„…a nebude prý vystaven dirigování legendárního posledního koncertu, Last Night. Ha ha! Jiří jich dirigoval celkem osmatřicet a z toho tři slavné Last Night!“

„Jiřího angličtina se stala se všemi přenesenými výrazy a nepřesnostmi tak populární, že orchestr mu na rozloučenou opravdu dojemně připravil slovník výrazů, které pobavily.“

„Pokud nehraje britský hudebník právě tak báječně, jak bych si přál já i on, tak to prostě v dané chvíli nejde. Ale rozhodně to není proto, aby mi dokázal, že jsem idiot, že se mnou nesouhlasí.“

V roce nedožitých pětasedmdesátých narozenin dirigenta Jiřího Bělohlávka přináší portál KlasikaPlus.cz seriál využívající texty a fotografie publikované dosud jen soukromě nebo na sociálních sítích. Shromáždil je publicista, producent a skladatel Alexander Goldscheider, který žije od roku 1981 v Londýně. Zachytil podrobná a intimní svědectví, sestavil obsáhlou databázi a faktograficky bohatou fotoknihu s mnoha obsažnými popisky v angličtině a s tisíci statistických údajů. Do sesbíraného materiálu nechává nahlížet. V dnešním dílu se v pokračování vzpomínek, které pro něj na diktafon zaznamenal sám dirigent, podruhé zastavuje u Symfonického orchestru BBC. Jiří Bělohlávek byl v letech 1995 až 2000 jeho hlavním hostujícím dirigentem a od roku 2006 do roku 2012 šéfdirigentem.

Dnešní díl seriálu vzpomínek dirigenta Jiřího Bělohlávka se vztahuje k jeho působení v BBC Symphony Orchestra a zamýšlí se nad vztahem dirigenta a „jeho“ orchestru. Na toto téma existují hory materiálu a památných výroků, a jestli je mi něco líto ve spojitosti s předčasným úmrtím Jiřího Bělohlávka, tak toho, že jsme se nikdy nedostali k probírání přesně tohoto tématu v rámci jeho vlastní práce. Když zemřel, tak jsem si také palčivě uvědomoval, jak s ním najednou odešla právě ta více než půlstoletá ohromná, ve více než dvou stovkách orchestrů nasbíraná jedinečná zkušenost, jak vést hudebníky k pokud možno nejlepšímu možnému výkonu. Jistě to musel být jeden z důvodů, proč se stal hned po prvním koncertu hlavním hostujícím dirigentem orchestru, který v minulosti vedla řada předních světových dirigentů:

Jeho jmenování přineslo mnohým určité překvapení, jako například známému hudebnímu publicistovi Normanu Lebrechtovi:

K jeho zprávě se vrátím příští týden v díle, v němž Jiří Bělohlávek vzpomíná na svou nesmírně úspěšnou součást svého působení v BBC Symphony Orchestra, a to světově proslulých promenádních koncertů Proms. Lebrecht referuje o Jiřím Bělohlávkovi poněkud neznale i neuznale jako o málo známém Čechovi, který toho příliš nenamluví, má těžký přízvuk a neporadí si s bujarými návštěvníky koncertů. Vedení BBC, jak praví Norman, privátně přiznalo, že bude řídit jen málo promenádních koncertů a nebude vystaven dirigování legendárního posledního koncertu, Last Night. Ha ha! Jiří jich dirigoval celkem osmatřicet a z toho tři slavné Last Night! Z dalších Lebrechtových výroků vybírám Nesmělý muž s reputací orchestrálního dříče, zásadní antikomunista, všeobecně uznávaný přední interpret českých mistrů Dvořáka, Janáčka a Martinů, který udržuje živý zájem o současné skladatele a jeho hlavní úlohou bude pilovat orchestr v klasickém repertoáru Beethovena a Brahmse, což jeho předchůdce, extravagantní Američan Leonard Slatkin zanedbával. Tak, jak si osobně v mnohém Normana vážím, tak jeho předpovědi i závěry v tomto článku v mnohém neodpovídaly skutečnosti. Slatkin ve své pozici nijak neuspěl, ani u orchestru, ani u publika, poslední, čím bych ho charakterizoval, je extravagantní, a hudebníci, přinejmenším ti, s nimiž jsem měl možnost průběžně mluvit – v orchestru hrával náš syn a dodnes v něm externě působí jeho bývalá žena – se nemohli dočkat změny. Jiřího angličtina, se všemi určitými, řekněme, přenesenými výrazy a nepřesnostmi, se stala tak populární, že orchestr mu na rozloučenou opravdu dojemně připravil slovník výrazů, které jestli něco, tak pobavily a jen přispěly k milé a přátelské atmosféře. Jiří reagoval na úsměvy orchestru tak odzbrojujícně, že dosáhl více, než kdyby mluvil naprosto perfektně.

