PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

„Pokud pomineme jeho takřka objevitelský přínos v oblasti symfonické tvorby Josefa Suka, zásadní kapitolu talichovské diskografie tvoří díla Antonína Dvořáka.“

„Realizace u Supraphonu samozřejmě souvisela s exportem do zahraničí a doma vyšla v anonymních přebalech na dvou LP deskách.“

„Celá nahrávka je jakousi pozvolnou gradací od pasáží prodchnutých bolestí a bohabojností v začátku až po monumentální vítězství naděje a víry.“

Čím méně se setkáváme s nahrávkami Václava Talicha, tím více zůstáváme při jejich novém poslechu překvapeni nad jejich stále aktuální výpovědí. Navzdory technické kvalitě zůstává talichovský archiv obdivuhodně živý a inspirující. Monofonní snímky se nemají ani po sedmdesáti letech za co hanbit. Platí to i o Dvořákově kantátě Stabat mater, natočené v roce 1952. Připomínáme ji právě dnes, kdy uplynulo rovných šedesát let od dirigentova odchodu.

„Krutostí stejného osudu nemohl Jiří Bělohlávek svou misi u České filharmonie ani podruhé přirozeně završit a naplnit.“

„Fibich by mohl mít pomník na Žofíně, ale nemá, Suk asi u Rudolfina, ale tam je obsazeno, Foerster na náměstíčku za svatým Vojtěchem, nikoho to ovšem nenapadne, a Kovařovic a Ostrčil u Národního divadla, ale tam není nikde místo.“

„Myslíte, že by někdo někdy ještě chtěl někde postavit pomník? Třeba Rafaelu Kubelíkovi…? Nebo Jiřímu Bělohlávkovi…?“

Před několika dny by bývalo bylo Jiřímu Bělohlávkovi pětasedmdesát, kdyby tady ovšem už skoro čtyři roky nechyběl. Snad jen doba starostí kolem koronaviru způsobila, že jsme vcelku zběžně tím datem prošli, protože jsme ani neměli možnost hlubšího vzpomínání, třeba při nějakém pěkném koncertě dedikovaném jeho památce. Ale není vyloučeno, že virus za to takhle jednoduše nemůže. Možná je už opravdu jiná doba…

„Pod jeho taktovkou je to výbušná, syrově stručná, téměř barbarská hudba.“

„Mackerras byl interpretem Mozarta, Händela, anglických skladatelů i Brahmse a Wagnera. Česká tvorba nicméně pro něj byla nepřehlédnutelnou a mimořádně důležitou položkou.“

„Pokud jsem v životě něčeho dosáhl, pak to byla propagace Janáčka, rekapituloval svůj život nedlouho před smrtí.“

Nahrávek skladeb českých autorů, pod nimiž je jako dirigent podepsán Sir Charles Mackerras, je nespočet. Ještě mnohem víc bylo koncertů, které řídil v Praze a Brně, stejně jako koncertů a operních představení, na nichž nastudoval a řídil českou hudbu mimo naše území. Živý snímek Janáčkovy Glagolské mše z festivalu Janáček Brno 2004 připomínáme v den nedožitých 95. narozenin tohoto „přítele české hudby“, Australana narozeného v USA a žijícího v Británii, jehož život se uzavřel v létě před deseti lety.

„Svoje zásady, postoje a názory zastávala až do konce svých dnů. Nekompromisně a radikálně.“

„Nezaobírala se připomínkami svých uměleckých úspěchů, nikdy je sama také nepřipamatovala. A že jich za padesát let činnosti doma i v zahraničí bylo.“

„Byla osobností náročnou, laskavou, tvrdošíjnou i statečnou… a určitě hodnou naší vzpomínky a úcty.“

Sté narozeniny, k nimž klavíristce Zorce Zichové (1920-2017) chyběly už pouhé tři roky a které připadají právě na dnešek, se staly pro profesora Jiřího Hlaváče, klarinetistu a pedagoga, podnětem k připomenutí jejího lidského a uměleckého profilu. Potkávali se na hudební fakultě AMU. Zorka Zichová tam pedagogicky působila v letech 1950 až 1981 v oboru klavírní spolupráce. V roce 1968 byla jmenována docentkou pro obor klavír se zvláštním zřetelem ke komorní hře. Koncertní činnosti se věnovala do června roku 1990.

