KlasikaPlus.cz© – portál o klasické hudbě

PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

...váš vyladěný partner

english

Adam Znamirovský: Nejlíp relaxuju u klavíru english

„Baví mě soutěžit a bavilo mě to od počátku.“

„Při orchestrální zkoušce v Rudolfinu jsem měl příjemný pocit, že jsem vlastně doma.“

„Rodiče byli ve světě hudby naprosto nezkušení a nevěděli si rady. Ale došlo k neuvěřitelné shodě okolností. V televizním pořadu Všechnopárty byl rozhovor s Ivem Kahánkem…“

Adam Znamirovský, foto: archiv A. Znamirovského

Klavírista Adam Znamirovský rozjel koncertní dráhu efektně: v roce 2018 vystoupil jako osmiletý kluk na festivalu Pražské jaro. V té době už měl na svém kontě vítězství ve dvou dětských klavírních soutěžích a bylo zjevné, že se jedná o pianistu obdařeného mimořádným talentem. Devátého února letošního roku oslavil Adam patnácté narozeniny. Počet klavírních soutěží, kterých se doposud zúčastnil, se blíží ke třem desítkám. Z většiny si přivezl první cenu, nezřídka spojenou s titulem „absolutní vítěz“. 

V pondělí 17. března 2025 budeme mít možnost slyšet tohoto mladého umělce na koncertě v pražském Rudolfinu, kde přednese spolu se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu, vedeným mladým německým dirigentem Eliasem Grandym, slavnou Rachmaninovovu Rapsodii na Paganiniho téma pro klavír a orchestr. Adamovu hru si budou moci užít i mimopražští posluchači, protože koncert, jak je zvykem, bude Český rozhlas vysílat na stanici Vltava v přímém přenosu.

O klavírních soutěžích, studiu, plánech do budoucna i o mnohém jiném jsme si s Adamem povídali v příjemném prostředí kavárny Nona na Národní třídě.

Žádný z vašich životopisů neopomene zdůraznit, jaké spousty klavírních soutěží jste se zúčastnil. Soutěžení vás určitě hodně baví.

To máte pravdu. Baví mě soutěžit a bavilo mě to od počátku. A vždycky jsem měl pocit, že mě každá soutěž posouvá kupředu.

Pamatujete se na svou první soutěž?

Ano. Byla to celostátní Klavírní soutěž ZUŠ. Začínala v roce 2016, to mi bylo šest let, a měla několik kol. Ústřední, závěrečné kolo proběhlo v květnu 2017, to už mi bylo sedm. Soutěžil jsem v nejnižší, „nulté“ kategorii a vyhrál jsem 1. cenu. A pamatuju se i na svou druhou soutěž: hned rok po „zuškové“ jsem se zúčastnil soutěže Mladí pianisté hrají na klavír Steinway & Sons. Tam jsem taky dostal 1. cenu a ještě zvláštní cenu za provedení skladby Aarona Coplanda Kočka a myš.

Máte spočítané, kolika dalších soutěží jste se zúčastnil?

Přesně spočítané je nemám, ale celkem by jich mělo být kolem třiceti.

Zkusíte dát dohromady aspoň ty nejdůležitější?

Já jsem se některých soutěží zúčastnil i víckrát. Na mezinárodní soutěži Virtuosi per musica di pianoforte, která se koná každoročně na podzim v Ústí nad Labem, jsem byl dokonce šestkrát. „Prokousal“ jsem se všemi věkovými kategoriemi – od první až po čtvrtou. Poprvé jsem tam hrál v roce 2017, to mi bylo sedm, byl jsem tehdy v první kategorii jako druhý nejmladší a dostal jsem čestné uznání. Podruhé jsem tam jel v roce 2018, pořád ještě jsem soutěžil v první kategorii, a dostal jsem 3. cenu. O rok později, to jsem hrál naposledy za první kategorii, jsem získal 1. cenu a Cenu generálního partnera Net4Gas za Bartókovo Allegro barbaro. Roku 2020 se ta soutěž kvůli covidu nekonala. V roce 2021 jsem soutěžil už ve druhé kategorii, odvezl jsem si 2. cenu a k tomu Cenu senátora Jaroslava Doubravy za interpretaci čtvrtého a pátého čísla z Rachmaninovových Moments musicaux. V následujícím roce jsem se posunul do třetí věkové kategorie a odvezl jsem si spolu s 1. cenou také Cenu taipejské ekonomické a kulturní kanceláře za Scarlattiho Sonátu A dur. V roce 2023 jsem na tuhle soutěž nejel. Naposledy jsem tam byl vloni. To už jsem hrál za čtvrtou, nejvyšší věkovou kategorii. Získal jsem 1. cenu, k tomu titul absolutního vítěze a několik dalších vedlejších cen. 

