„Při pianissimu v Kvartetu G dur nedýchali snad ani samotní hudebníci.“

„Veselou náladu serenády orchestr promítl do svého provedení se vším půvabem.“

„Ideál komorní hudby jako dialog hudebníků, kteří se snaží o harmonický celek a mají upřímné potěšení z hudby, je stále živý.“

Rudolfinum se opět rozeznělo tóny komorní hudby. Ve Dvořákově síni vystoupilo 21. listopadu Vlachovo kvarteto a Český komorní orchestr s čistě dvořákovským programem. Obě tělesa tak vzdala hold svému dlouhodobému vedoucímu Josefu Vlachovi (1923 – 1988), u něhož si letos v říjnu připomínáme 30. výročí úmrtí.

Pravidelní návštěvníci koncertů Českého spolku pro komorní hudbu vědí, že na spolkových večerech mohou očekávat vždy vynikající výkony. Znamenitou úroveň si spolek drží již od svého založení v roce 1894. V kontextu pražského hudebního života nemá taková instituce obdoby a představuje pozoruhodný fenomén; pod jejími křídly se představují ti nejlepší z oblasti komorní hry. Od dob Českého kvarteta, které ve spolku pravidelně koncertovalo víc než čtyřicet let a bylo jedním z důvodů, proč  spolek vznikl, se nezměnila tendence zvát ty nejlepší interprety. To dokládá i koncert, na kterém vystoupilo Vlachovo kvarteto a Český komorní orchestr.

Oba soubory  vycházejí z odkazu Josefa Vlacha a dodnes čerpají z let jeho uměleckého vedení. Josef Vlach, žák Václava Talicha, založil Vlachovo kvarteto v roce 1950. Po sedmi letech navázal na myšlenku svého učitele a obnovil Český komorní orchestr. Dramaturgicky navazoval na éru Václava Talicha, který orchestr řídil v letech 1946–1948. Soubory si za doby Vlachova uměleckého vedení vydobyly pevné místo v českém i zahraničním světě komorní hudby a díky Vlachovu směřování získaly velmi osobitý hudební projev. Vlachovo kvarteto i Český komorní orchestr nyní vede Jana Vlachová, dcera Josefa Vlacha, která tak může velmi dobře pokračovat v linii nastavené jejím otcem. Předávání zkušeností mezi generacemi ostatně funguje i v nynějším složení orchestru – v sekci prvních a druhých houslí hrají tři dcery Jany Vlachové. Vlachovo kvarteto v roce 1991 obdrželo prestižní cenu Českého spolku pro komorní hudbu a je na jeho koncertech častým hostem.

V první polovině večera  se samostatně představilo Vlachovo kvarteto s Dvořákovým Smyčcovým kvartetem G dur op. 106. Jedná se o pozdní vyzrálé dílo, které Dvořák napsal plný dojmů a zkušeností po návratu ze Spojených států, a patří k vrcholům evropské komorní hudby. Kvarteto skladbu provedlo s velkou vervou a živelností. Hráči se nezalekli složitých rytmických pasáží a souhra jejich nástrojů dala skvěle vyniknout instrumentální barevnosti díla. Místy se zvuk čtyř smyčců téměř blížil barvě plného orchestrálního obsazení. Nádherný dojem z náladově rozmanitého Kvartetu G dur Vlachovo kvarteto podtrhlo niterným přednesem pomalé věty, kdy při pianissimu nedýchali snad ani samotní hudebníci.

Po přestávce se ke dvěma členům Vlachova kvarteta, Janě Vlachové a k jejímu manželovi violoncellistovi Mikaelu Ericssonovi, přidal Český komorní orchestr. Ericsson zasedl k sólovému partu v Dvořákově Klidu pro violoncello a smyčce op. 68 č. 5 a s doprovodem orchestru celý sál Rudolfina přenesl do atmosféry lesní mýtiny ozářené sluncem. Skladba je právem často nazývaná Klid lesa a Dvořák se při její tvorbě inspiroval krásou šumavské přírody. V podání Mikaela Ericssona a Českého komorního orchestru vynikl vážný půvab skladby a znamenal opravdové pohlazení po duši.

Po dvou dílech z Dvořákova vrcholného období devadesátých let 19. století zakončila koncert Serenáda E dur pro smyčcové nástroje op. 22, která pochází z poloviny sedmdesátých let. Antonín Dvořák tehdy slavil první úspěchy jako skladatel, byl čerstvě ženatý a získal i státní stipendium, které zmírnilo jeho finanční potíže. Radost z jeho uspokojivé situace čiší z každého tónu skladby. Veselou náladu serenády Český komorní orchestr promítl do svého provedení se vším půvabem. Vyvážený zvuk orchestru podtrhl Dvořákovu okouzlující skladbu, která se oprávněně řadí k jeho nejoblíbenějším dílům. Zvlášť oceňuji promyšlené akcentování důležitých pasáží, které skladbu učinilo přehlednější a upozornilo na podstatná místa. Líbezný zvuk sekce prvních houslí a její výjimečná souhra celý zážitek umocnila. Výběrem Dvořákovy Serenády E dur orchestr symbolicky navázal na tradici svého zakladatele Václava Talicha ze čtyřicátých let; tato skladba se totiž často objevovala v původním repertoáru souboru.

Obě tělesa ukázala, že ideál komorní hudby jako dialog hudebníků, kteří se snaží o harmonický celek a oni i publikum mají upřímné potěšení z hudby, je stále živý. Závěrečný aplaus posluchačů překvapil i samotné interprety, kteří se museli přijít znovu uklonit i po symbolickém potřesení rukama mezi sebou, což obvykle značí konec koncertu. Je vidět, že i poučené spolkové publikum, zvyklé na ty nejlepší výkony, ocení výjimečné zážitky.

Foto: Zdeněk Chrapek