„Od počátku o svých kvalitách přesvědčovala kompaktní sekce smyčců, znamenitě zněly také dřevěné dechové nástroje, a to i v místech s náročnější intonací.“

„Jednotlivé části – tance – byly v podání Collegia 1704 pojaté velmi rozmanitě, spolu s dirigentem skutečně vystihli jak charakter, tak i rytmická a artikulační specifika každého kousku.“

„Jedna zpěvačka se snaží předčit druhou, divák si tak může dosyta vychutnat nejrůznější kvality obou interpretek.“

Collegium 1704 se v těchto dnech účastní sedmnáctého ročníku mezinárodního festivalu Chopin a jeho Evropa. Jejich první koncert patřil v pondělí 23. srpna hudbě Wolfganga Amadea Mozarta a Josefa Myslivečka. Sál Varšavské filharmonie ovládnul soubor pod vedením Václava Lukse jedinečným elánem a stylovostí, s nimiž se ujali optimisticky, až odlehčeně vyznívajícího programu.

Když ovšem říkám odlehčeně, mám na mysli náladu a výrazovost zařazených děl, nikoliv nároky, které dramaturgie na interprety kladla. Slyšeli jsme posluchačsky zajímavý, přesto ale neoposlouchaný a poutavý program: předehru k Myslivečkově opeře Ezio, baletní hudbu z Mozartova Idomenea a výběr hudebních čísel z jeho singspielu Divadelní ředitel. Zajímavostí je, že všechna tato díla vznikla v průběhu jednoho desetiletí, mezi lety 1777 a 1786 – šlo tedy o výsostně klasicistní večer.

V případě Collegia 1704 není potřeba zdůrazňovat, že se hrálo na dobové nástroje a že interpretace opravdu splňovala všechno, čemu říkáme „historicky poučené“. Co bych ale zdůraznila, je, že interpretace souboru opravdu dovedla předvést díla ve světle, v jakém bychom je v případě běžné interpretace zcela jistě nevnímali. Posluchač zákonitě cítí, že se dostává blíže k tomu „jak to skladatel myslel“. Pro hudbu skladatelů, jejichž díla jsou zároveň obligátními repertoárovými kusy, je to nedocenitelná služba. Striktně poučeně sice nemusejí hrát všichni, a dokonce se to nemusí všem ani líbit, je ale dobré, když se s co nejpůvodnějším provedením setká co nejvíce lidí.

První na programu byla předehra k opeře Ezio Josefa Myslivečka. Byť jde o operu seria, předehra (formově v tradičním italském stylu) je velmi živá a rozjasněná. Do úvodního Allegra con spirito vtrhli hráči s velkou energií, skutečně v souladu s předpisem con spirito. Od počátku o svých kvalitách přesvědčovala kompaktní sekce smyčců, znamenitě zněly také dřevěné dechové nástroje, a to i v místech s náročnější intonací. Vynikal hoboj Kathariny Andres, která si neomylně počínala na místech s drženými tóny. Dobrý zvukový balanc doplňovala skupina žesťových nástrojů (lesní rohy a trubky), v níž se ale místy objevily intonační nepřesnosti. Andantino affettuoso uvedla smyčcová sekce pěkně vymodelovanou melodií, kterou vystřídal dobře zahraný úsek pro dřevěné dechové nástroje. V Prestu pak potěšily zejména přesné, brilantní vyhrávky ve smyčcových nástrojích. Václav Luks ansámbl po celou dobu podnětně vedl.

