„Svoje zásady, postoje a názory zastávala až do konce svých dnů. Nekompromisně a radikálně.“

„Nezaobírala se připomínkami svých uměleckých úspěchů, nikdy je sama také nepřipamatovala. A že jich za padesát let činnosti doma i v zahraničí bylo.“

„Byla osobností náročnou, laskavou, tvrdošíjnou i statečnou… a určitě hodnou naší vzpomínky a úcty.“

Sté narozeniny, k nimž klavíristce Zorce Zichové (1920-2017) chyběly už pouhé tři roky a které připadají právě na dnešek, se staly pro profesora Jiřího Hlaváče, klarinetistu a pedagoga, podnětem k připomenutí jejího lidského a uměleckého profilu. Potkávali se na hudební fakultě AMU. Zorka Zichová tam pedagogicky působila v letech 1950 až 1981 v oboru klavírní spolupráce. V roce 1968 byla jmenována docentkou pro obor klavír se zvláštním zřetelem ke komorní hře. Koncertní činnosti se věnovala do června roku 1990.

Opakovaně a často se mi vybavují vzpomínky na docentku Zorku Zichovou, která by se 4. června dožila jedinečného výročí – sta let. Scházely k tomu jen tři roky a vzhledem ke skutečnosti, že byla v poměrně dobré zdravotní i psychické kondici, mohlo se jí to podařit. Když jsem zmínil, že konečně chci znát někoho, s kým bych mohl tak nevšední výročí oslavit, tak řekla: „Jiří pro vás to ráda udělám, ale už mě tento svět nebaví.“ Jaký tedy byl její svět?

Narodila se v Bratislavě, rodiče pocházeli z Moravy a oba vedli dceru k úctě ke vzdělanosti, kultuře, umění a také k masarykovské pravdivosti a čestnosti. Později vše sama doplnila o jí blízkou moudrou životní filozofii Karla Čapka. Vím, že se díky těmto zásadám a postojům dostávala opakovaně do střetu s lidmi, kteří měnili názory a postoje, kdykoli to doba, a hlavně jejich kariéra, vyžadovala. Ona svoje zásady, postoje a názory zastávala až do konce svých dnů. Nekompromisně a radikálně, ať jednala s kýmkoli, kdekoli a kdykoli.

Po absolvování školní docházky se začala výrazně profilovat její múzická osobnost, a protože byla vždy velmi pracovitá, důsledná a systematická, prošla vším bez potíží na základní i střední škole a logicky nastoupila ke studiu na hudební fakultě Akademie múzických umění v Praze. Tady se objevila první větší nesrovnalost v její dosud přímé cestě. Profesorka Ilona Štěpánová-Kurzová měla velké psychické potíže a svojí nevyrovnaností a trémou postihla i mnohé studentky. Zorka chtěla z její třídy přestoupit k jinému pedagogovi, velmi obdivovala práci a uměleckou erudici Františka Maxiána staršího, ale vrozený takt a smysl pro odpovědnost jí v tom zabránily. Později toho dost litovala, nicméně o své pedagožce mluvila vždy s respektem a uznáním jejího poctivého přístupu a snahy. Ctila její hudební oddanost, ale kriticky hodnotila její „věčný strach“.

Když začala sama veřejně vystupovat, úročila se její hráčská pohotovost, rychlost studia nových skladeb i schopnost obsáhnout široký a objemný repertoár. Hrála s houslisty, violisty, violoncellisty, klarinetisty, hobojisty, trumpetisty, trombonisty a také s pěvci. Jednou se zmínila, že v té době zahrála během týdne na seminářích, koncertech, soutěžích či v rozhlasových studiích i padesát různých skladeb. Nerada hrála zpaměti, ale většinu repertoáru, který nastudovala s Václavem Snítilem, Břetislavem Novotným, Vladimírem Říhou, Marií Tauberovou, Libuší Domanínskou a mnoha jinými, zpaměti ovládala. S manželem, profesorem Jaroslavem Zichem, hrávali doma nejen skladby pro čtyřruční klavír, ale i partitury mnoha symfonií a dalších symfonických skladeb. Oba mimochodem hráli znamenitě z listu a dodávám – bezchybně. Zorka litovala, že neumí improvizovat a k hudebníkům vybaveným touto dispozicí vzhlížela s úctou, ať hráli jakýkoli hudební žánr. Občas jsem jí přinesl jazzové nahrávky Oscara Petersona, Erolla Gardnera, Chicka Corey, Billa Evanse, Claude Bollinga, Karla Růžičky nebo Rudolfa Rokla a ona je poslouchala s velkým zájmem a velkorysým pochopením. Myslím, že pro to měla velké hudební i mentální předpoklady.

