„Pietari Inkinen předestřel symfonii v převažující náladě mocné, ale přesto moudře klidné vyrovnanosti.“

„Orchestr prokázal, že je hodně soustředěný, motivovaný a ochotný tvořit hudbu tak, aby posluchače naplňovala.“

„Mahlerova Třetí symfonie se hrává vzácně – a také to je vzácné dílo.“

Mahlerova Třetí symfonie je prý nejdelší mezi klasicky formovanými symfoniemi. Ano, její středeční provedení orchestrem FOK trvalo dobrých sto minut. Ale mnohem víc než pouhá délka poutala pozornost její krása. Šéfdirigent Pietari Inkinen dokázal skladbu modelovat a vymodelovat takovým způsobem, že sledovat známé idiomy i stálé nové a nové záhyby a proměny hudby bylo skutečným potěšením. Provedení zůstane dlouho v paměti jako emotivní, stylové a zdařilé. Souznění orchestru a dirigenta se nasčítalo až do výjimečného výsledku.

Dílo o šesti větách, ještě rozměrnější a myšlenkově ambicióznější než předchozí symfonie známá jako Vzkříšení, vznikalo ve Steinbachu u Attersee v létě roku 1896. Skutečně, jak tehdy během tvůrčího procesu Mahler avizoval, jeho další symfonické dílo bylo a je něčím, co svět předtím neslyšel. Vypráví tu o tajemství přírody, o „květinách na louce“, zachycuje, „co vyprávějí zvířata v lese“… a formuluje a znázorňuje úvahy o člověku, o andělech a o lásce, tedy o věcech veskrze romantických a současně také docela intimních. To vše odvážnými prostředky a v časových rozměrech, jaké si tehdy dovolil jen on. S obrovským interpretačním aparátem, k němuž vedle symfonického orchestru patří i dětský a ženský sbor a sólový mezzosoprán, není však předpokládaná niternost výrazu a vznešenost cílů v žádném dramatickém rozporu. Mahler dokázal zvukově vypjatá místa střídat s komorně znějícími, okouzlenými plochami tak přesvědčivě, že obě polohy tvoří harmonický celek. A Pietari Inkinen shodně s tím nezdůrazňoval v hudbě nějaké vnějškově okázalé výkřiky, ale předestřel symfonii v převažující náladě mocné, ale přesto moudře klidné vyrovnanosti.

Rázně a rozhodně, tak má podle autorského předpisu znít první, více než půlhodinová věta díla. Je to sám o sobě monument, s řadou nových začátků a gradací, vrstvený a vršený i přes určitou kaleidoskopičnost a mozaikovitost s nadhledem, s vědomím směřování, s rozvahou budování velkého celku. Šéfdirigent už zde prokázal znalost partitury, její promyšlení a jistou ruku; bylo zřejmé, že se nenechá strhnout k prázdným hudebním gestům a že nevyčerpá všechen účinek hned zde tak, aby mu nezbylo na další hodinu. A orchestr už zde prokázal, co pak bylo zřejmě po celý večer – že je tentokrát opravdu hodně soustředěný, motivovaný a ochotný tvořit hudbu tak, aby měla skutečně silný, jedinečný obsah a aby posluchače naplňovala. Zároveň celá věta vyzněla jako jedna velká samostatná skladba, která by obstála i sama; jen v pokračování se ovšem dostane do žádoucího širšího kontextu, v němž pak zpětně dostává definitivní výraz, význam a důležitost.

Druhá věta v tempu menuetu, mající vyznívat „velmi mírně“, přinesla milé zvuky smyčců a hoboje, idylu, romantismus, typická mahlerovská staccata i trochu štiplavosti. Pietari Inkinen si nádherně pohrával s tempy a jejich proměnami. Nádherně jim vyšel přechod ze sóla koncertního mistra do odlehčených „vídeňských“ intonací i následné trochu bolestínské plochy. A v úplném závěru věty šéfdirigent poprvé uplatnil to, co pak ještě užil znovu, skoro to vypadalo jako kouzlo – hudbu, s podporou jasného gesta obou rukou, v posledních tónech krásně nechal vymizet kamsi vzhůru.

Scherzando, třetí věta, má „nespěchat“. Vyzněla tento večer rozverně, v kontrastech nenásilně. Jejím ústředním hudebním momentem je nicméně rozsáhlé, vracející se sólo křídlovky či poštovní trubky, znějící za scénou. Bylo místy trochu rozechvělé, místy téměř dokonalé, mělo atmosféru, krásné klidné momenty v dialogu s lesním rohem… Celá tato část symfonie, kaleidoskop různých výjevů a situací, je kouzelným intermezzem a vyzněla tak.

Čtvrtá věta konečně nechává zaznít skutečnou píseň, když předtím poetika Mahlerových písní prostupovala předchozí části jen instrumentálně. Altové sólo „O, Mensch“ zpívá – podle sbírky Tak pravil Zarathustra – tajemná sdělení o noci, snu, bolesti, rozkoši a věčnosti, komorní a niterná. Ester Pavlů se zhostila sóla v temnějším témbru znělým, pěkně rozechvívaným způsobem, vplula do tempa a nálady skladby – i když do té chvíle nebyla na pódiu – s velkým vcítěním. Pátá věta písňovou formou a zvukem navazuje, je ovšem po předchozí noční meditaci prudkým kontrastem – bezprostřední radost, andělské hlasy, zvony, apokryfní text o nebi, Pánu Ježíši a hříšnici… Typické mahlerovské intonace, hodně připomínající závěrečnou vokální větu Čtvrté symfonie, podpořily ženy z Pražského filharmonického sboru, Pueri Gaudentes a Dětský pěvecký sbor Radost. Rozkošné směřování díla k projasněnému závěru!

Ten tvoří šestá věta. „Pomalu, klidně, procítěně“. Pietari Inkinen ji pomalu, s bezpečným rozmyslem gradoval v širokých liniích i naléhavých nárazech, skvěle nechal v polyfonní nadstavbě prolínat linie a zóny, pěkně naznačoval zámlky či nádechy před dalším stupňovaným pokračováním. Nedával najevo úsilí, neukazoval přehnaně naléhavě, a přece měl provedení pevně pod kontrolou. Přes dílčí vrcholy a přechodná zklidnění, přes žesťový chorál a monstrózní tympánové údery, k hymnické symfonické katarzi. Až do posledních okamžiků, kdy se mu opět povedlo ono kouzlo s posledním souzvukem, neuseknutým, ale poslaným s téměř nepostřehnutelným stažením dynamiky kamsi vzhůru…

Mahlerova Třetí symfonie se hrává vzácně – a také to je vzácné dílo. Vznešené, nepřeháněné, krásné. Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK – jako srovnaný vyvážený celek, tak i v sólech, ať už to byl trombon, klarinet, hoboj, lesní roh nebo jiný nástroj – podal ve středu ve Smetanově síni stejně vzácný výkon, díky němuž trochu velikášské, hodně vizionářské, a přece i velmi tiché a osobní Mahlerovo hudební poselství vyznělo naplno. Proudilo k posluchačům bez příkras a bez bariér.

Foto: Petr Dyrc