*********

Moje činnost v Londýně mi přinesla mnoho poučení, zajímavých postřehů a velkou řadu podnětů k další práci. Poznal a uvědomil jsem si základní rozdíl v postoji orchestru vůči dirigentovi. Z Prahy, nebo řekněme z českých zemí, jsem byl zvyklý na až někdy demonstrativní antagonismus mezi hudebníky a dirigentem. Jako by bývala věc cti, aby hudebníci dirigenta neměli rádi, měli ho pořád na tapetě a na mušce nejrůznějšího zkoušení, neustále v něm viděli protivníka. V Londýně jsem se setkal s tím, že dirigent je dejme tomu primus inter pares, první mezi rovnými, a to pro mne byla samozřejmě velmi příjemná změna, kterou jsem tak často a intenzívně vnímal. Také jsem seznal, že pokud v Londýně, nebo v Británii vůbec, nehraje britský hudebník právě tak báječně, jak bych si přál já i on, tak to prostě v dané chvíli nejde. Ale rozhodně to není proto, aby mi dokázal, že jsem idiot, že se mnou nesouhlasí, má na to jiný názor a demonstruje tak svojí odtaživost od spolupráce s dirigentem. Dirigentská situace s sebou přináší velký stres a napětí, a pokud se odbourá ten nepříjemný antagonismus, tak je to velká pomoc nejen pro dirigenta, ale především pro celkový proces přípravy koncertu a provádění hudby vůbec. To byl jeden z nejsympatičtějších rysů orchestru BBC.

Jiří na zkoušce Dvořákova Requiem s BBC SO v dubnu 2017. Zbývá mu sedm týdnů života.

Samozřejmě tam existovaly i věci, se kterými jsem spokojen nebyl. Zpočátku jsem relativně často přicházel do ne sice konfliktních, ale přece jen napjatých situací s pozounisty. Od chvíle, kdy do orchestru nastoupila na první pozoun Helen Vollam, to bylo najednou mnohem snazší, hráčský potenciál se silně vylepšil a všechno se dařilo lépe. Ale i v hornách, trubkách, prostě všude, kde byl nějaký potenciální problém s hráčskou kvalitou, vznikala vztahová napětí a musel jsem se s tím vyrovnávat jak já, tak i hráči. Ale nikdy to nepřerostlo do nějakých nepříjemných poloh, vždy převládla serióznost a fair play, které jsou v Británii tak silně rozvinuté, je jim to tak vlastní – a to mně bylo vždy nesmírně sympatické, ohromně jsem to oceňoval.

V prvních letech té spolupráce jsem zpravidla bydlel v hotelu Colonnade v Maida Vale, což je takový rodinný hotel, velmi pečlivě vedený a s krásnou atmosférou starých dobrých časů, s nepříliš velikými pokoji, s nepříliš velkým luxusem, ale s takovou tou solidností, která byla příjemná.

Jiřího jsem vyfotil v srpnu 2016 po zkoušce v nedalekém BBC studiu v Maida Vale před velmi milou společnou večeří v hotelu Colonnade s ním a jeho ženou Annou. O jeho pokračující nemoci nepadlo jediné slovo a nenapovídají ji ani fotografie.

Až později, když jsem nastoupil jako šéf a bylo jasné, že moje přítomnost v Londýně bude mnohem pravidelnější, tak se mi podařilo skoro náhodou získat podnájem v bytě, který patří vdově po dirigentu Jevgeniji Světlanovovi. Byt byl blízko Selfridges, v paralelní ulici s Oxford Street, čili v samém centru Londýna. Nemohu říct, že to prostředí, to okolí, byla moje největší vášeň a největší láska, protože to bylo hodně hlučně, ale ten byt byl báječně odizolován a pokud měl člověk zavřená okna, tak tam byl naprostý klid. A pokud také soused nepouštěl nahlas rádio, to byly také trošku problémy, ale v zásadě to bylo velmi příjemné bydlení. Ohromná situace byla v tom, že já jsem tam vlastně měl trvale deponované věci a přitom jsem tam jezdil jako do hotelu, takže finančně jsem byl zainteresován pouze v období, kdy jsem tam fyzicky byl, a pokud jsem tam jen měl svoje věci, tak jsem neplatil nic. Byl to třípokojový byt se dvěma koupelnami a kuchyňkou, velmi komfortní. Potřebovalo to trochu organizačně ošetřit, včas upozornit na termíny, kdy tam potřebuji být, ale probíhalo to velmi hladce a byla to velká pomoc, že jsem tam mohl přijíždět jen s malým kufrem. Nebylo to takové to neustálé převážení věcí, jako když člověk jezdí do hotelu. Měl jsem tam svůj přístav, kam jsem se rád vracel.

*********

Z mnoha dokumentů vybírám dvě zprávy ČTK a výborně napsaný článek Dity Hradecké

Ve vší skromnosti bych rád doplnil o maličkost článek Dity Hradecké. Jen někdo pološílený by totiž mohl zkonstruovat komplexní databázi a vyplnit ji statisíci údajů a při té příležitosti pak například snadno zjistit, že Jiří Bělohlávek dirigoval Berlínské filharmoniky už od roku 1986, a to v následujících koncertech a skladbách:

A jen ten samý šílenec by současně oskenoval a zpracoval přes dvacet tisíc dokumentů, a tak když vidí Elgarův Koncert pro violoncello, vzpomene si, že do partitury, kterou Jiří Bělohlávek pokaždé používal a zapisoval si data provedení, mu Paul Tortelier připsal po dvou koncertech s Berlínskými filharmoniky následující krásné poděkování:

„Jiřímu Bělohlávkovi na památku našeho nezapomenutelného berlínského Elgara s pocity hluboké vděčnosti.“

Foto: A. Goldscheider, rodinný archiv J. Bělohlávka a archiv A. Goldscheidera