Její život probíhal jako podle filmového scénáře. Zásadním zlomem byla ztráta prvního manžela, inženýra Karla Lochmana, který zahynul v průběhu válečných postihů po atentátu na Reinharda Heydricha. S jeho smrtí ze Zorka nesmířila nikdy. Ač mluvila výborně německy, v praxi to odmítala. I po mých studiích jsme udržovali nepřerušovaný kontakt a postupem času se stali velkými přáteli. Logicky a přirozeně jsem jí doprovázel až do konce jejích dnů. Odešla z Prahy a žila v Domě Kněžny Emmy v Neratovicích. V tomto seniorském domově nerada mluvila o své hudební minulosti, trochu se styděla za částečnou ztrátu zraku a lidí kolem se stranila. Velmi ráda poslouchala nahrávky, a to jak archivní, tak i zcela nové, které jsem jí nosil. Diskutovali jsme o jejich pojetí, zvuku i osobitosti interpretů. Ctila osobnosti své generace – Rafaela Kubelíka, Eduarda Hakena, Smetanovo kvarteto, milovala Václava Talicha, Davida Oistracha, Emila Gilelse, Vladimira Horowitze, Arthura Rubinsteina, Leonarda Bernsteina. Hudba a její interpretace jí zajímala až do konce života, ale když jsem se zmínil, že v domově, v němž žije, je v knihovně i pianino… a jestli si nechce zahrát, docela razantně to zamítla. Stejně tak nikdy nevstoupila do budovy Lichtenštejnského paláce, v němž vzniklo nově sídlo hudební fakulty, na které předtím pedagogicky působila po čtyři desetiletí. Nevím, zda to byla tvrdohlavost, umanutost, či obava z nostalgie, ale určitě se nezaobírala připomínkami svých uměleckých úspěchů, nikdy je sama také nepřipamatovala. A že jich za padesát let činnosti doma i v zahraničí bylo.

Svojí prací poznamenala stovky studentů, kteří se vždy mohli spolehnout na její stoprocentní, inspirativní a osobitou klavírní spolupráci. Na koho vzpomínala ráda a často?

Na houslisty Ivana Štrause, Petra Messieurera, klarinetisty Boženu Kubicovou, Juraje Hirnera, Petra Čápa, Bohuslava Zahradníka, Františka Bláhu, Petra Bohuše, na violisty Pavla Peřinu a Jana Pěrušku, na pěvkyni Lilku Ročákovou, na fagotistu Jiřího Seidla či na trombonistu Zdeňka Pulce. Vždy se mne ptala, co dělají a jak se jim vede v uměleckém i soukromém životě. Ujištění, že jsou úspěšní a zdraví, jí dělalo velkou a nepředstíranou radost. Zorka byla přejícná, velkorysá a srdečná.

Její dlouhý život skončil 28. dubna 2017 a máme už jen záznamy v rozhlase a televizi. Zorka Zichová byla osobností, kterou mnozí chápali rozporuplně, sám za sebe mohu říci, že byla osobností náročnou, laskavou, tvrdošíjnou i statečnou… a určitě hodnou naší vzpomínky a úcty.

Stále mám v paměti její úvod do I. Rapsodie Clauda Debussyho či Sonatiny Bohuslava Martinů a také Weberovo Grand duo Concertante. V paletě nálad slavnostně vznešené i intimně pokorné. S potvrzením Čapkova výroku, že pravdivost je nejvyšším stupněm umění.

Foto: Archiv Jiřího Hlaváče, AMU, Petr Veber