„První premiérové obsazení nebylo kompletně ideální. Nejlepšími pěvci byli Veronika Hajnová-Fialová a Jiří Brückler.“

„Skladatel se Donem Carlosem později ještě opakovaně zabýval. Jako kdyby se potýkal s pochybnostmi nad celým dramatem.“

„Klíčem k celému příběhu se zdá být scéna, v níž se setkávají Velký inkvizitor a král Filip.“

Nový brněnský Don Carlos, v pěti dějstvích čtyřhodinové představení, má jednolitý vizuální vzhled, temný, působivý a nadčasový. Hudba a příběh by však asi místy potřebovaly dostat ještě o něco větší podmanivost a kontrastnost. Verdiho opery jsou plnokrevná dramata – a tato, o nenaplněné lásce, věrném přátelství, nešťastném králi a ďábelské inkvizici, může být takovým dramatem dvojnásobně.

Národní divadlo Brno hraje Verdiho „španělskou“ operu v poslední autorově italské verzi z roku 1886, v plném poštu dějství – tedy i s úvodním prologem. Sobotní premiéra potvrdila, že je to dobré řešení, děj je jasný, zaokrouhlený. Infant Don Carlos a princezna Alžběta jsou zasnoubeni, ale přednost dostanou politické cíle a ženichem se nakonec stane jeho královský otec. Od té chvíle už je všechno jen špatně a tragédie spěje neodvratně ke konci. Inscenace v režii Martina Glasera, ředitele divadla, jasně a výstižně ukazuje situace a motivaci postav, celkově nicméně působí statičtěji, což občas přijde líto. A hudební nastudování Jaroslava Kyzlinka se dobírá dostatečných emocí, místy by nicméně sneslo ještě propastnější znázornění osudových nárazů. Něco se určitě ještě vybarví při reprízách, možná i v pěveckých alternacích, něco asi už ne.

První premiérové obsazení nebylo kompletně ideální. Výborně obsazeny byly postavy Rodriga, Eboli a Inkvizitora, v podstatě i Alžběty, ale titulní role už méně a král Filip nebyl bohužel dobrý. Hostující italský pěvec Federico Sacchi nemusí být vůbec špatný zpěvák, je zřejmě činný i ve staré hudbě, ale pro vladaře měl malé charisma a pro tuto úlohu a toto divadlo i malý a nezajímavý hlas. Pokud bylo skutečně záměrem zasadit do příběhu tohoto navenek docela krutého krále jako ve skutečnosti osobně slabého, možná až slabošského muže, pak byl Sacchi v inscenaci asi na místě. Všemocnému a sebevědomému Velkému inkvizitorovi se skutečně nemohl a nedokázal nijak vzpírat – a bylo to vlastně hodně věrohodné. Ve slavné árii „Nebyla nikdy mou“ na začátku čtvrtého dějství, vzácně odhalující nitro, však docela zklamal nevýrazností a v ostatních výstupech na sebe neupozornil ničím zvláštním.

Luciano Mastro, s tuzemským prostředím pracovně už po léta úzce provázaný, je italský tenorista s projevem a školením italskému repertoáru odpovídajícím. Když napne hlas k dramatu a do výšek, je stylový a přesvědčivý. Když napětí povolí a dostane se do nižších poloh, bývá často trochu pod tónem, ať už intonací, nebo barvou hlasu. Najít ideálního tenora není jistě snadné, Luciano Mastro odvádí jako hrdina slušnou práci, ale jeho možnosti nejsou neomezené.

Král Filip marně touží po blízké osobě, Alžběta se jí stát nemůže. Končí v klášteře. Láska ke Carlosovi nedojde naplnění, vědomí povinnosti a čest však přesto vítězí. Největší árii má tato role svěřenu až před koncem opery a slovenská sopranistka Linda Ballová se postupně rozezpívala až do výrazové šíře budící právě zde, v závěru, respekt.

Nejlepšími pěvci byli ten večer Veronika Hajnová-Fialová a Jiří Brückler. Mezzosopranistka v roli princezny Eboli – vášnivé, intrikující, pozdě zoufalé z toho, co způsobila – skutečně zazářila. Její árie ve čtvrtém jednání je jedním z „hitů“ Verdiho Dona Carlose a dostalo se jí od pěvkyně velkého hlasu, jistoty, silných emocí i dramatické přesvědčivosti. Barytonista Brückler s pěkně posazeným a vedeným hlasem je do role Rodriga, markýze z Posy, obsazen velmi přesně. Ušlechtilost, věrnost a poctivost, které postavu charakterizují, nemusí hrát, prostě tak působí. Rodrigo se nakonec obětuje za Dona Carlose, svého přítele. Jak se ukáže, asi marně, ale je to úloha, vnášející do děje žádoucí pozitivní prvek a obdařená pěknou hudbou. Duet s Carlosem je ostatně dalším melodickým hitem opery. Protestantské Flandry konce 16. století, na které španělský král pohlíží jako na buřiče a kacíře, jsou sice důvodem Rodrigovy smrti, ale přece jen pouze vnějším rámcem příběhu. Sbor dokonale připravený Pavlem Koňárkem v něm má důležitá a krásná místa. Orchestr také – dokonce asi zásadnější než v předchozích Verdiho operách. Okamžiky, kdy se ve více pásmech, pro Verdiho charakteristickým způsobem, prolínají různě intenzivní a různě otextované sólové a sborové vokální linky, odhalily při premiéře menší intenzitu jejich odlišení, tedy slaběji vyprofilovaný styl; právě on však dává Verdiho operám punc skutečného dramatu.

