„Moravia Brass Band zazářil ve Vivaldiho třívětém Houslovém koncertu D dur v transkripci pro sólovou trubku a žeště.“

„Kateřina Málková se představila jako spolehlivá interpretka, jejíž doménou je hudba 20. století.“

„Generální oprava nástroji velmi prospěla a zvukově se změnil skoro k nepoznání – zní o dost plněji a barevněji než dříve.“

Prvním zářijovým pondělím byl zahájen Mezinárodní varhanní festival Olomouc, nejstarší událost tohoto druhu u nás. Koncert se uskutečnil na nově generálně opravených a čerstvě požehnaných varhanách Michaela Englera v chrámu sv. Mořice. Karel Martínek na něj přizval českou varhanici Kateřinu Málkovou a ansámbl Moravia Brass Band s dirigentem Chuheiem Iwasakim. Všichni zmínění zde vystoupili poprvé. Na závěr pro posluchače společně připravili úspěšnou premiéru skladby vynikajícího trumpetisty a člena Moravské filharmonie Olomouc, Ondřeje Moťky. Celý chrám byl do posledního místa zaplněn, což je pro tento festival typické.

Po úvodních slovech ředitele Moravské filharmonie Jonáše Harmana, dramaturga Karla Martínka a Mons. Josefa Nuzíka, administrátora Arcidiecéze olomoucké, přednesl Moravia Brass Band Canzonu renesančního mistra Giovanniho Gabrieliho. V ní vyniklo střídání jednotlivých sekcí souboru, přesně podle autorovy představy, neboť v jeho době bylo v Benátkách oblíbené užívání dělených sborů i orchestrů, které mezi sebou vedly pomyslný dialog. Pak následovala první skladba pro sólové varhany – pro celý večer bylo typické střídání varhanních kompozic a souborové hry. Málková zahrála Bachovu Fantazii G dur, BWV 572 na původní Englerův hrací stůl v poněkud pomalejším tempu a romantičtěji, než bývá zvykem, přičemž jednotlivé díly kompozice od sebe zřetelně oddělovala. Dále Moravia Brass Band zazářil ve Vivaldiho třívětém Houslovém koncertu č. 9 D dur v transkripci pro sólovou trubku a žestě. Zde vynikla virtuozita Ondřeje Moťky i jeho velké dynamické spektrum. Energický entuziasta Chuhei Iwasaki řídil celý ansámbl výraznými gesty, přičemž do svého dirigentského projevu zapojoval i celé ostatní tělo. Zařazení skladby Sonata Sancti Polycarpi od Heinricha Ignaze Bibera a Sonata sancti Petri et Pauli Pavla Josefa Vejvanovského bylo místně stylové, neboť oba skladatelé byli spojeni s Kroměříží, tedy s rezidencí olomouckého biskupa. Bez Vejvanovského si nelze představit české baroko ani český žesťový repertoár. Málková mezitím zahrála již na nový, pětimanuálový hrací stůl krátké Pari intervallo a třívěté Trivium od Arvo Pärta, současného estonského skladatele, přesně dle rejstříkových pokynů autora. Počítáme ho mezi skladatele takzvané meditativní postmoderny, což tyto dvě kompozice dobře dokládají. Je pro ně příznačný klid a statičnost, antiprogrese, kde daleko důležitější než hudba samotná je to, co se podaří vyvolat v myslích posluchačů. Tyto kusy mohou také vytvářet zvukovou kulisu pro film nebo drama. Podobně tomu bylo i v případě úpravy Finale třetího dějství opery Satyagraha amerického minimalisty Philipa Glasse, kde se několik málo taktů opakuje stále dokola, přičemž ozvláštnění přichází v podobě malých změn a postupné dynamické gradace až do finálního fortissima. Varhanice se i v tomto případě pevně držela smyslu díla a dovedla ho vést v jednom tahu bez zvolnění, přímo směrem k závěrečnému akordu. V Pärtových dílech naopak udržela až stoicky ledový klid. Vrchol večera paradoxně představoval Dopis svatého Mořice od zkušeného komponisty Ondřeje Moťky, jenž zazněl ten večer v premiéře. Škoda, že jsme se z doprovodného textu nedozvěděli o skladbě nic bližšího. Mohla připomínat úseky z Brucknerových symfonií v pozdně romantické harmonii. Bruckner žesťové nástroje bohatě využíval a některé jeho mše jsou jen pro ně a pěvecký sbor. Nechybělo ani pár sólových vstupů varhan, nicméně jinak v díle dominovaly žestě, které doplňovaly a podporovaly akordy královského nástroje.

Kateřina Málková se představila jako spolehlivá interpretka, jejíž doménou je hudba 20. století. Nicméně je otázkou, jestli byly hlavním bodem večera varhany, či žesťový ansámbl pod vedením Iwasakiho. Bývá zvykem dávat varhanám v programu větší prostor a ukázat bohatší repertoárový průřez; v tomto případě na něj pravděpodobně mnozí čekali. Přímo vzorově se tak stalo v případě inauguračního koncertu opravených varhan z rukou Nathana J. Laubeho, který se konal prvního září toho roku. Nicméně i tento program byl svou podobou pozoruhodný.

Generální oprava nástroji velmi prospěla a zvukově se změnil skoro k nepoznání – zní o dost plněji a barevněji než dříve. Navíc oplývá i skutečným čtyřiašedesátistopým rejstříkem, který nemá jinde v Evropě obdoby. Právem ho můžeme považovat za jeden z největších v České republice i Evropě. Je to Královna moravských varhan v té nejlepší kondici.

********

Foto: Moravská filharmonie Olomouc