„Hudby by bylo určitě na dva nebo tři disky.“

„Polyfémos není jenom nějaká obluda. Je zamilovaný. Není to kdovíjak dobrý chlapík, ale zkouším být k němu spravedlivý…“

„Snadnější je publikum rozplakat než rozesmát. Dělám, co umím, abych dokázal obojí.“

Italský basbarytonista Luigi De Donato už poněkolikáté spolupracoval s pražským barokním orchestrem Collegium 1704 a jeho uměleckým vedoucím Václavem Luksem. Naposledy letos v dubnu při koncertním provedení árií bájného kyklopa Polyféma z různých děl zkomponovaných na italská libreta. Stejný projekt už společně natočili na CD s názvem Polifemo. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz De Donato popisuje přístup k různým operám, serenádám a kantátám, v nichž je tato postava pokaždé jiná, uvažuje nad svým hlasem a vyzdvihuje, co mu imponuje na spolupráci s Václavem Luksem.

Pokolikáté už jste byl nyní v Praze?

Nejméně potřetí. Poprvé to bylo s Václavem Luksem v Rudolfinu, když jsem se před několika lety podílel na provedení Händelova oratoria La resurrezione, ve kterém jsem zpíval Lucifera. A potom jsem s Collegiem 1704 a s Václavem účinkoval znovu minulý měsíc – v Händelově Mesiáši. V Rudolfinu a také v Drážďanech. Bylo to potěšení, jednak v té vaší krásné Praze a s vnímavým publikem, jednak samozřejmě s ním.

Co bylo dřív – záměr projekt s názvem Polifemo natočit, nebo uvést koncertně?

Nahrávka byla jako první. Pátral jsem po nějakých partiturách a vzpomněl si, že před nějakými dvaceti lety jsem poprvé zpíval árii z Händelovy serenády Aci, Galatea e Polifemo. Bylo to na Velikonočním festivalu v Salcburku, dále v sále Musivereinu ve Vídni a ve Španělsku na festivalu barokní hudby v Salamance, který už však bohužel dnes neexistuje. Během let byly potom objeveny nebo znovuobjeveny další skladby s tématem kolem postav Polyféma, Acise a Galatey. Zejména od Bononciniho a Porpory. Ale je jich ještě mnohem víc, ať už jde o opery, nebo o kantáty. A tak jsem i já začal hledat – v různých hudebních knihovnách v Boloni a v Benátkách, také na internetu – a viděl jsem, že toho existuje opravdu hodně.

Bylo by hudby víc než na jednu desku?

Určitě na dvě nebo tři. Ale zúžil jsem výběr nakonec jenom na skladby s italskými librety, protože existují další i ve francouzském a španělském repertoáru a samozřejmě i v anglické verzi. Před dvěma roky jsem pro sebe objevil Acise a Galateu, krásnou operu od Lullyho, ale pro desku jsme nakonec vybrali jednak velmi známé árie, jako jsou ty od Händela, Porpory a Bononciniho, ale jsme chtěli deskou publiku objevit několik věcí neznámých. V případě kantáty od Cestiho, což je opravdový klenot, jsme byli prvními, kdo ji natočil. Stejně Galateu od Johanna Georga Schürera, drážďanského skladatele původem z českých zemí. Libreto je nicméně v italštině. Je od Metastasia. Úplně stejně libreto zhudebnil také Domenico Alberti.

To bylo normální v barokní době, že existuje více zhudebnění stejného textu.

Ano – a myslím, že je pěkné porovnávat inspiraci stejnými slovy v podání různých skladatelů. Ale pochopitelně každý z nich námět ztvárňuje jiným způsobem, volí jinou cestu, každý hudební kus má jiné emoce, je usazený v jiném afektu. Takže velmi záhy zjistíme, že Polyfémos není jenom nějaká příšera, obluda, ale že je zamilovaný. Není to kdovíjak dobrý chlapík, ale zkouším být k němu spravedlivý.

Tak trochu ho v našich očích rehabilitovat?

Myslím, že prostřednictvím hudby a díky skladatelům, kteří se jím zabývali, to jde.

Týká se to všech oper, ve kterých se vyskytuje? Je v některých lepší a v některých horší?

Každý ze skladatelů k němu přistupuje jinak. Samozřejmě, že je to bájné monstrum, ale přece jen vesměs s nějakými city. Dokonce třeba u Bononciniho je Polifemo kompletně komická postava. V podstatě buffo role. Můžeme u něj v Bononciniho pojetí najít určité prvky, které jsou pak charakteristické pro pozdější operu v osmnáctém století. V jedné z árií je obsažen jakýsi katalog živočichů, kteří Polyfémovi patří, což je podobné rejstříkové árii z Dona Giovanniho. A v něčem – mnoha slovy a zpěvu v rychlým tempu – je to podobné i Rossinimu, jehož opery jsou ovšem o sto let mladší. Porporův Polifemo je také monstrum, ale ne příšerné.

Nejděsivější je u Händela?

Ano, svou italskou serenádu Aci, Galatea e Polifemo obdařil neuvěřitelnou hudbou. Nikdo jiný takové úrovně monstróznosti nedosáhl. Mám na mysli to, že i v Händelově hudbě je vyjádřeno, že nejde o člověka, o lidskou bytost, ale o něco zcela mimořádného. Je to dojemné. Nejde ovšem o lidskou rovinu, ale o rovinu podstatně jinou.

