„Marián Lejava dával detailní podněty, a to nejen technické, které u tohoto repertoáru mohou převažovat, ale i výrazové.“

„Eva Bublová zahrála Varhanní koncert jako přesně vytvarovanou příležitost k neoposlouchanému muzicírování.“

„Moderní hudba, která je energická a která baví.“

Devatenáctý ročník festivalu Hudební fórum Hradec Králové má tři koncerty, i letos sestavené z českých premiér novějších zahraničních symfonických děl. Dvě byla při prvním večeru americké provenience a dvě asijského původu. Program byl s přirozenou logičností sestaven tak, že vyvrcholil tou nejefektnější, kompozičně virtuózní a posluchačsky poutavou. Filharmonie Hradec Králové s hostujícím slovenským dirigentem Mariánem Lejavou odvedla skvělou práci.

Filharmonie Hradec Králové měla 24. října ve svém sále nelehký úkol – předložit publiku čtyři různě koncipované závažné hudební kompozice současného mezinárodního repertoáru, prověřené už zahraničními provedeními, v tuzemsku však objevně znějící poprvé. To je základní princip Hudebního fóra Hradec Králové – festivalu ukrytého v sezóně orchestru, ale od počátku před téměř dvěma desetiletími směřujícímu současně prostřednictvím přímých přenosů Českého rozhlasu k mnohem širšímu okruhu lidí, než je jen hudbymilovná komunita v krajském městě… Se skladatelem Mariánem Lejavou za dirigentským pultem měla filharmonie úkol naopak o něco snadnější. Orientoval se v partiturách velmi podrobně, dával detailní podněty, a to nejen technické, které u tohoto repertoáru mohou převažovat, ale i výrazové.

Modrá katedrála americké skladatelky Jennifer Higdonové z roku 2000 je fantazijní, místy poetická a dokonce i značně libozvučná hudba, v níž ryze hudební inspirace ukazují až kamsi k muzikálu a filmu. Je za ní emotivní příběh, úmrtí autorčina mladšího bratra a snaha vyjádřit vzpomínky, obrazy andělů i naději. Jde o hudbu útržků a šumění, akordů a staccat, fanfár a výrazných tympánových úderů, zvukových barev i tušených melodií, o hudbu s rozpoznatelným směřováním a sledovatelnými proměnami, vědomě zvýrazňující flétnu a klarinet, sestru a bratra…. Stovky doložených provedení potvrzují, že skladatelka sáhla na hudební materiál vděčným způsobem.

Druhou položkou večera byl Varhanní koncert Christophera Rouse z roku 2014, příjemně si pohrávající s ohlasy na Poulenka a Saint-Saënse, na neobarokní texturu, na chrámovou varhanní hudbu, na virtuozitu i meditativní přemítavost. Zajímavá, vděčná postmoderní koncertantní skladba dává v kombinacích s varhanami příležitost mnoha hráčům v orchestru, nabízí pěkné instrumentační barvy i výměny mezi orchestrem a sóly, je přiměřeně disonantní i přiměřeně konsonantní, příjemně tichá i adekvátně energická. Eva Bublová ji přes veškerá možná úskalí souhry i nekostelní akustiky zahrála spolehlivě a suverénně, jako přesně vytvarovanou příležitost k neoposlouchanému muzicírování.

Taneční fantazie Muak, kterou napsal v roce 1978 Isang Yun, je plná zvukových otisků, je mozaikou úryvků a skrytých vzorců. Začíná drobnými výkřiky a údery, pokračuje setrvale ve vyšších rejstřících, dobírá se náznaku tanečnosti a jindy zase klidu nokturna… Je docela útočná a expresivní a značně abstraktní. Je to hudba s popsatelnou formou, s plochami a proměnami, hudba protikladů a jejich vzájemného doplňování, ale hudba bez skutečného emocionálního obsahu.

Autorem čtvrté kompozice, která vyzněla opravdu strhujícím způsobem a přiměla publikum ke spontánní reakci, byl Qigang Chen, ročník 1951, Číňan usazený v Paříži, počítající se k žákům Oliviera Messiaena. Pokud dostal koncertní večer podtitul Bolero po asijsku, stalo se tak samozřejmě právě díky jeho kompozici z roku 2015. Název Luan Tan běžnému posluchači příliš nenapoví, doplňkové slovo variace už však něco naznačuje: stejně jako Ravelovo Bolero, i tato kompozice pracuje s tvrdošíjně opakovaným motivem, respektive motivy, stejně jako Bolero označované za nejdelší crescendo v dějinách hudby, i tato skladba postupně, i když celkově pomaleji a rafinovaněji, narůstá, houstne, zrychluje a nezadržitelně graduje.

S určujícím rámcem evropské estetiky propojují variace Luan Tan charakteristickou čínskou pětitónovou melodiku a zvukovou poetiku, uplatněnou sice nepřeslechnutelným způsobem, použitou ovšem jen jako výrazné koření. Se stavebními prvky pracuje Chenova skladba volněji než Ravelovo Bolero, protože je zároveň vnitřně komplikovanější. A vyniká zvukem bicích nástrojů, od tichého úvodního opakovaného motivku přes obdivuhodně rozehraná extempore marimby a vibrafonu až po hravou třítónovou mantru, probleskující jako plamínky z přediva zahuštěné struktury ve finále. Celou rytmicky nakažlivou a ani chvíli nenudící skladbu ukončuje autor neméně zajímavě, přesvědčivě a zručně. Moderní hudba, která je energická a která baví, hudba, která ukazuje a poskytuje kladnou cestu ven z okolností reálného tragického rodinného příběhu. Její emoce jsou nekompromisní, ale ne agresivní. Hudba s formou a obsahem, které jsou v souladu.

Foto: Patrick Marek