„Díky skvěle zvládnuté technice si posluchač snad ani nevšiml enormní náročnosti nespočetného množství běhů; místo toho zkrátka jen poslouchal tok hudby, což je podle mne u Mozarta velmi žádoucí – a zároveň velmi nesnadno dosažitelné.“

„Autor jasně ukazuje velmi solidní kompoziční techniku, kdy i s prostým tématem pracuje velmi nápaditě v oblastech barvy a imitací, velmi kompaktně a zároveň posluchačsky velmi přístupně.“

„Má druhá návštěva tohoto tělesa. Během relativně krátkého času, který mezi mými dvěma zážitky uplynul, jsem vypozoroval pozoruhodný pokrok.“

Dne 14. listopadu se konal v modlitebně Českobratrské církve evangelické v Praze na Vinohradech koncert studentského projektu Humble Orchestra pod vedením dirigenta Daniela Kadlece. Program sestával ze dvou skladeb. První byl Mozartův Klavírní koncert c-moll, ve kterém se jako sólistka představila klavíristka Klára Skalková, ve druhé polovině pak zazněla premiéra Symfonie č. 1 od skladatele Enrika Štece.

Po rozeznění prvních tónů majestátního tématu Mozartova klavírního koncertu mne jako první velmi příjemně překvapila akustika sálu. Před začátkem koncertu jsem se o tento poměrně důležitý faktor poněkud obával, ovšem záhy mi bylo hudebníky dokázáno, že sál je schopen dodat zvuku velmi dobrou dynamiku a balanc. Dlužno dodat, že toto byla i neméně velká zásluha hudebníků. A právě další příjemný impuls, který jsem hned ze začátku dostal, byl krom akustiky velmi solidní zvuk, jenž orchestr vytvářel. Zejména smyčce byly schopné velmi dobře zformovat jasnou jednotnou barvu každé sekce a provedly nás skladbou se vší suverenitou. Jednotlivé fráze byly téměř vždy měkce a zpěvně provázány a krásně se přelévaly jedna do druhé. Intonace dechů byla zpočátku občas trochu problematická, ovšem v průběhu koncertu se vyrovnala a každý hráč velmi přesvědčivě frázoval jak s orchestrem, tak se sólistkou.

Tou byla Klára Skalková, posluchačka Pražské konzervatoře, kde studuje klavír ve třídě Milana Langera. Její renomé je již nyní velmi impresivní; získala první a druhé ceny na mezinárodních soutěžích a spolupracovala i s profesionálními tělesy. Pro nás diváky si nyní připravila velmi kulatý a zpěvný zvuk, který pro koncert použila. Díky skvěle zvládnuté technice si posluchač snad ani nevšiml enormní náročnosti nespočetného množství běhů, které tento koncert obsahuje, a místo toho zkrátka jen poslouchal tok hudby, což je podle mne u Mozarta velmi žádoucí – a zároveň velmi nesnadno dosažitelné. Zejména v krásně čitelně zahraných kadencích pak vynikl celkový přístup sólistky k této skladbě, který byl poměrně romantický, ovšem vyveden velmi vkusně. Za další zmínku stojí například provedení druhé věty, ve které sopránový hlas klavíru plynule zpíval nad ostatními. A závěrečná kadence třetí věty, byť obsahuje i lehce neintuitivní pasáže, ve kterých by se hudebně mohl ztratit leckterý posluchač i interpret, byla jasná a srozumitelná a dovedla skladbu k velmi uspokojivému konci.

Balanc mezi sólistkou a orchestrem byl po většinu skladby velmi dobrý, občas snad klavír v orchestru trochu zanikl, což ale bylo vždy velmi rychle vyrovnáno. Společné frázování fungovalo také velmi vyváženě a bez větších problémů. V první a lehce i ve třetí větě orchestr za klavírem občas trochu zaostal, nicméně velmi duchapřítomný dirigent vždy jakoukoliv drobnou nesrovnalost rychle spravil.

Po nadšeném potlesku pak před přestávkou zazněl ještě přídavek, kterým byla Chopinova Mazurka e-moll (op. 17 č. 2), zahraná velmi příjemně. Obdobím nás dramaturgicky posunula ke druhé části koncertu.

V té zazněla již avizovaná premiéra první symfonie Enrika Štece, studenta skladby u Jiřího Gemrota na Pražské konzervatoři, vítěze posledního ročníku mezinárodní skladatelské soutěže Generace do 21 let, který mimo jiné rovněž účinkoval jako člen orchestru, a to v sekundu. Symfonie byla napsána speciálně pro tento orchestr, má proto příslušné, čili vrcholně klasicistní obsazení. Tedy snad až s výjimkou zakomponovaného klavíru, u kterého se dřívější sólistka zhostila role orchestrální hráčky.

