PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

„Při pátrání po tom, proč je Pogorelichova hra tak progresivní, se vyplatí věnovat trochu času příběhu o jeho účasti v Chopinově soutěži ve Varšavě v roce 1980.“

„Pogorelich předložil alternativu, která se ale blíží hříchu.“

„Hlavní část Marche funèbre je svižnější, krajnímu tématu vrací Pogorelich tragickou vznešenost.“

Virtuozita Ivo Pogoreliche je nepopiratelná. Nikdo, kdo poslouchá některé z jeho alb, byť je největší tradicionalista, nemůže popřít, že každý tón, každá fráze, která vzniká pod jeho rukama, přináší neustálá překvapení a vzrušení. Bouřliváka, co před čtyřiceti lety rozvrátil Chopinovu soutěž, si připomínáme chopinovským albem o pět let mladším, z roku 1985. A ponecháváme při tom mezinárodně užívanou podobu jeho příjmení, které ovšem v originále vypadá a zní slovanštěji – Pogorelić.

„Festivalový koncert z května 1990 je z těch, na které se nezapomíná.“

„Nadchne technikou, kterou nikdy nějak okázale nezdůrazňoval, ale vždy jen diskrétně používal, noblesou a bezpečným nadhledem.“

„Zůstává největším českým pianistou.“

Rudolf Firkušný, stejně jako Rafael Kubelík, se v emigraci dožil pádu komunistického režimu v roce 1989. Oba stačili symbolicky vystoupit v roce 1990 na prvním svobodném Pražském jaru – festivalu, u jehož zrodu v roce 1946 osobně jako mladí umělci plní sil byli. Čechoameričan Firkušný plánoval na počátku 90. let, že se usadí ve vlasti. Nestihl to, jeho život se v USA uzavřel 19. července 1994, tedy před 25 lety. Bylo mu dvaaosmdesát. O dva roky později, také v dvaaosmdesáti, zemřel v létě ve Švýcarsku Kubelík.