„Zpívá a hraje zde neokázale majestátní postavu Vodníka tak, jak vešel v obecnou paměť.“

„Haken byl v tuzemsku pro dvě tři generace přímo ztělesněním této role.“

„Zpívá zněle, s krásnými probarvenými a srozumitelnými hloubkami i s pěkně vyklenutými a rovnoměrně rozvrženými dalšími polohami, vznešeně a velebně.“

Dvořákovu Rusalku posuzujeme většinou podle představitelky titulní role. Dnešní stodesáté výročí narození Eduarda Hakena však může být ojedinělým okamžikem, ve kterém se na jednu ze světově nejhranějších českých oper můžeme podívat z hlediska obsazení úlohy Vodníka. Legendární basista v ní figuruje jak na první tuzemské gramofonové nahrávce díla, tak v jeho prvním televizním zpracování, stejně jako i v první filmové podobě Rusalky přístupné na DVD.

„Oproti Vodníkovi byly již pořízeny na magnetofonový pás a jsou proto technicky výrazně kvalitnější. Z hlediska uměleckého však tato výrazná zvuková nejednotnost nehraje žádnou roli.“

„Zdůraznil dramatičnost i hlubokou lyriku. Interpretace bez těchto hlavních atributů z nich vytváří standardní skladby.“

„Ještě jeden tvůrčí rys Talichova pojetí symfonických básní se mi zdá neobyčejně významný, totiž jeho smysl pro závěrečné partie těchto skladeb.“

Čtyři symfonické básně Antonína Dvořáka vznikly všechny v roce 1896, rok po návratu z USA, a jsou jedinými skladbami, které v tom roce zkomponoval. Vodník op. 107, Polednice op. 108, Zlatý kolovrat op. 109 a Holoubek op. 110 vycházejí z balad Karla Jaromíra Erbena. Skladateli se podařilo vystihnout jejich svérázný kolorit a rytmiku veršů. Dosáhl skvělé drobnokresby a vyšla mu přesná charakteristika nálad. Došel navíc ke svéráznému řešení – podstatnou část tematického materiálu vybudoval tak, že řadu pasáží v partituře by bylo možné přímo podložit textem… Jde o originální přístup, který se vymyká z kontextu tehdejší programní hudby. A navíc – někteří lidé na Dvořáka spoléhali jako na zastánce tradičních forem a jeho domněle náhlý příklon k programní hudbě byl pro ně nepřijatelný. Neskrývali údiv nad tím, jak se podle nich zpronevěřuje své dosavadní tvorbě… Na čtveřici symfonických básní v Talichově nahrávce upozorňujeme dnes 8. září, kdy se připomínají Dvořákovy narozeniny.

„Dvořákův Houslový koncert upozornil na mimořádnou osobnost mladého umělce i ty, kteří nebyli pravidelnými posluchači vážné hudby.“

„Byl přijímán jako umělec, který nebyl nikdy okázalý, ale vždy plně ve službách interpretovaného díla, jež dokázal právě svou osobitostí, názorem, hledáním ideálního tvaru obdařit jak málokdo.“

„Není tedy divu, že pokud jsme byli jeho hrou a interpretační koncepcí zaujati – a to bylo, pokud si vzpomínám, takřka pokaždé – upřednostňujeme z jakýchsi citových důvodů právě nastudování jeho.“

Na podzim roku 1960 Supraphon poprvé ve své historii natočil Dvořákův Houslový koncert. Nabídl jej exkluzivně členům Gramofonového klubu a o něco později zcela volně jako jednu z prvních desek ve stereofonní verzi. Právě díky tomuto dílu a pak díky této nahrávce na sebe s definitivní platností upozornil tehdy jedenatřicetiletý houslista Josef Suk. Začal být hvězdou, v roce 1961 se stal statutárním sólistou České filharmonie a otevřela se jeho budoucí světová kariéra! Dnes uplynulo devadesát let od Sukova narození.

„Meta nepřekonatelnosti byla spatřována v Talichově nahrávce z roku 1950.“

„Šejnova nahrávka z roku 1959 zapůsobila velice bouřlivě až senzačně.“

„U Šejny je preferována tanečnost jednotlivých tanců, včetně těch pomalých.“

„Starším pánům kritikům ona ´hlučnost´ naopak vadila.“

„Neprávem zapomínaný Šejna byl dvořákovským dirigentem jako málokdo.“

Měsíc září přináší narozeniny Antonína Dvořáka a tím mimo jiné i programy hudebního festivalu Dvořákova Praha. Dobré důvody připomenout si jednu z legendárních nahrávek jeho hudby – Slovanské tance natočené Českou filharmonií s Karlem Šejnou.