Skladatel vychází z pozůstalosti svého předka (ukrajinského sbormistra Feodora Hanuščaka), po kterém našel množství starých notových zápisů. Právě ty jej inspirovaly při psaní této skladby. Zvolena byla třívětá forma, začínající větou pomalou. Ta byla založena na ostinátním sestupném tématu, se kterým bylo posléze kontrapunkticky pracováno. Autor jasně ukazuje po celou dobu svou velmi solidní kompoziční techniku, kdy i s obdobným, v zásadě prostým tématem pracuje velmi nápaditě v oblastech barvy a imitací, velmi kompaktně a zároveň posluchačsky velmi přístupně. Skvěle zvládnutou má práci s napětím a tahem, má drobná poznámka snad je, že se mi jako posluchači nedostalo adekvátního množství hudebních vrcholů. Což však může být zapříčiněno jen mou osobní nedočkavostí.

Druhá věta od začátku ukazuje inspiraci folklórem, a to díky zvoleným melodiím i instrumentaci (celou tuto větu hrají pouze dechy a klavír). Při poslechu této věty mi na mysli vytanul Šostakovič a jeho hudební jazyk, který nabízí hudební parodie, které jsou naprosto úchvatné. Z mého pohledu se jevilo, že tato věta je možná obdobnou, velmi dobře provedenou parodií na toto lidové téma. Jako prostředky sloužily precizně umístěné a vyinstrumentované disonance a pro folklór neobvyklý pětidobý rytmus, se kterým zde však bylo zacházeno velmi přirozeně. Občas snad jako by se najednou překřikovalo několik skupin vesnických muzikantů, vše však drželo pohromadě velmi dobře a přehledně.

Třetí věta se mi pak jevila jako určitá fúze dvou vět předchozích. Téma bylo podobné v něčem prvnímu ostinatu, snad určitým frázováním, v něčem mělo zase hloubku a lyričnost témat věty druhé. Skladatel velmi plynule převádí posluchačovu pozornost – tu od zajímavého motivu, přes harmonický progres až po všudypřítomnou invenční práci s rytmy. Větou nás pak provází velmi silný a napínavý tah, který je zakončen s nekompromisní rázností a pevností.

Snad jediná poznámka stran provedení této skladby hudebníky by mohlo být nevydařené klarinetové sólo třetí věty, doprovázené chvilkovou nejistotou ostatních hudebníků, se kterou se však všichni záhy vyrovnali. Věta i přes to svůj celkový tah neztratila. Nutno je také vzápětí dodat, že původní hráčka na klarinet se předešlý den dostala do indispozice a zaskakující hráčku, jinak celou dobu velmi solidní, je nutné zvláště ocenit. Krom toho se však orchestr s velmi nesnadným úkolem, jakým zcela jistě provedení nové skladby je, utkal se ctí a dílo zahrál velmi solidně. Poklona za celý koncert pak neodmyslitelně náleží i dirigentovi a uměleckému vedoucímu Danielu Kadlecovi, posluchači Pražské konzervatoře v oboru dirigování u Miriam Němcové a Jaroslava Brycha, který řídil orchestr velmi suverénně a krom toho tento projekt i spoluorganizoval.

Toto byla má druhá návštěva tohoto tělesa. Během relativně krátkého času, který mezi mými dvěma zážitky uplynul, jsem vypozoroval pozoruhodný pokrok, který jistě bude dál pokračovat. Plný sál dal následnými ovacemi najevo velké nadšení, které jsem sdílel. Velmi rád se přijdu podívat na další koncert, který nám Humble Orchestra snad brzy opět nabídne.

Maxmilián Pilmaier

————–

Uskupení Humble Orchestra vzniklo na konci roku 2021 jako projekt mladých hudebníků, převážně pražských studentů hudebních oborů. Jedná se o typický „malý orchestr“ se smyčci, dvojicemi dechů a tympány. Slovo „humble“ – „pokorný“ odkazuje nejen na komorní obsazení, ale i na vizi vzájemného obohacování mezi hráči různých věků, vzdělání a zkušeností, pro něž je hraní v souboru příležitostí ke společnému hledání hudebního výrazu a zvuku. Repertoár je časově rozkročen od druhé poloviny 18. století po současnost.

Foto: Anežka Fikarová