„Fantazie a fuga a moll BWV 904 Johanna Sebastiana Bacha patří mezi méně hrané skladby při varhanních produkcích, jelikož se jedná původně o dílo pro cembalo.“

„Mechler proložil program třemi svými improvizacemi, v nichž vzdal hold třem velikánům francouzské hudby 19. a 20. století.“

„Bylo pozoruhodné, jak české romantické varhany zněly pod rukama Mechlera francouzsky, podobně jako před rokem v případě Philippa Lefebvra.“

Svatovítské varhanní večery, mezinárodní varhanní festival v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha, se letos konají již podvanácté. Tvoří je řada pěti recitálů uskutečněných během července až počátku srpna, na nichž účinkují umělci z celého světa. Někteří zde již hráli vícekrát, například Jan Hora. První večer pořadatelé svěřili umělci původem z francouzského Alsaska, jenž je žákem Daniela Rotha či Marie-Claire Alainové. Působí jako profesor varhan na Vysoké hudební škole v Kolíně nad Rýnem, coby varhaník tamtéž a také v katedrále ve svém rodišti. Dramaturgie jeho programu byla objevná, patrně ze všech pěti večerů nejpozoruhodnější, jelikož obsahovala málo známá díla i neznámé autory. Zcela automaticky v něm dominovala francouzská hudba a nechyběly ani tři improvizace. Hlavní český svatostánek byl posluchači uspokojivě zaplněn a po celý koncert vládla atmosféra soustředěného poslechu.

Na úvod večera promluvil děkan kapituly Ondřej Pávek, jenž přivítal návštěvníky. Pak předal slovo interpretovi, který v angličtině představil svůj program i související dramaturgické záměry. Fantazie a fuga a moll BWV 904 Johanna Sebastiana Bacha patří mezi méně hrané skladby při varhanních produkcích, jelikož se jedná původně o dílo pro cembalo. Interpret začal bez otálení hrát po vstupu na Wohlmutovu kruchtu a sebejistě rozezněl první akordy Bachovy díla. Hrál ve střední dynamice, svěže a s naprostou jistotou. Ve dvojité fuze postupně přidával jazykové rejstříky dle francouzského způsobu, přičemž celé provedení působilo kompaktně, lehce a přirozeně muzikálně, ostatně jako po celý večer. Dále přednesl od stejného autora chorálovou předehru Erbarme dich mein, o Herre Gott BWV 721, a to v pomalém tempu a s jazykovým rejstříkem Klarinet, který užil ke hře cantu firmu. Toto dílo se stalo populární až v posledních letech a není ani zahrnuto ve svazcích Bachova díla od vydavatelství Peters, jelikož Bachovo autorství není jisté. Le Vertigo od Josepha-Nicolase-Pancrace Royera, učitele hudby potomků krále Ludvíka XV., bylo opět původně cembalovou kompozicí. Ta byla typická mnoha kontrastními díly, rychlými repetovanými akordy, disonantními průtahy, zajímavou harmonií a četnými pasážemi. Mechler ji podal temperamentně. Fantasia pour le verset „Judex crederis“, úryvek z textu hymnu Te Deum, začala mozartovsky v jednoduchých a průzračných melodiích, nicméně se postupně velmi zdramatizovala. Aby také ne, měla totiž znázorňovat hrůzy biblického Posledního soudu. Zejména hromy a blesky jsme mohli v té vřavě rozeznat. Choral-Poème od Charlese Tournemira také nebyl známý, jeho obsah zněl vysloveně elegicky a mohl připomínat mysteriózní hudbu Louise Vierna. Naopak Chorální improvizace na sekvenci Victimae Paschali Laudes patřila k oblíbeným kusům varhanního repertoáru. Její interpretace byla adekvátní, opravdu připomínala svou rapsodičností improvizační hru. Závěr patřil dvěma skladbám bratra jeho učitelky M. C. Alainové, Jehanu Alainovi. Neznámé Postlude pour l´Office des Complies připomínalo vzhledem ke svému názvu spíše meditaci, nejednalo se o hřmotné postludium, jak bychom mohli očekávat. Efektní závěr patřil až Litaniím, Alainově nejpopulárnější kompozici, vystavěné na jednom, stále se opakujícím tématu a postupné gradaci až do finálního klastru.

Mechler proložil program třemi svými improvizacemi, v nichž vzdal hold třem velikánům francouzské hudby 19. a 20. století. První patřila Claudu Debussymu, druhá zpracovávala téma Maurice Ravela a třetí byla ve stylu Oliviera Messiaena. Každá byla jiná, nicméně všechny stály na Mechlerově vynikající manuálové i pedálové technice, energičnosti a schopnosti dobře kombinovat rejstříky. Jedinou vadou byla jejich délka, která mohla být vzhledem k obsahu kratší.

Varhaník hrál celý večer bez registrátora, takže zřejmě i zpaměti! Za celou dobu nebylo slyšet jediné zaváhání jak ve hře, tak v rejstříkování. Publiku představil mnoho pozoruhodných barev Mölzerova nástroje a bylo znát, že svatovítské varhany dokonale ovládnul. Jeho program nebyl prvoplánově líbivý, nicméně i přesto zaujal a posluchači se zdáli spokojeni a danou hudbou povzneseni. Vzhledem ke své skromnosti se ani nešel dolů poklonit a jako přídavek zahrál efektní kus od francouzského barokního mistra, zřejmě od Louise Marchanda.

Bylo pozoruhodné, jak české romantické varhany zněly pod rukama Mechlera francouzsky, podobně jako před rokem v případě Philippa Lefebvra, a to jsou od francouzských na hony vzdálené. V případě baroka i 19. a 20. století u nich dominuje mechanická tónová traktura, u moderních nástrojů jsou samozřejmostí rejstříkové kombinace typu Setzer, které v katedrále nejsou. Mistr svého řemesla se zkrátka nezapře. Francouzští varhaníci jsou ostatně pojmem ve světě královského nástroje a žádný dramaturg neudělá chybu, když nějakého pozve.

Foto: ilustrační – Facebook Thierry Mechlera