Ve čtvrtek to bude přesně rok, co se uzavřel život cembalistky Zuzany Růžičkové (1927-2017). V New Yorku, v Leonard Nimoy Thalia Theatre, si její osobnost připomenou projekcí dokumentu Zuzana. Music is Life, který měl světovou premiéru na loňském ročníku festivalu Zlatá Praha. Koproducentem snímku byla Česká televize. Film získal na festivalech ve Washingtonu a Los Angeles cenu za nejlepší dokument, The Critics‘ Circle mu v roce 2017 udělil Special Award a vyšel na DVD u labelu EuroArts. Na prof. Růžičkovou vzpomíná její kolega a přítel prof. Jiří Hlaváč.

MALÁ ZASTAVENÍ U VELKÉ OSOBNOSTI

„zaplať Bůh, že jsem našla hudbu“

V roce 1970 jsem slyšel hrát Zuzanu Růžičkovou poprvé skladby Johanna Sebastiana Bacha. A bylo to pro mne zjevení. Dokonalá technická úroveň, přesná artikulace a tempové proporce, skvělá stavba hudebních frází a k tomu nevšední muzikalita a prožitek. Tehdy jsem si uvědomil, že jde o pevný pilíř české interpretační školy. Když jsem později slyšel její spolupráci s Českou filharmonií, bylo jasné, proč ji orchestr přijal za svou, za co následně dostala od francouzské vlády titulární označení Rytíř umění a od našeho prezidenta republiky Medaili za zásluhy o stát. A proč o její spolupráci stáli Josef Suk, János Starker, Henryk Szeryng či Jean-Pierre Rampal.

„u hry nepřemýšlej v reálném čase, vždy trochu dopředu“

Pedagogickou práci chápala jako vstřícnost k mladé generaci a také jako poděkování svým učitelům. Na bratislavské VŠMU i pražské AMU vyučovala hru na cembalo, ale v Praze předtím i hru na klavír v hodinách pro mladé skladatele. Přitom se seznámila i se svým celoživotním partnerem doktorem Viktorem Kalabisem. Její výuka stála na dokonalé analýze skladeb a na psychologické motivaci žáků. Byla přímá, náročná, ale také vstřícná a velkorysá. Ctila upřímnost a umělecké zaujetí, milovala pravdivost. Akademie múzických umění v Praze jí poděkovala udělením svého čestného doktorátu.

„těm, kteří koncerty organizují, poděkujme stejně, jako hudebníkům“

Po dobu dvaceti let jsem poznával její uvažování a koncepčnost při práci ve Stálé soutěžní komisi Mezinárodní hudební soutěže Pražské jaro a Mezinárodní rozhlasové soutěže mladých hudebníků Concertino Praga. Nikdy neztrácela nadhled a moudré řešení problémů, které mnohdy opakovaně vyvolala nekompetentnost jiných. Nikdy nikoho nepranýřovala a nezesměšňovala. Měla toleranci pro lidské slabosti a milovala ty, kteří hudbě, umění, lidství a dobrým vztahům napomáhali. Uměla se pousmát i krásně a uvolněně smát.   

„přátelství je výdobytkem duchovní kondice“

V soukromí byla velmi skromná, přátelská a nesmírně komunikativní. Řešili jsme spolu plány, představy i neduhy. K tomu jsme si dali vždy sklenku dobrého červeného vína a nezbytnou cigaretu. Zajímala se nejen o vznešené cíle, ale i o každodenní starosti. Uměla hovořit se státníky i s lidmi, kteří klasickou hudbu nikdy nepotřebovali. Byla hluboce zásadová a tomu, koho přijala do svého srdce, projevovala úctu i nevšední podporu. Bylo úžasné s ní diskutovat, vzpomínat i glosovat. Měla ducha filozofů a slovesnost literátů. A k tomu, vedle jazykové vybavenosti angličtinou, němčinou a francouzštinou, také krásnou mateřštinu.   

„měla jsem štěstí na rodiče, učitele i partnera“

Všechno má svůj začátek i konec. Při posledním telefonátu mi řekla „ Jiří, známe se dlouhá léta, oba ctíme řád a posloupnost. Přála bych si, abys došel tam, kam se já už nedostanu“. A já poděkoval slovy „ Zuzanko, mnohdy jsem nevěděl kudy kam a Ty jsi byla jistou navigací. Moc děkuji a mnoho jiných Ti za to poděkuje také“.  To jsem ovšem netušil, jak nám čas pohne dějem a vezme možnost se zasmát…