„Pětice muzikantů naplnila nevelký prostor tóny odvažovanými skoro jako na lékárnických váhách.“

„Velmi zřetelně artikulovali, dokonale ladili, krásně pointovali konce skladeb.“

„Souvislou přednáškou z dějin hudby, ale ještě víc mimořádně působivým zážitkem z vysoce specializovaného interpretačního umění.“

Pozdní středověk, ars nova, italské trecento… Pojmy, které v tuzemské koncertní nabídce figurují tak málo, respektive vůbec, že program sestavený z takové tvorby byl na Letních slavnostech staré hudby událostí už sám o sobě. V případě specializovaného souboru La fonte musica byl pak událostí i z druhého důvodu, interpretačního. Čtvrteční vystoupení pětičlenného ansámblu v kostele U Martina ve zdi tak publikum přijalo. Svědčil o tom velký zájem, soustředěný poslech i ohlas.

Koncert trval jen něco málo přes hodinu, ale byl mimořádně zajímavou a koncentrovaně výživnou sondou do hudební kultury na Apeninském poloostrově na přelomu 14. a 15. století. V centru dramaturgie, která byla dílem uměleckého vedoucího souboru Michela Pasottiho, stál odkaz Johannesa Ciconii, skladatele původem vlámského, ale celý život spjatého s italským prostředím. Zazněly od něj i od anonymů skladby psané pro Řím, Pavii, Padovu, hudba z benátského okruhu, skladby pro církevní hodnostáře i šlechtice, hudba liturgická i světská, díla převážně vokální a v několika případech čistě instrumentální, hudební památky z různých zdrojů, v případě té nástrojové literatury především ze dvou nejvýznamnějších sbírek dobového repertoáru, z Codexu Faenza a z Florentského rukopisu uloženého ovšem v Londýně.

Pětice muzikantů – dva ženské hlasy, tenorista, hráč na fidulu a loutnista, spiritus agens a vedoucí souboru – naplnila nevelký prostor tóny odvažovanými skoro jako na lékárnických váhách. Jde o hudbu sice vícehlasou, ale charakteristicky abstraktní a strohou, s obnaženými souzvuky, s typickými kadencemi vzhůru směřujících závěrů, hudbu dnešku hodně vzdálenou, ale jednoduše vznešenou, jako pozdně gotické obrazy.

Trojice pěvců naprosto rovnými hlasy pracovala hodně detailně, až překvapivě minuciézně, s agogikou i dynamikou frází i jednotlivých tónů. Velmi zřetelně artikulovali, dokonale ladili, krásně pointovali konce skladeb. Poměrně komplikované struktury, působící v jejich podání naprosto samozřejmě, by mohly být (a jsou) ovšem očividně v této hudbě metrorytmickými oříšky… Nebyly.

Program střídal formy a žánry i obsazení, všech pět interpretů současně bylo v akci jen v části téměř dvou desítek hudebních čísel. Ve dvou případech našli interpreti také způsob, jak využít prostoru. Tenorista Gianluca Ferrarini, mimochodem klíčový „hlas“ večera, putoval kostelem a přidal k důmyslným kompozičním strukturám i posluchačské potěšení z jejich vynalézavé prezentace… Zejména v přídavku, sofistikované vícetextové kompozici, jejímž autorem byl Matteo da Perugia, Ciconiův současník.

Balatty, madrigaly, lamenta, sekvence, kánony a další formy i výjimečně krásné Gloria a Credo z Ciconiova mešního cyklu byly na tomto koncertě (za podpory doprovodného tištěného textu z pera Barbory Kabátkové) souvislou přednáškou z dějin hudby, ale ještě víc mimořádně působivým zážitkem z vysoce specializovaného interpretačního umění italských umělců, kteří se v Praze objevili poprvé.

Foto: Petra Hajská 

Facebook X E-mail WhatsApp