„Ammannův Klavírní koncert je nesmírně rychlý, plný drobných figurací a rytmů, pro pianistu mimořádně náročný, hustě prokomponovaný, efektní a poutavý.“

„Widmann si pohrává s reminiscencemi na známá klasická díla, klouže po nich, rozmarně a zábavně, beze spěchu. Však se také ta část jmenuje romance a housle v ní jsou houslemi tak, jak je známe z klasické literatury…“

„Úloha dirigenta v tomto typu repertoáru se přesouvá k metrorytmice a souhře, ale i tak zbývá nenápadný prostor na ´dělání hudby´.“

Festival současné symfonické tvorby Hudební fórum Hradec Králové má letos pouhé tři koncerty, nicméně jako vždy dramaturgicky vymazlené. Na 11. listopadu se chystá program s Orchestrem Berg a sborem Martinů Voices, na 16. listopadu s hráčem na bicí Colinem Currie a domovskou filharmonií. A všední nebyl ani první koncert ve čtvrtek 4. listopadu, který patřil Janáčkově filharmonii Ostrava, pianistovi Danielu Wiesnerovi, houslistce Carolin Widmanové a dirigentu Kasparu Zehnderovi a v jejich podání kompozicím Dietera Ammanna a Jörga Widmanna.

Hradecké fórum je už sedmnáctým rokem přehlídkou zahraniční orchestrální tvorby, českých premiér pečlivě vybraných děl, která už za sebou mají úspěšná uvedení po světě. Z díla Dietera Ammanna zazněl Klavírní koncert, od Jörga Widmanna Houslový koncert. Dvě více než půlhodinové postmoderní kompozice, obě v odvážných a vynalézavých koncepcích, obě plné velkého zvuku i nových zvuků. Obě skladby jsou nicméně i přes komplikovanou strukturu zformované do uchopitelných tvarů, obě zřetelně vyjadřují a vyvolávají ryze hudební emoce.

Devětapadesátiletý Dieter Ammann je spojen nejen s klasikou, ale i s jazzfunkem. Partitura díla prezentovaného v Londýně, Vídni, Bostonu, Lucernu a v Mnichově a nyní v Hradci Králové má podtitul Gran Toccata. A skutečně. Jde o klavírní koncert nesmírně rychlý, plný drobných figurací a rytmů, pro pianistu mimořádně náročný, jde o skladbu hustě prokomponovanou, efektní a poutavou. Místy nezapře skladatelovo zázemí sahající až kamsi k rockové hudbě, celá je v zajetí rytmů a razantního zvuku. Pohybuje se ve vysoké dynamice, místy orchestr vykřikne jako bigband, jindy je hudební dění v dlouhých plochách tvořeno staccaty a nárazy. Autor má však v zásobě také instrumentační kouzla – se smyčcovými, dechovými i bicími nástroji, v nečekaných kombinacích a souzvucích. Včetně několikerého pianistova hmatání ve strunách pro upravení zvuku úderů kladívek. Povrchní dojem by mohl na řadě míst vést k pocitu pouhé hlučnosti, ale i pouhý krátký detailnější pohled usvědčuje takové vnímání z omylu: vše má svůj smysl, ve skladbě jsou přítomny obrysy a řád. A jsou v ní i plochy jemnější zvukovosti, kdy klavír přestává být výhradně „bicím“ nástrojem a kdy se v orchestru ozývají krásně rozmazané harmonie…

Jörg Widmann do svého Houslového koncertu, který přijela do Čech zahrát jeho sestra Carolin, vložil ještě víc fantazie než Ammann. Prvních deset minut orchestr v podstatě mlčí a sólistka osamoceně vyluzuje na housle zvuky hodně vzdálené těm obvyklým. Výjimkou nejsou ve skladbě nejen tiché šelesty, ale ani skřípoty ozývající se předtím, než pohyb smyčec dosáhne „hudební“ rychlosti. Také je do struktury několikrát, ale ne zcela důsledně, integrován tichý zpěv houslistky. Zprvu se zdá, že Widmannův Houslový koncert vybočuje z obvyklé estetiky děl hraných na Hudebním fóru Hradec Králové. Výběr totiž upřednostňuje díla, u nichž míra racionality a avantgardnosti nepřesahuje určitou mez, tedy díla, ve kterých ještě hrají roli určité konkrétní parametry hudební řeči, bez nichž už se vytrácí emocionalita. Widmann se ve skladbě postupně na tyto momenty nakonec napojuje, a to čím dál víc. V nejrozsáhlejší střední větě dokonce hodně: pohrává si v ní s reminiscencemi na známá klasická díla, klouže po nich, rozmarně a zábavně, beze spěchu. Však se také ta část jmenuje romance a housle v ní jsou houslemi tak, jak je známe z klasické literatury… Koncert je jinak naplněn častými glissandy, zvukem vibrafonu, proměnlivými kouzly efekty a dalšími až manýristickými vynálezy. Je zajímavý, poutavý, není vyloučeno říci, že jeho poslouchání opravdu baví.

Daniel Wiesner v Ammannově Klavírním koncertu předvedl mistrovské zvládnutí tisíců a tisíců not a složitých struktur, osvědčil výdrž. Skladba ani výkon s ní spojený nepůsobily samoúčelně. Totéž platí o Widmannově Houslovém koncertu. Sólistka se vypořádala se všemi obvyklými i neobvyklými nároky suverénně. I ona pomohla k pochopení díla nikoli jako nějaké schválnosti nebo odtažité konstrukce, ale jako hry s tóny, kreativního a fantazijního uchopení hudební minulosti a jejího nového zpřítomnění. Kaspar Zehnder k tomu všemu přidal spolehlivé vedení, neúnavné sledování struktur a jejich proměn a průběhu. Úloha dirigenta v tomto typu repertoáru se přesouvá k metrorytmice a souhře, ale i tak zbývá nenápadný prostor na „dělání hudby“. Právě tím se odlišují skladby na Hudebním fóru Hradec Králové od některých jiných přehlídek současné tvorby, kde jde zase o jiné parametry.

Foto: Patrick Marek