V téhle soutěži jste opravdu exceloval. Na YouTube jsem našel záznam vašeho vystoupení na koncertě vítězů. Hrál jste tam Mefisto Waltz č. 1 a posluchači byli tak nadšení, že vám uspořádali ovace vstoje.

Musím se přiznat, že se mi to nestalo poprvé, a vždycky je to pro mě úžasný zážitek.

Co další soutěže? Budeme pokračovat v tuzemských?

Klidně. Třikrát jsem byl na soutěži Prague Junior Note: v roce 2020 to byla 1. cena ve druhé kategorii, v roce 2021 druhá cena ve druhé kategorii a v roce 2022 první cena ve třetí kategorii. Dvakrát jsem soutěžil na Broumovské klávese, v roce 2020 a 2022. Tam jsem pokaždé dostal 1. cenu. Na soutěži Mladí pianisté hrají na klavír Steinway & Sons, kde jsem soutěžil už v roce 2018, jsem byl potom ještě třikrát: v roce 2019, 2020 a 2021. Pokaždé jsem měl první cenu, v roce 2020 jsem ve třetí kategorii dostal spolu s 1. cenou titul „absolutní vítěz“.

Mezi soutěže bych asi měl započítat i soutěžní přehlídku Mladý klavír Pražské konzervatoře, kde jsem byl ve dvou ročnících za sebou – v letech 2022 a 2023 – oceněný titulem Laureát Mladého klavíru Pražské konzervatoře. Hodně vysoko si pak cením toho, že jsem předloni získal 1. cenu a Cenu publika ve Dvořákově mezinárodní rozhlasové soutěži pro mladé hudebníky Concertino Praga. Navíc jsem tam dostal ještě Cenu rodinné nadace manželů Komárkových – Karel Komárek Family Foundation, která tuhle soutěž už řadu let sponzoruje.

A. Znamirovský. Foto: Petr Veber

Pamatuju se, jak jste ve finálovém kole Concertina v Rudolfinu hrál se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu skvěle Griegův Klavírní koncert a moll.

Pro mě to bylo vůbec první vystoupení s orchestrem a moc jsem si to užil. To, že bych měl možnost zahrát si s orchestrem, bylo vlastně jedním z hlavních důvodů, proč jsem se na Concertino Praga vůbec přihlásil. Nikdy předtím jsem s orchestrem nehrál. Ale když jsem měl v Rudolfinu orchestrální zkoušku, tak jsem měl takový příjemný pocit, že jsem vlastně doma. S orchestrem i s panem dirigentem Janem Kučerou jsme si ohromně rozuměli, byl to pro mě obrovský zážitek.

Absolvoval jste také nějaké soutěže v zahraničí?

Ano, ale bylo jich samozřejmě míň než těch českých. Zkusím, jestli je dám dohromady chronologicky. Na první zahraniční soutěž jsem vyjel v osmi letech do Vídně. Soutěž se konala ve vídeňském Konzerthausu, hrál jsem ve věkové kategorii do deseti let a získal jsem 3. cenu. V roce 2019 jsem si přivezl z rakouského Grazu z Mezinárodní klavírní soutěže Bély Bartóka 1. cenu a zvláštní cenu Bély Bartóka za Allegro barbaro. V roce 2021 to byla 1. cena a titul „absolutního vítěze“ ve věkové kategorii do šestnácti let z italské Soutěže mladých pianistů Città di Minerbio. Na jubilejním třicátém ročníku mezinárodní soutěže Fryderka Chopina pro děti a mládež v polské Szafarnii v roce 2023 jsem získal 1. cenu, k ní cenu primátora Piotra Wolskiho a navíc Ferenczy Art Award za nejlepší mazurku v mé kategorii. Tahle cena byla spojená s recitálem v Budapešti. Chopinova soutěž v Szafarnii je pověstná svou mimořádně náročnou porotou a účastní se jí soutěžící doslova z celého světa – z Asie, z Austrálie, z Ameriky… Já jsem tam navíc měl příležitost zahrát si před Rafałem Blechaczem, vítězem varšavské Chopinovy soutěže v roce 2005. Nejčerstvější ocenění mám z Bruselu, kde jsem se ve dnech 20. až 22. prosince 2024, těsně před Štědrým dnem, zúčastnil Mezinárodní klavírní soutěže Césara Francka. Předvýběrové kolo proběhlo on-line, do finále se v každé kategorii dostalo pět šest soutěžících. Získal jsem tam 1. cenu a zároveň také Cenu Santa Cecilia, která je spojená s možností koncertovat v příští sezóně na festivalu v portugalském Portu.

