Na programu dalšího koncertu rozhlasových symfoniků v Betlémské kapli jsou působivá díla Vivaldiho, Mozarta, Salieriho i Josefa Matěje. Sóla v nich přednesou hudebníci z řad rozhlasových symfoniků trumpetista Jiří Houdek, houslista David Pokorný, violista Jakub Novák a trombonista Pavel Čermák. Večer v Betlémské kapli diriguje 5. ledna šéf orchestru Petr Popelka.

Hráči orchestru rozhlasových symfoniků v tomto programu jako sólisté osvětlí tři různé přístupy ke koncertantním skladbám. Kontrastem k barokním idiomům v hudbě Antonia Vivaldiho, nejčastěji komponujícího pro housle, ovšem přece jen ne výhradně, je nejen moderní virtuozita obsažená v hudbě Josefa Matěje, s oblibou naopak píšícího především pro žesťové nástroje, ale i nápaditá ušlechtilost vídeňského klasicismu ztělesněného Wolfgangem Amadeem Mozartem. Druhým motivem programu je vztah Mozarta a jeho staršího kolegy Antonia Salieriho, císařského dvorního skladatele, Itala působícího rovněž ve Vídni. Zejména od dob Formanova filmu Amadeus – ale už předtím pod dojmem Puškinova dramatu, opery Rimského­-Korsakova a hry Petera Schaffera – jsou vnímáni jako řevniví sokové, výrazně se lišící tvůrčími přístupy, ale i mírou talentu. Pouze průměrný Salieri božského Amadea podle legend a literárních fikcí buď otráví, nebo alespoň žárlivou nenávistí postupně umučí… Ve skutečnosti se vraždu nepodařilo historicky potvrdit a oba skladatele naopak mnohé spojuje.

Antonio Vivaldi komponoval vynalézavě, pokud se týká kontrastů v harmonii, energických temp a rytmů i výrazné melodiky, psal s potěšením a nechal ve svých dílech promlouvat radost ze života. Takový je i Koncert pro trubku B dur, těžící z obvyklé kontrapozice rychlých vět s pomalou větou uprostřed a z efektů nástrojové virtuozity. Mozartova Sinfonia concertante Es dur je jedním z plodů kompozičních výbojů, kdy mimo jiné experimentoval s koncertantní formou na pomezí symfonie a nástrojového koncertu. První věta je i přes rychlejší tempo majestátní, druhá klasicky pomalá, finále se odvíjí svižně. Pro violový part Mozart předepsal užití scordatury, přeladění nástroje o půltón výš ve jménu svítivějšího zvuku strun. Sonátu pro trombon, dvanáct smyčcových nástrojů a klavír dokončil Josef Matěj v srpnu 1965. Jejím adresátem byl Zdeněk Pulec, v letech 1958 až 2001 první trombonista Symfonického orchestru Československého rozhlasu a současně člen těles hrajících swing a taneční hudbu. Během komponování skladby zemřel Jaroslav Ušák, Matějův přítel, zakladatel české trombonové školy. Autora to přimělo k přepracování druhé věty do podoby smuteční. Podobně zaznívá vzpomínka i na samém konci díla, v závěru vysoce virtuózní třetí věty. Salieriho Variace na „La Folia di Spagna“, publikované v roce 1816, jsou poslední rozsáhlou orchestrální kompozicí Antonia Salieriho. Jedná se o cyklus různorodých variací, oscilujících kolem předlohy nejrůznějšími stylizacemi – instrumentačními i výrazovými.

Foto: ilustrační – Michal Fanta