Program pokračoval baletní hudbou z opery Idomeneo Wolfganga Amadea Mozarta. Jde přitom o soubor několika tanců, z nichž některé mají klasické názvy (Gavotta, Passepied), některé mají přesah do jiných forem (například Passacaille). Obecně se řadí tyto kompozice k tomu nejlepšímu, co Mozart napsal v oblasti taneční hudby, a nutno poznamenat, že je to opravdu krásné poslouchání. Collegium 1704 pojalo kusy z Idomenea s půvabem a lehkostí. Ani v úsecích, které vyznívají dramatičtěji, nebyla jejich interpretace nijak těžkopádná nebo příliš opulentní. Svěže nasadili už úvodní souzvuky Chaccony, v níž předvedli opravdu velmi kultivovanou artikulaci a příjemně znělá, svítivá místa ve vyšších dynamikách. Tempo bylo zvoleno přiměřeně, tak, aby byl prostor k vykreslení všech detailů. Opět zaujal hoboj, tentokrát pečlivě tvarovaným sólem ze závěru části. Jednotlivé části – tance – byly v podání Collegia 1704 pojaté velmi rozmanitě, spolu s dirigentem skutečně vystihli jak charakter, tak i rytmická a artikulační specifika každého kousku. Zaujaly mě sice spíše živější části, v nichž měl ansámbl ten správný „drive“, také pak mohutnější tutti místa, kde zněly všechny skupiny ansámblu velmi vyrovnaně, s podporou ve znělých nižších hlasech smyčců. I pomalejší, lyričtější části však byly znamenité: zmiňme vznešenou závěrečnou Passacaille, v níž svůj prostor dobře využily flétnistky Julie Braná a Lucie Dušková.

I v závěru jsme zůstali u hudby z hudebně-dramatického díla. Mozartův Divadelní ředitel vzniknul na objednávku císařského dvora, kdy chtěl Josef II. uvést dva singspiely: německý a italský, na libreta z divadelního prostředí. Jeden ze singspielů napsal Antonio Salieri, druhý Wolfgang Amadeus Mozart. V Mozartově případě se jedná o nenáročný, ale velmi vtipný až sarkastický děj, v jehož středu stojí rivalita dvou sopranistek, které se ucházejí o angažmá. V těchto rolích se v pondělí večer představily Nikola Hillebrand (jako Madame Herz) a Giulia Semenzato (jako Mademoiselle Silberklang). Verze, kterou Collegium 1704 uvedlo, přitom sestávala z pěti hudebních čísel: ouvertury a čtyř árií, respektive ansámblů. Mluveného slova bylo minimálně, jen nevyhnutelné množství mezi čísly: to je zcela logická volba, přesto mi však příliš nevyhovoval dojem, že sleduji singspiel tak nějak „z rychlíku“. Navíc bylo v programové brožuře uvedené celé libreto, takže pokud ti, co nemluví německy, chtěli text sledovat, nebyla orientace příliš snadná.

To jsou však jen moje dílčí postřehy: důležité je, co se dělo na pódiu. Zpívaným číslům předcházela ouvertura, hravá, s pěkně vykreslenými subito změnami dynamiky. Pak už patřilo pódium především zmiňovaným sopranistkám. Každá se představila v jedné árii, vynikaly pak i v ansámblech. Nikola Hillebrand se prezentovala árií Da schlägt die Abschiedsstunde, kterou začala velmi citlivě a teskně, aby pak v jejím průběhu předvedla dobrou pohyblivost hlasu a opravdu pozoruhodné, lehce odzpívané koloraturní pasáže. Devízou byla i velmi srozumitelná artikulace, v úvodu bych si možná představovala o trochu méně vibrata. Giulia Semenzato je majitelkou o něco tmavšího hlasu, který mě ze začátku ve vyšších polohách příliš nezaujal; i Semenzato však dále v árii ukázala brilanci a pěkně zvládnuté efektní úseky. Výborně se k sobě tyto dvě dámy hodily v ansámblech, hlasově se skvěle doplnily především v tercetu Ich bin die erste Sängerin! Toto zábavné a pěvecky nelehké číslo mi bezděčně připomnělo „battle“, ke kterému se vzájemně vyzývají rapeři. Jedna zpěvačka se snaží předčit druhou, divák si tak může dosyta vychutnat nejrůznější kvality obou interpretek.

Partnerem byl sopranistkám v tercetu tenor Krystian Adam v roli Monsieur Vogelsanga: zpíval spolehlivě, mezi zpěvačkami však jeho subtilnější projev trochu zanikal. V tomto směru si pak lépe počínal bas Luigi De Donato, interpret se znělým, barevně poutavým hlasem, který se k ansámblu přidal v závěrečném číslu Jeder Künstler strebt nach Ehre. V jásavém závěrečném číslu někdy instrumentální doprovod trochu překrýval sólisty, jinak bylo ale Collegium 1704 pěvcům velmi dobrým partnerem. Výkony ocenilo varšavské publikum nadšeným, dlouhotrvajícím potleskem.

Foto: Wojciech Grzedzinski