Ve středu 12. května 2021 zahájilo Collegium 1704 cyklem symfonických básní Má vlast 76. ročník Pražského jara. Tento koncert letos očekávala odborná veřejnost s mimořádným zájmem. Původně plánovaná interpretace berlínských rozhlasových filharmoniků s Vladimirem Jurowskim byla z preventivních epidemických opatření zrušena a dramaturgie využila této situace s odvahou a oslovila soubor Václava Lukse, který se primárně orientuje na interpretaci skladeb 17. a 18. století. Šlo o nejistý experiment, nebo nastolení nového paradigmatu autentické interpretace skladeb druhé poloviny 19. století?

Již v roce 1996 se podobným způsobem zhostil stejného úkolu na Pražském jaru orchestr London Classical Players. Ač tehdejší podoba rozvířila v tehdy ještě ne zcela obeznámeném českém prostředí poměrně vášnivou debatu a přestože tehdejší výzkum v oblasti autentické interpretace nebyl tam, kde je dnes, nešlo letos ze strany pořadatele o bezprecedentní záměr.

Otázkou tedy zůstává, kam až se posunula tato specializace, a jestli je na taková provedení konzervativní český posluchač připravený?

V rozhovorech, které předcházely tomuto provedení, dirigent Václav Luks zmínil mylný význam výrazu „romantická interpretace“, kterým jsme dnes zvyklí označovat dobově neadekvátní artikulaci, dynamiku, agogiku apod. při provádění tzv. staré hudby. Při poslechu nahrávek počátku 20. století nelze nepoznat propastný vývoj intepretace romantických skladeb za poslední století. Snahou Václava Lukse tedy bylo přiblížení se původní zvukové podobě Smetanova cyklu, a to zejména díky použití dobových nástrojů, redukce obsazení orchestru a neakceptování dnešních interpretačních zvyklostí. Zejména pro posledně zmíněný záměr se jistě stane brzy terčem kritiky, neboť Má vlast je v očích mnohých něco nedotknutelného. A to, jak očekáváme, že bude provedena, je v mnohých z nás pevně zakořeněno. Nebudou to však jediné podněty ke kritice, neboť se pro ni během provedení našly i objektivnější důvody.

Souhra orchestru nebyla vždy pevná a na limity ladění dobových nástrojů již dnes nejsme zvyklí. Na druhou stranu je třeba říct, že dechová sekce, které se poslední výtka týkala zejména, předvedla opakovaně i čistší souhru, než na jakou jsme u dnešní hry uzpůsobené rovnoměrné temperatuře zvyklí. I tomu se daly některé „rozladěné“ části přičíst a lze to dokonce považovat za prvek autenticity.

Další nezvyklostí bylo použití střevových strun u smyčcových nástrojů, což vedlo zejména k jejich dynamické a barevné odlišnosti, a také eliminace dnes nadužívaného vibrata na minimum. I díky tomu se mohla zdát interpretace poněkud plochá. Pestrost výrazu se tím však paradoxně zvětšila, neboť hráči vibrato použili jen ve vybraných místech.

Použitý dobový instrumentář nebyl vývojově zcela jednotný, a to dokonce i v použití typu smyčců, což nás staví před otázku, je-li prudký vývoj nástrojů v 19. století dobrým argumentem pro nejednotnost použitého instrumentáře. Na jednu stranu je tato nejednotnost při premiéře v roce 1882 pravděpodobná. Na druhou stranu: nebylo-li by lépe vypovídající použití nástrojů a jejich příslušenství z jedné vývojové fáze?

Václav Luks svým provedením zřejmě nechtěl provokovat. Přesto se dá očekávat smršť protichůdných názorů vyzdvihující klady i zápory i na dnešní poměry nezvyklého provedení. Ukázka zvuku dobových nástrojů a použití dobových výrazových prostředků jasně ukázaly, jak jsme dnes ulpěli na podobě díla, které při své premiéře znělo zřejmě zcela jinak. Zda bylo volba Collegia 1704 a mnoha příležitostných hostů bez velké zkušenosti s podobným typem hudby tou neochvějnou jistotou, kterou při zahájení Pražského jara očekáváme, však přesvědčivě říct nelze. Doufejme, že si z letošního zahajovacího koncertu odneseme více než řadu nesouhlasných reakcí. Dnes stále alternativní způsob autentické interpretace skladeb 19. století má podnítit interprety k uvažování nad dobovými možnostmi a výhodami, které nám dnešní nástroje a interpretační zvyklosti zcela zastřely. Kéž se díky takovým podnětům dostáváme v poznání dobového způsobu hry stále dál, abychom jednou díky hlubšímu poznání i větší flexibilitě hráčů nemuseli hledat rozdíl mezi kvalitou tradičních a alternativních špičkových hudebních těles.

Václav Metoděj Uhlíř

Foto: Petra Hajská