„Petr Altrichter je pardubickým posluchačům i filharmonikům velmi dobře známý, jelikož je zde pravidelným hostem.“

„Na úvod večera zazněla třívětá Serenáda pro smyčce e moll Edwarda Elgara, skladatele známého především svými Okázalými a obřadními pochody.“

„Jako přídavek zahráli pardubičtí ještě dirigentem ohlášený Elgarův Pozdrav lásky, další hit hudby 19. století.“

Komorní filharmonie Pardubice přizvala na svou březnovou abonentní řadu, která čítá tentokrát dva koncerty, jednoho z nejlepších současných českých dirigentů. Nejinak tomu bylo i v případě flétnisty Jana Ostrého. Na programu byla v úvodu hudba anglického pozdního romantismu, lépe řečeno tamní národní školy, a vrcholného vídeňského klasicismu. Publikum se dočkalo i malých, nicméně hřejivých přídavků. Auditorium Sukovy síně, dějiště večera, rozhodně nebylo prázdné a bylo možné v něm nalézt publikum složené z různých věkových kategorií.

Dirigent Petr Altrichter je pardubickým posluchačům i filharmonikům velmi dobře známý, jelikož je zde pravidelným hostem. Nezapomenutelné bylo provedení Smetanovy Mé vlasti v podání FOKu, které se před lety uskutečnilo na Pernštýnském náměstí v rámci dnes už neexistujícího festivalu Le Quattro Stagioni. Stejné dílo zde řídil v interpretaci České filharmonie roku 2018 v Tipsport Aréně. V letech 1987 až 1990 působil v Pardubicích krátce jako šéfdirigent, než ho vystřídal dnes už zesnulý Bohumil Kulínský. Má za sebou nesčetně mnoho úspěšné spolupráce s vynikajícími tuzemskými i světovými orchestry, zastupoval Jiřího Bělohlávka v době jeho nemoci u České filharmonie. I přes svůj věk je velice vitální a neuvěřitelně entuziasticky muzikální. Dá se říci, že z připravených skladeb vytěžil maximum.

Na úvod večera zazněla třívětá Serenáda pro smyčce e moll Edwarda Elgara, skladatele známého především svými Okázalými a obřadními pochody (Pomp and Circumstance Marches) a Enigma variacemi. Dlužno podotknout, že jeho serenáda stojí ve stínu ambicióznějších děl pro stejný typ obsazení od Čajkovského i Dvořáka. Celkově vyznívá nenápadně, komorně, jako by na sebe nechtěla přespříliš upozorňovat. O to lépe však připravila půdu následující skladbě. Její první větu předvedli pardubičtí v mírně pomalejším tempu, než bývá zvykem, nicméně bylo dobře, že příliš nevystupoval onen charakteristický a často opakovaný motiv viol na úkor kantabilních frázi. Ve druhé větě se filharmonie rozehrála do plné šíře s výraznou dynamikou, zvukově se takřka zdvojnásobila. Znalého posluchače jistě překvapilo využití celého bloku hudby z první věty v poslední části, čímž skladatel dílo zcelil do kompaktního celku.

V následujícím Koncertu pro flétnu a orchestr č. 1 G dur Wolfganga Amadea Mozarta zazářil Jan Ostrý. Tento koncert patří k nejznámějším, nejčastěji hraným a snad k nejlepším ve flétnové literatuře vůbec. Sólista hrál zpaměti a byl vidět velký nadhled, který nad dílem měl. Nespokojil se pouze s rovným postojem situovaným v jednom místě, ale různě se otáčel a snižoval i vyvyšoval, jak to flétnisté dělají. Po celou dobu jeho tón jasně zářil nad orchestrem, který jej nikdy nepřekryl. V každé ze tří vět předvedl náročnou a dlouhým trylkem zakončenou sólovou kadenci. Po tomto brilantním provedení zařadil ještě sólistický přídavek – Syrinx od Clauda Debussyho, který byl plný dlouhých tónů dokazujících sólistův vynikající dech. K předchozí skladbě vytvořil znamenitý kontrast. Orchestr hrál v tomto případě z ryze praktických důvodů v komornějším obsazení – pouze s jedním kontrabasem a tak dále.

Po pauze zazněla Oxfordská symfonie č. 92 G dur Josepha Haydna z řady jeho Dvanácti londýnských symfonií. Údajně mu měla posloužit jako disertační práce k udělení čestného doktorátu z hudby na univerzitě v Oxfordu. Dle toho se jí tak později začalo říkat. První věta má pro Haydna typickou pomalou introdukci, která velmi dobře navazuje na následující Allegro spiritoso. V podání Komorní filharmonie Pardubice zaujalo Trio v Menuetu, kde hráči na dechové nástroje jasně zdůrazňovali třetí doby ligaturované do následujících taktů. To dokládá skladatelův smysl pro humor i v jinak krystalicky čistých formách symfonií. Závěrečné, radostné a virtuózní Presto v sonátové formě vytvořilo krásnou tečku za celým provedením.

Jako přídavek zahráli pardubičtí ještě dirigentem ohlášený Elgarův Pozdrav lásky, další hit hudby 19. století, ve kterém prvně zazněly i tóny klarinetů. V Elgarově miniatuře se celý orchestr snad nejlépe ten večer rozehrál, takřka až do symfonické šíře.

Výborně nastudovaný a předvedený program stál za návštěvu. Posluchači mohli vyslechnout ty nejznámější skladby artificiálního hudebního repertoáru, nicméně výběr mohl být o něco nápaditější.

*******

Foto: František Renza