„Zajímavého hlasu i pódiového charismatu využil Luigi De Donato k potěšení publika zřetelně a výrazně.“

„Kyklop je typ. Polyfémové se přesto v katalogu, který pro posluchače bezděky vytvořil výběr z italských operních děl, lišili.“

„Koncert byl ukázkou pěkné dramaturgické práce, neotřelým nahlédnutím do zapomenutých koutů staré hudby i krásnou oslavou mezinárodní kooperace.“

Collegium 1704 pozvalo do své pražské a drážďanské koncertní řady italského basistu Luigiho De Donata jako interpreta árií z barokních oper. Společným jmenovatelem jejich výběru byla postava Polyféma, jednookého Kyklopa z řeckých bájí a pověstí. Vyskytuje se v řadě děl, běžně známých i nově objevených. Pondělní koncert v Rudolfinu byl přehlídkou hlasové virtuozity i schopnosti předat emoce v širokém spektru výrazu.

Luigi De Donato, letos devětačtyřicetiletý, vládne znělým a zajímavým hlasem a pódiovým charismatem. Obojího využil k potěšení publika zřetelně a výrazně. Koncert s názvem Il Polifemo nabídl ve Dvořákově síni operní hudbu Domenica Albertiho, Giovanniho Bononciniho, Johanna Georga Schürera a samozřejmě i Georga Friedricha Händela. Ten má postavu Polyféma jak v italské serenatě Aci, Galatea e Polifemo z roku 1708, z níž byly na programu tři árie, tak v anglické serenatě či pastorální opeře Acis and Galatea z let 1718 až 1739, ze které ovšem zazněla jen Sinfonia, protože šlo o „italský“ večer.

Kyklop je monstrum, něco mezi bohem, člověkem, zvířetem a obrem. Typ. Primitivní, hloupý, asi i zlý. Nestvůra s jedním okem. Polyfémové se přesto v katalogu, který pro posluchače bezděky vytvořil výběr z italských operních děl, lišili. Skladatelé se svými libretisty dokázali najít víc odstínů, každý trochu rozdílné. Polyfémos, marně zamilovaný do Galatey, je přece jen něco jiného než Mínótauros, krvelačná bestie požírající řecké dívky a chlapce jako drak české pohádkové prince.

Sólista čelil mnoha výzvám. Většina árií se pohybovala v extrémním rozpětí, které v zvláště v Händelově pojetí – v árii Fra l´ombre e gl´orrori (V zajetí stínů a hrůzy) obsahující neslýchané skoky přes více než dvě oktávy – vyjadřuje hudebními prostředky obludnost a nelidskou podstatu Kyklopa. Luigi De Donato je pro takové úkoly vybaven. I nejhlubší bručivé tóny mu znějí dobře, světlé výšky zvládá kultivovaně. V Händelově árii Sibilar gli angui d´Aletto (Syčení Alléktiných hadů) prokázal nemenší schopnost v dosažení hbitých melismat. V jeho zpěvu se během večera, v každé árii přesně a jedinečně, podle daného tempa, objevil výraz chlapského hněvu, vášně (u Albertiho), smutného toužení a rozhodné ráznosti i jasný náznak komiky (u Bononciniho), umění předat emoce a hlavně cit pro vyjádření významu slov – pochopitelně s vědomím výhody, kterou měl v tom, že zpíval v mateřštině.

Collegium 1704 hrálo v nevelkém obsazení detailně diferencovaně, transparentně a průzračně, místy v krásných tichých dynamických hladinách; hrálo zaujatě, tentokrát vestoje. Skvěle obsazené continuo, spolehlivé horny, virtuózní clariny Hanse-Martina Ruxe a Almut Ruxové… Radost poslouchat nejen v áriích, ale i v samostatných instrumentálních číslech, jako byla Ouvertura in a od Johanna Friedricha Fasche, Sinfonia k Schürerově serenatě La Galatea, plynule rozložená Ouvertura k Bononciniho Polifemovi nebo Caldarova virtuózní Sinfonia C dur.

Na řadu přišly dva přídavky. Ještě jednou – a opět jiný – Polifemo, a sice od Nicoly Porpory, a pak přece jen vybočení z tematiky: árie z Händelova Orlanda. Oba dokonalé, sebejisté, ale se šťastným úsměvem na konci a s viditelným vděkem za nadšený potlesk.

Mezi dirigenty specializovanými na starou hudbu, s nimiž Luigi De Donato pravidelně spolupracuje, jsou Rinaldo Alessandrini, William Christie, Jean-Christophe Spinosi, Hervé Niquet, Alessandro De Marchi, Ottavio Dantone, Diego Fasolis, Giovanni Antonini, Paul McCreesh nebo Fabio Biondi. Že se mezi nimi objevuje i jméno Václava Lukse, je příznačné a správné. Patří k mezinárodně uznávané špičce oboru. Vyhledává a prezentuje i v Praze významné umělce, kteří nejsou okázalými hvězdami, ale o to zajímavějšími interprety. Koncert, který se odehrál v Praze 15. dubna, byl ukázkou pěkné dramaturgické práce a neotřelým nahlédnutím do zapomenutých koutů staré hudby i krásnou oslavou samozřejmé, zdařilé a pohodové mezinárodní kooperace, ve které je cítit vzájemnou uměleckou úctu i radost z muzikantského porozumění.

Spolupráce Luigiho De Donata s Václavem Luksem obsáhla už Händelovo oratorium La Resurrezione, vystoupení ve Varšavě s hudbou Wolfganga Amadea Mozarta a Josefa Myslivečka a letos na jaře účinkování v Händelově Mesiáši.

Foto: Collegium 1704 / Petra Hajská