„Dvě vtipné písně Melpomèny přednesla Jana Sibera s milým a odlehčeným výrazem, bylo znát, že jí přirostly k srdci.“

„Projekt Lieder Company má evidentně skvělou vizi a směřování. Objevná dramaturgie ho činí naprosto výjimečným, stejně jako zapálení jeho aktérů.“

„Franckova skladba Anděl a dítě je doslova srdcervoucí a v interpretaci Romana Janála s Karlem Košárkem byla jistě nejsilnějším zážitkem celého večera.“

Spolek Lieder Company v neděli 5. června uvedl ve své první sezóně druhý koncert s názvem V barvách Francie, a to v refektáři Profesního domu na Malostranském náměstí v Praze. Vystoupili tam sólisté Národního divadla v Praze, sopranistka Jana Sibera, pro kterou se jednalo v podstatě o její písňový debut – více se dočtete v nedávném RozhovoruPlus, a barytonista Roman Janál. Klavírních partů se ujal Karel Košárek. Na programu byly méně uváděné písně Césara Francka, Clauda Debussyho a Jacquesa Iberta.

První polovinu koncertu tvořil výběr písní Césara Francka, od jehož narození v prosinci uplyne dvě stě let. Franckovy písně patří k jeho nejméně uváděným dílům, ačkoliv je komponoval prakticky po celý svůj život. „Nacházeje inspiraci nejprve v typických romancích, které povětšinou na půdorysu strofické písně zachycují sentimentální náladu, je Franck postupně více ovlivněn písní německou a přechází ke stylu mélodies. Ty jsou již značně komplikovanější a obsahově závažnější. Franck komponoval pouze jednotlivé písně, přestože už bylo poměrně časté sestavovat i celistvé písňové cykly. Volí různé textové předlohy autorů, kteří dnes již mnohdy upadli v zapomnění,“ uvádí v programu předseda spolku Lieder Company, skladatel a klavírista Jan Dušek.

V devíti Franckových písních se střídali oba pěvci za klavírního doprovodu Karla Košárka. Jana Sibera prokázala své nesporné kvality pěvkyně, která patří už několik let na naše nejlepší operní scény. Velmi pozitivně mě překvapily její závěry na vysokých tónech – byly naprosto přesné, měkké a vyloženě potěšily ucho. Místy mi chyběly více otevřené vokály „o“, „a“, „e“, které se v operním projevu kryjí z více důvodů, například kvůli přechodovým tónům nebo jakési zvukové celistvosti a jednotné barvě hlasu. U písní to však vidím jinak. U nich má každé slovo svůj charakter a je třeba doslova filigránské práce, která umožňuje širokou škálu výrazových prostředků. Jak jsem v úvodu zmínil, Jana Sibera zažila v podstatě svůj písňový debut a jsem si jist, že na poli tohoto žánru dokáže ještě mnoho.

Ostřílený pěvec, barytonista Roman Janál vládl mnoha polohami svého krásného hlasu – od šeptavých pianissim přes parlandový charakter, dynamicky si pohrával snad s každým slovem a fráze dokázal vystavět i k mohutným tónům, jakož i k finesám v mezza voce. V první polovině koncertu exceloval v dramatických písních Pour les victimes (Pro oběti) a zejména v L´ange et l´enfant (Anděl a dítě). Poslední jmenovaná píseň popisuje smrt dítěte v kolébce, které anděl vzývá k odchodu z tohoto světa. Celá skladba je doslova srdcervoucí a v interpretaci Romana Janála s Karlem Košárkem byla jistě nejsilnějším zážitkem celého večera. Když se mi vhrnuly slzy do očí, uvědomil jsem si tu sílu komorní písně. Jako bych byl v divadle a končila Pucciniho Bohéma… A přitom jsem byl v komorním sále a na podiu jen pěvec s klavíristou…