Je zajímavé číst si o dlouhém tvůrčím procesu, během něhož se Giuseppe Verdi rozhodoval mezi různými náměty a během něhož se potom libreto a jeho partitura postupně rodily; je důležité si uvědomit, že jde o dílo určené pro premiéru v Pařížské opeře, vycházející tedy vstříc koncepci takzvané velké francouzské opery. První uvedení se uskutečnilo v roce 1867, ale nebylo ani úspěchem, ani neúspěchem. Skladatel se Donem Carlosem později ještě opakovaně zabýval. Jako kdyby se potýkal s pochybnostmi nad celým dramatem, které mimochodem má už v předloze u Friedricha Schillera poněkud volné historické pozadí. Předností modelového příběhu jsou vyhrocené charaktery a vztahy, do nichž zasahují politické zájmy. Slabinou je však jednoznačně konec. A tu neodstraňuje ani brněnská inscenace. Dona Carlose, jehož vydá jeho otec inkvizici, zachraňuje nadpřirozeným způsobem „deus ex machina“ – duch císaře Karla V. Jako v nějaké barokní opeře. Po romanticky realistickém líčení lidských vášní a slabostí je to od autorů trochu „nefér“. I kdyby snad šlo o živého člověka, „starého mnicha“, který se za zesnulého vydává, jak tato inscenace naznačuje, je to úhybný manévr, nepřesvědčivé řešení. A nebo musíme vzít ještě víc než dosud na vědomí, že opery jsou opravdu hodně stylizovaný žánr, vlastně pohádky. Každopádně má v Brně Verdiho Don Carlos až příliš rychlý, otevřený a pocitově neuspokojivý konec. Je to tak napsané, ano, ale možná by se s tím dalo něco udělat…  

Režijní výklad se opírá o psychologii postav, ani ne tak opravdu osobně zahranou, jako spíše vyjádřenou s pomocí scénografie. Tu z velké části tvoří různě modifikované soustavy strohého sloupoví, vzdáleně snad inspirované maurskou architekturou španělského jihu. Jejím autorem je Pavel Borák. Nejlépe, téměř jako bludiště, slouží v okamžiku, kdy se zauzlují vztahy mezi Carlosem a Eboli. Na střeše těchto sloupořadí, která se s využitím moderní techniky Janáčkova divadla otáčejí a noří do země nebo zase vztyčují, se odehrávají další scény, včetně té závěrečné. Abstraktní scéna, podpořená svícením Martina Špetlíka, dělá z představení v mnoha okamžicích působivé divadlo.

Klíčem k celému příběhu a jeho poselství se při zpětném pohledu zdá být nedlouhá, ale hodně silná, nejzdařileji aranžovaná scéna, v níž se setkávají Velký inkvizitor a král Filip. Rychlá výměna replik, marný pokus vladaře vzepřít se katolické církvi: „Když pošlu syna na smrt, dáte mi rozhřešení?“ – „Mír říše je na prvním místě, jeden buřič tak důležitý není.“ – „Mohu říši obětovat syna? Já, křesťan?“ – „Bůh obětoval svého pro naše vykoupení.“ – „Což může platit zákon tak nesmiřitelný?“ – „Ten bude platit vždy, platil-li na Kalvárii.“ – „A co má otcovská láska?“ – „Ta musí víře ustoupit.“ – „Tak dobře…“ – Obludná nelidská teologická demagogie, příšerný obraz moci, nadvlády oltáře nad trůnem, obraz, který Verdi geniálně umístil na vrchol dramatu. Martin Glaser tento moment se současným svobodným světským nadhledem s jistotou vyhmátl a slovenský basista Ondrej Mráz skvěle zahrál.

Inkvizitor, ostentativně nastavující k políbení svůj prsten, je v jeho podání ďábelsky sebejistý, pěvecky impozantní. Má navrch – a právě on je v pozadí všeho. Ne jako nějaký deus ex machina, ale jako velmi reálný člověk reprezentující tu nejparadoxnější tvář nezreformovaného nebiblického křesťanství – moc, povýšenost, svévoli a krutost kléru. Zdá se, a historicky to tak bylo, že právě odtud se odvíjely tragédie, jakými byly zmařené životy nevinných, potlačená povstání i nešťastná manželství a marné naděje – tedy vše to, o čem je, viděno z nadhledu, tahle Verdiho opera. Tomu, kdo chce chápat, se nakonec toto podstatné poselství inscenátorům operní tragédie podařilo předat s dostatečným patosem a docela jasně. Vše ostatní, od výkonů nedosahujících úplně k ideálu, přes dramaticky statická místa až po nereálný konec, je sice také podstatné, ale až na druhém místě.

Foto: Petr Neubert, Petr Veber