A ještě si moc cením toho, že jsem se vloni probojoval do finále prestižní soutěže Eurovision Young Musicians. Orchestrální finále se odehrálo v srpnu v norském Bodø, které bylo tehdy Evropským hlavním městem kultury. Hrálo nás tam jedenáct z jedenácti různých evropských zemí. Na soutěži byly zastoupené nejrůznější nástroje, pianistů nás bylo pět. Poznal jsem tam spoustu zajímavých lidí a byl to pro mě po všech stránkách nezapomenutelný zážitek.

S R. Blechaczem na Chopinově soutěži v Szafarnii 2023, foto: archiv A. Znamirovského

Jestli dobře počítám, tak je to v průběhu necelých devíti let přinejmenším pětadvacet významných soutěží, nemluvě o dalších. To znamená v průměru skoro tři soutěže ročně. Jak se to dá zvládnout?

No, je to hodně náročné. Bydlím v Chodově u Karlových Varů, na hodiny klavíru dojíždím jednou týdně do Prahy, teď jsem v posledním ročníku základní školy. Tam mi naštěstí vyšli vstříc, od čtvrté třídy mám individuální vyučování. Někdy stíhám základku jen tak tak, letošní první pololetí jsem uzavřel teprve nedávno. Ale pořád je to ještě v pohodě, mám zatím samé jedničky. A co je hlavní: mám výborné rodinné zázemí, doma mi všichni fandí. Ohromně mě podporují a pomáhají se vším, co je potřeba. Jsme taková prima parta.

Ale důležité je taky to, že mám skvělé sponzory. Tím prvním byl Nadační fond Magdaleny Kožené, který inicioval vznik akademie MenART. Tam jsem měl možnost studovat hned v prvním ročníku ve školním roce 2018/19, podruhé pak v ročníku 2020/21, pokaždé pod vedením Iva Kahánka. Dalším mým významným sponzorem je Nadační fond Milénium pro nejmladší české umělce. Od mých jedenácti let mi platí pronájem kvalitního klavíru, takže mám kde cvičit. A po vítězství v soutěži Concertino Praga se mě velkoryse ujala Nadace Karel Komárek Family Foundation. Ta sponzoruje především moje vzdělání a organizuje ve spolupráci s Českými centry moje koncerty v zahraničí. Vloni v září jsem měl kupříkladu recitál v krásných prostorách vídeňského Salonu Bank Austria. A nejčerstvější zprávu mám z před několika dní: dozvěděl jsem se, že jsem byl vybraný na letošní Verbier Academyʼs Junior Soloist Programme, kde avizovali, že na základě nahrávek vyberou maximálně čtyři sólisty. Budu tam moct studovat u vynikajících profesorů. I na tuhle akci mi přispěje Nadace Karla Komárka. Významně mě podporuje také Nadační fond „Chodov pomáhá“, který mi finančně přispívá na mé každotýdenní cesty do Prahy. Vloni jsem dokonce od pana starosty Patrika Pizingera dostal čestnou Listinu města Chodov za šíření dobrého jména za jeho hranicemi.

S Magdalenou Koženou před zahájením MenART na Pražském jaru 2018, foto: Petra Hajská

Pokud se dobře pamatuju, tak jste díky Nadaci Karel Komárek Family Foundation také vyjel vloni na podzim do Bruselu

Z té cesty mám hezké zážitky. Jel jsem do Bruselu spolu s klavíristkami Vivi Nguyen a Norou Lubbadovou na mistrovské kurzy na Královské konzervatoři. Jako mentoři nás doprovázeli Ivo Kahánek a Jarmila Holcová. Zatímco oni učili belgické studenty, tak nám se věnoval americký koncertní pianista Daniel Blumenthal a česká klavíristka žijící v Bruselu Bohuslava Jelínková Çavuşoğlu. Po kurzech jsme všichni vystoupili na koncertě v prestižním bruselském kulturním centru Flagey.

Vzpomenete si na své pianistické začátky?