V druhé polovině večera zazněly oba díly Galantních slavností Clauda Debussyho, od jehož narození uplynulo sto dvacet let. „Debussyho písňová tvorba, ačkoliv je vedle klavírní nejobsáhlejší, stojí poněkud mimo všeobecný zájem,“ lituje Jan Dušek a dodává, že vedle jednotlivých písní vznikla i řada cyklů. Dvě knihy Fêtes galantes (Galantní slavnosti), které jsou zhudebněním šesti básní Paula Verlaina, patří k Debussyho vrcholným dílům v této oblasti. Silný vztah k Verlainově poezii se v Debussyho tvorbě projevuje už od mládí. Fantoches, Clair de lune a En sourdine zhudebnil už v roce 1882 jako samostatné písně. První kniha Galantních slavností však vznikla až v roce 1891 a tyto písně tak získaly druhou značně odlišnou verzi, patrně v návaznosti na Trois mélodies, rovněž na Verlainovy básně. Debussy se k prvním třem písním Galantních slavnostní opět vrátil ještě v roce 1903, aby je zrevidoval a vydal tiskem. K této finální verzi pak následujícího roku přibyly další tři písně (druhá kniha) Les ingénus, Le faune a Colloque sentimental. Oba díly pak měly premiéru na privátním koncertě u Madame Colonne 23. června 1904.

O písně z Galantních slavností se opět podělili oba pěvci a nutno říci, že vyzněly moc dobře. Dokonce mi přišlo, že Janě Sibeře „lépe sedly“, a jaksi jsem slyšel i více francouzštiny než u jejího Francka. Velmi se mi líbil i doprovod Karla Košárka, který pěvce po celý večer doprovázel s citem, našel dynamický balanc a tvořil jim skvělého partnera. I u něj jsem si ale všiml, že se mu jakoby hrálo lépe až v druhé půlce večera. Krásně mu vyzněl protihlas v písni Clair de lune (Měsíční svit) či satirický úvod k Le faune (Faun).

Závěr koncertu patřil Jacquesu Ibertovi, dalšímu nepříliš často uváděnému francouzskému autorovi, představiteli neoklasicismu, od jehož úmrtí uplynulo v tomto roce šedesát let. Tištěný program koncertu vysvětluje, že ačkoliv se Ibert písňové tvorbě věnoval hlavně v mládí, využíval tuto formu ve svých dílech pro divadlo, film a rozhlas. Nejinak je tomu v případě Deux Chansons de Melpomène (Dvě písně Melpomèny), které vznikly nejprve roku 1943 jako součást rozhlasové opery Barbe bleue. Teprve posléze je Ibert vydal samostatně a získaly si cestu na koncertní pódia, zatímco původní opera zůstala v podstatě zapomenuta. „Zajímavé je, že i Chansons de Don Quichotte (Písně Dona Quichotta) vznikly nejprve roku 1932 jako součást hudby k filmu Georga Wilhelma Pabsta (rodáka z české Roudnice nad Labem) a následně byly vyčleněny coby koncertní písně. Existují v orchestrální i klavírní verzi,“ doplňuje Jan Dušek.

Dvě vtipné písně Melpomèny přednesla Jana Sibera s milým a odlehčeným výrazem, bylo znát, že jí přirostly k srdci. Velmi oceňuji tým, který koncerty připravuje. Po celou dobu byly překlady textů promítány na stěnu a posluchač tak nemusel stále číst v programu a měl možnost sledovat umělce i text najednou. Překlady textů celého večera vytvořily Klára Notaro a Pavlína Červová.

Posledním cyklem dramaturgicky skvěle sestaveného koncertu byly Ibertovy Písně Dona Quichotta na texty Pierra de Ronsarda a Alexandra Arnouxe. Roman Janál podpořen Karlem Košárkem v nich opět rozehrál velké-malé divadlo, intenzivní, barevné, úžasné i uklidňující. Hlasově tento pěvec stále překvapuje. Jeho závěr v mezza voce mě doslova chtěl zvednout ze židle.

Projekt Lieder Company má evidentně skvělou vizi a směřování. Objevná dramaturgie ho činí naprosto výjimečným, stejně jako zapálení jeho aktérů. Starostlivost a snahu o kvalitu lze vidět i v precizně vytvořených tištěných programech/brožurách. Velmi rád přijdu na některý z příštích koncertů.

Foto: Lieder Company