„Kdo by od režiséra Michieletta čekal, že uvidí Aidu zasazenou mezi pyramidami, slony a velbloudy na scéně, mýlil by se.“

„Vynikající bylo hudební nastudování Daniela Rustioniho, který v mnohokrát slyšené partituře odkryl sebemenší detaily, přičemž ctil interpretační tradici.“

„Mezinárodní obsazení Aidy bylo velice vyrovnané a kvalitní.“

Po několikaleté přestávce se do repertoáru Bavorské státní opery v Mnichově vrátila Verdiho nesmrtelná opera Aida. Nová inscenace této opery měla premiéru 15. května 2023 v mnichovském Národním divadle. Je dílem italského dirigenta Daniela Rustioniho, který je od roku 2021 prvním hostujícím dirigentem v Mnichově (především pro italský obor) a režiséra, rovněž italského původu, Damiana Michieletta, dnes jednoho z nejrenomovanějších operních režisérů vůbec. Scénu vytvořil Paolo Fantin, kostýmy Carla Teti, choreografii Thomas Wilhelm a sbory nastudoval Johannes Knecht. Inscenace byla také třikrát uvedena v rámci letního operního festivalu. Pochopitelně se setkala s velkým zájmem publika, neboť se jedná o jednu z nejoblíbenějších oper celé historie tohoto žánru.

Kdo by od režiséra Michieletta čekal, že uvidí Aidu zasazenou mezi pyramidami, slony a velbloudy na scéně, mýlil by se. Tento režisér zcela v souladu se současnou inscenační praxí operu inscenoval oproštěnou od dobového lokálního koloritu, nicméně nepostavil operu „na hlavu“, protože především respektoval vztahy mezi jednotlivými postavami. Pak je celkem jedno, kde a kdy se jeho inscenace odehrává. Jeho režie má obsah (nespokojil se s pouhým aranžmá), nadčasový přesah a je neuvěřitelně aktuální. V rozhovoru s dramaturgyní inscenace Katharinou Ortmann v programu sice řekl, že Aidu nechce vykládat jako vojenskou historii, nicméně jeho koncepce působí zcela antimilitaristicky. Celá opera se odehrává v jakési polozbořené tělocvičně. Michieletto v inscenaci akcentuje, že válkou trpí především děti a civilisté. Válka narušila dětem jejich bezstarostný život, vzala jim možnost sportovat a normálně žít. To ostatně celé společnosti. Neviděl jsem působivěji inscenovaný triumfální pochod, než právě v této inscenaci. Režisér střídá živé hraní na jevišti s filmovou dotáčkou a divák vidí generály vojska, které sice zvítězilo, ale za jakou cenu? Generálové si jdou pro vyznamenání – jeden o francouzských holích, druhý na invalidním vozíku, třetí s berlí, další bez ruky; jsou poznamenáni válkou. Uvědomují si, k čemu jim jsou vyznamenání, když mají zničený život. V druhém díle opery je tělocvična z poloviny zasypána jakousi škvárou, kde se samozřejmě odehraje i scéna mezi Aidou a Radamem a kdy Amonasro vyslechne, kudy egyptské vojsko potáhne. Amneris označí Radama za zrádce a Rampfis, který fakticky v zemi vládne, Amonasra zastřelí. Aby Ramfis svou kariéru zpečetil, ožení se s Amneris (přináší ji na scénu snubní prsten). Zastřelený Amonasro se tak může v závěru opery dostat do nebe, kde se setkává i se svou zemřelou manželkou. Pro Aidu s Radamem se také nebe otevírá a jejich duše tam poletí.

Vynikající bylo hudební nastudování Daniela Rustioniho, který v mnohokrát slyšené partituře odkryl sebemenší detaily, přičemž ctil interpretační tradici, která se někdy liší od Verdiho zápisu. S porozuměním doprovázel všechny pěvce, například hned v úvodní Radamově árii, kdy Radames na hlubokých ‚f‘ zpívá „Il tuo bel cielo vorrei ridarti“, tlumil orchestr, aby pěvec byl slyšet. Nesmírně působivě vystavěl i soudní scénu s Amneris, Ramfisovo poslední „Radames!“ výrazně zatěžkal, stejně tak po něm opakující tři ‚h‘ i orchestr. Ten hrál pod jeho taktovkou nesmírně plasticky a přesně reagoval na všechny detaily, které Rustioni svými výbornými gesty ukázal. Pěvecké obsazení doznalo dvou změn oproti plánu. Již dlouho byla za odřeknuvší Anitu Rachvelishvili do role Amneris obsazena rumunská pěvkyně Judit Kutasi, která se stále častěji objevuje na mezinárodních operních scénách. Vrchol její kreace byl v soudní scéně, kdy uchvátila velice jistými a plnými výškami i celkovým dramatickým nasazením. Druhá změna postihla obsazení Radama, kterého měl původně zpívat Brian Jagde, ale byl nahrazen italským pěvcem Riccardem Massim. Ten byl patrně nejslabším článkem celého obsazení, téměř mu nebylo rozumět a ve svém hereckém projevu příliš uplatňoval prázdná „operní gesta“, do této inscenace se absolutně nehodící. Nicméně i on se v průběhu představení rozezpíval a zejména druhá polovina jeho výkonu dávala tušit, že by z něj mohl být jednou skvělý pěvec žádaného tenorového oboru. Mezinárodní obsazení Aidy bylo velice vyrovnané a kvalitní. Titulní roli zpívala ruská pěvkyně Elena Stikhina, jejíž výkon byl i velice inteligentní. Zpívala štíhlým tónem a zaujala především volně tvořenými a jistými výškami. Rumun George Petean byl dramatickým Amonasrem a v neposlední řadě byli výborní i oba basisté – Alexander Köpeczi (Ramfis) a Alexandros Stavrakakis (Král).

Již v roce 1997 zavedl tehdejší intendant Bavorské státní opery sir Peter Jonas, za laskavé a velice štědré finanční podpory koncernu BMW, akci Oper für alle (takto nazval i svou knihu memoárů), neboli Opera pro všechny, kdy se každoročně jedno vybrané představení zároveň promítá na velkoplošnou obrazovku před budovu Národního divadla (letos byl výrazně vylepšen zvuk přenosu operního představení). Tato akce, kterou podporovali i Jonasovi nástupci, se těší velikého zájmu publika, které náměstí vždy zaplní do posledního místa (vstup je zdarma). Kvůli této akci je odkloněna i místní hromadná doprava, nesmí se sedět na vysokých stoličkách, nosit sklenice, vodit psi, používat pyrotechnika a podobně. Počet návštěvníků představení Aidy v den 23. července 2023 se tak rozrostl asi na deset tisíc. Ti, kdo se nedostali do divadla ani na projekci před divadelní budovou, mohli sledovat stream z tohoto představení na webových stránkách divadla. Stalo se již tradicí, že sólisté po představení děkovali nejen na jevišti, ale vyšli po červeném koberci poklonit se i svým fanouškům na náměstí. Akce Opera pro všechny má své publikum a je velkou propagací opery. Ostatně podobné akce se konají i v jiných městech (ve Vídni, v Berlíně), jen u nás to ještě nikoho nenapadlo. Ostatně, proč by se u nás propagovala opera?

********

Foto: Wilfried Hösl