Na něco se pamatuju sám, něco znám z vyprávění rodičů. Když mi byly čtyři roky, dostal jsem na hraní malý keyboard. Byla to v podstatě jen dětská hračka, mělo to malý rozsah – něco málo přes oktávu. A já jsem si na té klaviaturce vybrnkával písničky. Moc mě to bavilo. U nás v rodině neměl nikdo k hudbě žádný vztah, a tak se rodiče radili s paní učitelkou v mateřské školce, která měla jisté hudební zkušenosti, protože vychovala dva konzervatoristy. Ta mě posadila k pianu a já jsem hned začal hrát různé písničky. Paní učitelku to překvapilo, podivila se, že to v tomhle věku vůbec nebývá běžné. Za přispění svého syna později navíc zjistila, že mám absolutní sluch. Doporučila rodičům, aby mě zavedli do hudební školy. Začal jsem tedy ve čtyřech letech chodit do ZUŠ v Karlových Varech.

Učit tak malé dítě není vůbec jednoduché.

To určitě není. Rodiče byli navíc ve světě hudby naprosto nezkušení a nevěděli si rady. A právě v té době došlo k neuvěřitelné shodě okolností. V televizním pořadu Všechnopárty byl rozhovor s Ivem Kahánkem. A Ivo Kahánek mluvil mimo jiné o tom, že začal hrát na klavír ve čtyřech letech, a zmínil se i o klavírní výuce malých dětí. Rodiče to zaujalo, napsali mu a poslali mu nějakou moji nahrávku. Říkali mi, že ani nečekali, že by odpověděl. Ale Ivo Kahánek nejenže odpověděl, ale doporučil skvělou klavírní učitelku Markétu Cibulkovou z pražské ZUŠ Jižní Město s tím, že bychom k ní mohli jezdit na konzultace. V roce 2015 jsem k ní začal dojíždět na hodiny – a studuju u ní dodnes. Moc si jí vážím, ona je velice obětavá, výborně si spolu rozumíme, každá hodina u ní je pro mě zajímavá.

Markéta Cibulková. Foto: Petr Veber

Jak došlo k tomu, že jste v osmi letech hrál na festivalu Pražské jaro?

To bylo v době, kdy se začal rozjíždět projekt MenART. Ten festivalový koncert, na kterém jsem měl možnost hrát, byl vlastně zamýšlený jako upoutávka na tuhle naprosto novou akci. Konal se v Anežském klášteře v květnu 2018 a v září už se rozjížděl první ročník MenARTu. Já jsem měl to obrovské štěstí, že jsem se mohl zúčastnit hned toho prvního ročníku a že mým mentorem byl právě Ivo Kahánek, který je opravdu vynikající pedagog. Na tom pražskojarním koncertě jsem si nejen zahrál dvě sólová čísla – Bartókovu Sonatinu a Coplandovu Kočku a myš – ale dokonce jsem si taky zahrál s Ivem Kahánkem na čtyři ruce. Ivo Kahánek mě nechal hrát part primu. To byl ohromný zážitek, hrát na Pražském jaru s naším nejlepším klavíristou!

S I. Kahánkem na Pražském jaru 2018, foto: Petra Hajská

Co jste spolu hráli?

Třetí větu z Ravelova cyklu Má matka husa. Ta věta má takový zvláštní název: Laideronnette, císařovna pagod.

Máte na svůj věk obdivuhodně rozsáhlý a hodně náročný repertoár. Kolik hodin denně cvičíte?

V průměru asi tak čtyři hodiny denně. Ale je to různé, samozřejmě se musím přizpůsobit okolnostem. Když mám zkoušky na základce, tak necvičím skoro vůbec, ale když je potřeba, tak jsem schopný cvičit třeba osm hodin v jednom tahu. Když jsem vloni připravoval své cédéčko, cvičil jsem tak naplno, že jsem hodiny vůbec nevnímal.

Vy budete vydávat CD?

To je vlastně součást mé první ceny v předloňské soutěži Concertino Praga. Nebude to prodejní CD, ale spíš propagační. Celkovou stopáž bude mít přibližně šedesát minut. Na natáčení jsem měl tři frekvence. Byla to pro mě zajímavá životní zkušenost. Nikdy předtím jsem žádné CD nenatáčel, jen nahrávky do soutěží.

Co na tom CD bude a kdy bude hotové?

Bude tam Bachova Aria variata alla maniera italiana in A minor, pak tři skladby Lisztovy: Mefisto Waltz č. 1, La campanella a La leggierezza, Bartókovy Dva rumunské tance a cyklus V přírodě a Prokofjevova Třetí klavírní sonáta. Vyjít by to CD mělo nejpozději do konce června.

Adam Znamirovský, foto: archiv A. Znamirovského

Nemůžu se nezeptat na vaše oblíbené skladatele a oblíbené skladby.