Takže slovo monstrum nemusí nutně znamenat nějakou ďábelskou bytost, že.

Přesně tak. Polyfémos je součástí řecké mytologie. Je monstrum, ale zcela konkrétní. Jeho lidská podstata bývá někdy opomíjena. Je půl zvířete, půl boha, ale i půl člověka… Reprezentuje podivnou kombinaci různých elementů. A každý ze skladatelů do ní přidal něco jedinečného. Já bych rád vytvořil jakýsi puzzle obrázků reprezentujících potom v komplexu určitý charakter.

Co vám mimochodem je bližší: role buffo, komické, nebo spíše ty tragické?

Obecně řečeno mi působí velké potěšení zpívat a hrát dohromady. I ve vysoce dramatických áriích se snažím nalézt nějaké zalíbení, něco, co by mě bavilo. Ale na vaši otázku musím říci, že je ve mně asi přítomna řada aspektů, i ty dva z opačných pólů, o kterých hovoříte. Snažím se v sobě najít něco, z čeho mohu vyjít a vytvořit nějaké nové reálné podoby. Samozřejmě nejsem žádné monstrum, ale existuje spousta lidských pocitů, které do postavy mohu vtělit. A nějakým způsobem v interpretaci uplatnit. Je to chemie, začít u něčeho reálného a potom stvořit něco divadelního… Ano, vždyť jde o divadlo! O příběh…!

A co po technické stránce: co je vhodnější pro váš hlas?

Je pro mě potěšením zpívat buffo role. Myslím, že po stránce temperamentu jsem blíž k tomu dramatickému pólu. Komediantem lze být od přírody, ale z hlediska publika není účelem dělat divadlo tou nejsnadnější cestou. Základním poznatkem je, že je snadnější publikum rozplakat než rozesmát. Dělám, co umím, abych dokázal obojí. V každé árii vyprávět trošku jiný příběh.

Hovoříme o barokní hudbě. Jaká byla naopak ta nejnovější hudba, kterou jste interpretoval? Jak moc současná, jak moc moderní?

Zpíval jsem a zpívám hudbu od začátku sedmnáctého století, to znamená od Monteverdiho, po hudbu dvacátého století, jako jsou Kurt Weill nebo Igor Stravinskij. Já si ani nemyslím, že existuje specializovaný hlas pro jeden konkrétní repertoár. Podle mého názoru každý repertoár potřebuje něco svého, něco rozdílného. Zpěvák musí mít kontrolu nad stylem. Ale předpokladem je dobrá technik. Každý skladatel klade nějaké jiné požadavky. Händel, Mozart, Rossini… Všichni tři se liší mírou hbitosti. Samozřejmě každý z nich potřebuje jiný přístup. Pokud máme silný technický základ, pak bychom měli dokázat zpívat všechno. Jinou otázkou samozřejmě je, že některý repertoár je někomu bližší prostě proto, že je jeho senzibilita otevřena něčemu konkrétnímu.

A co je blízké vašemu srdci?

Romantická hudba. Italská melodramatická hudba, vážné Rossiniho opery, samozřejmě Verdi… Třeba hodně zasažen a dotčen jsem, když zpívám dojemnou závěrečnou scénu smrti Seneky z opery Korunovace Poppey od Monteverdiho… Takže když to shrnu: žádný repertoár není lepší než nějaký jiný. Ale rozhodně je nutné jakýkoliv repertoár interpretovat tím nejlepším možným způsobem.

Jak jste se s Václavem Luksem našli? On vás, nebo vy jeho?

Mám dojem, že Václav Luks hledal představitele pro Lucifera. Tu roli jsem zpíval zrovna několik měsíců předtím, a tím mě našli. Takhle jsme začali. Pracovali jsme tady v Praze, pak také v Hamburku… Dlouhá historie. Když jsem mu nabídl tenhle projekt, byl nadšen. A já jsem také moc rád, protože se mi zdá, že jsme dokázali najít krásnou společnou chemii, úzký umělecký vztah. Václav je skvělý hudebník a milý člověk. Jeho muzikanti jsou také skvělí a ve spolupráci jsme neměli žádný problém, žádné nedorozumění nebo neporozumění.

Jaká byla atmosféra při natáčení?

CD Jsme natáčeli pět dní. To není tak moc. První dva dny jsme zkoušeli a tři dny jsme pak natáčeli. Bylo to jednoduše dobré… Našli jsme krásné spojení v hudebním myšlení. A když se vrátím ke koncertu, který teď předcházel v Drážďanech tomu pražskému, tak měl krásný úspěch. Čistá radost a potěšení pro nás. Ale cítil jsem, že i pro publikum.

…………….

Reflexi dubnového pražského koncertu Luigiho De Donata a Collegia 1704 čtěte pod titulkem Katalog Kyklopů aneb Barokní výlet do řecké mytologie.

Předchozí pěvcovo pražské vystoupení je zachyceno v článku s titulkem Bravo Händelovu Mesiáši.

Foto: archiv a Facebook umělce, Loren, Collegium 1704 / Petra Hajská