvukový materiál vycházející z dobových nástrojů omezený. Mnohonásobně ho však vyvažuje dirigentova muzikalita a elektrizující cílevědomé sledování vytčeného cíle. Při poslechu Moře mohl mít člověk tentokrát pocit jako při sledování kolorovaného černobílého filmu, ale nedostatečně „moderní“ zvuk či vzhled vyvážilo potěšení z detailů a – obrazně řečeno – pohled na neporušenou přírodu, jakou dnes už nenajdeme. Také potěšení z obnažených struktur instrumentačního mistrovství. I potěšení z nádherných, málokdy slýchaných pianissim.

Franckova Symfonie d moll po přestávce k tomu všemu nabídla úžasně nápadité modelování motivů a témat, prostupujících celým dílem; nabídla chvějivé smyčcové plochy a jako protipól opětovné údery a nárazy žesťů, poryvy i náhlá ztišení… Neuvěřitelně zřetelnou slyšitelnost harfy či klarinetového sóla… V první větě plná forte i pocit, že je smyčců jakoby málo, ale že to nevadí… Ve druhé větě s jemnými variacemi kouzelný vstup s harfou a pizzicaty smyčců, echa prvních a druhých houslí, krátká vynoření středních hlasů, sólo anglického rohu… A ve finále dialogy skupin, úsečné vstupy žesťů proti legatu smyčců, výkyvy až k úplným pozastavením, detailně propracované fráze… Dirigent sledoval logiku hudebního toku do nejzazších důsledků, pohrával si s tempy a neustále se vracel k výchozí základní tichoučké dynamice. Přišel v notoricky známé kompozici s jedinečnou a neodolatelnou estetikou.

Hned první skladba večera – způsobem, kterým zazněla – autora jakoby jednou provždy rehabilitovala, pokud by do té chvíle snad panovaly nějaké pochybnosti o intenzitě a zajímavosti jeho hudby. Poslední položka programu pak natolik proměnila zažité vzorce interpretace a vnímání, že zůstane nadlouho v paměti jako něco téměř iniciačního. A k tomu pak ještě přídavek, uvedený neodolatelnou francouzsky vyslovovanou češtinou ve smyslu „…a teť vám zara-žemé udbú ot bizé…“ Strhujícím způsobem vygradovaná, zejména tempově, věta z Arlésanky…

Na podzim se bude připomínat dvousté výročí narození Césara Francka. Les Siècles mu k jeho jubileu posloužili skvěle. Obohatili jeho profil, který je zejména v případě oblíbené Symfonie d moll trochu zploštělý, o překvapivě nové momenty; našli v jeho hudbě prvky, které ji mimořádně silně oživily a probarvily.

Kdyby se orchestr Les Siècles někdy pustil do operního Wagnera, muselo by to být famózní – báseň Prokletý lovec k wagnerovské hudební náruživosti jasně směřovala. A do mysli se neméně silně dere přesvědčení, že pokud by snad někdy někde toto těleso se svým zakladatelem hrálo Smetanovu Mou vlast, bylo by štěstím být u toho.

Foto: Pražské jaro / Ivan Malý