Nemám žádné preference, žádné skladatele nebo skladby, které bych měl radši než jiné. Snažím se mít komplexní repertoár složený z tvorby mnoha autorů, z mnoha typů skladeb a z mnoha druhů hudby. A samozřejmě se musím přizpůsobovat požadavkům soutěží, kde se hlavně čeká, že budu hrát náročné virtuózní skladby. Velkou výhodu mám v tom, že mám poměrně dlouhé prsty. V osmi letech už jsem bral oktávu, teď vezmu bez problémů decimu. Třeba v páté části Bartókova cyklu V přírodě jsou v pravé ruce decimy, a ty mi nedělají prakticky žádné potíže.

A oblíbení pianisté?

Já si vybírám klavíristy ke konkrétním skladbám. U každé skladby mám nějaký vzor. Může to být Schiff, Lang Lang, Kissin, ale třeba taky někdo úplně neznámý. Vždycky hledám klavíristu, se kterým si rozumím, který je mi svou interpretací blízký. U některé skladby mám třeba těch klavíristů i víc. Spíš se u nich inspiruju a hledám možnosti, jak se to či ono dá zahrát.

Zkoušel jste někdy hrát komorní hudbu?

Ne, nikdy. Ne že bych nechtěl, ale už mi na ni nezbývá čas. S paní učitelkou stihneme na hodině jen tak tak zahrát to, co nutně potřebujeme. Ale vím, že na řadě klavírních soutěží je v jednom z kol ‚komořina‘ povinná. Těším se, že se k ní dříve nebo později dostanu.

Jak relaxujete a co vás baví kromě klavíru?

Já vlastně nejlíp relaxuju u klavíru. Ale co mě hodně baví, to je cestování. Na zahraniční soutěže se mnou většinou vyjíždí celá rodina. A když odehraju, tak se pak vždycky ještě jedeme někam podívat. Když jsem soutěžil v Szafarnii, tak jsme si pak ještě udělali výlet do Krakova a do Varšavy. Díky soutěži v norském Bodø jsem měl možnost zúčastnit se plavby k fjordu a prohlédnout si město i jeho okolí. V Norsku se mi moc líbilo – nádherná krajina, úžasní lidé. Jinak mám projetou skoro celou Evropu. S rodiči a s bráchou Aaronem jsem cestoval od malička. Moc se mi líbilo třeba v Maroku, rád také vzpomínám na Kypr. Ale od té doby, co jezdím na soutěže, se naše dovolené řídí podle nich.

Adam Znamirovský, foto: archiv A. Znamirovského

Jak se v zahraničí domlouváte?

Samozřejmě anglicky. Angličtina mi nedělá problémy, jsem ze základky dobře připravený. Taky dělám němčinu, ale té se zatím tolik nevěnuju. Doufám, že si na ni v budoucnosti najdu víc času.

A co vás čeká v nejbližší době?

Teď se hlavně soustředím na přijímačky na Pražskou konzervatoř. Musím se naučit všechno, co je k těm přijímačkám potřeba, hlavně hudební teorii. Pro mě to bude náročný přestup ze základní školy na střední. Z koncertů mě úplně nejdřív čeká Rachmaninovova Rapsodie na Paganiniho téma se SOČRem. Čtrnáct dní po přijímačkách budu hrát v Bruselu první větu z Griegova Klavírního koncertu a moll. Tohle vystoupení je vlastně součástí první ceny, kterou jsem vloni získal na bruselské Soutěži Césara Francka. V létě pojedu do už zmiňovaného švýcarského Verbieru. A v listopadu bych měl hrát s orchestrem Severočeského divadla na zahajovacím koncertě soutěže Virtuosi per musica di pianoforte Lisztův První klavírní koncert Es dur.

Adam Znamirovský, foto: Tom McKenzie

Věroslav Němec

Hudební editor a redaktor, klavírista (bývalý), pedagog (bývalý), muzikolog, hudební publicista

V letech 1975–2000 pracoval v hudebním nakladatelství Supraphon (1989–91 šéfredaktor, 1998–99 ředitel, 1999–2000 místopředseda představenstva). Od roku 2000 je šéfredaktorem hudebního nakladatelství Amos Editio, které v roce 2012 získalo pod jeho vedením prestižní Cenu České hudební rady (viz www.amoseditio.cz ). Jako pianista vystupoval v klavírním duu se svou manželkou Jitkou. V letech 1999–2024 spolupracoval s časopisem Harmonie, kde se věnoval především klavírní interpretaci.



Příspěvky od Věroslav Němec



Více z této rubriky