Závěrečný koncert festivalu Dvořákova Praha byl opravdovým svátkem! Hrál Estonský národní orchestr, profesionální těleso těch nejvyšších kvalit. Řídil neméně slavný a neméně dobrý estonský dirigent Neeme Järvi.

První dílo byla jedna ze symfonických básní s názvem “Úsvit” od estonského skladatele Heino Ellera, pro většinu z publika (včetně mne) neznámý a do včerejška neobjevený autor. Publikum si vyslechlo nádhernou, milou, nevtíravou, romantickou a rozhodně pro nás neoposlouchanou melodiku, nesenou sólovým hobojem na zvukové ploše orchestru, evokující krásy severské přírody. Moc pěkné. Orchestr už tady potvrdil svoji pověst, v samozřejmé dokonalosti všech hráčů, v precizní technice, v citlivosti, v dokonalém provedení a přelévání celistvých zvukových barev a ploch.

Následoval slavný finský skladatelský kolega ze severu – Jean Sibelius a jeho slavný Koncert pro housle a orchestr v D minor, op. 47. Je to dílo dynamické, melodické, místy dramatické, místy téměř taneční, místy sladké a zpěvné… Hlavní roli zde sehrála Nicola Benedetti, (pro mne opět do včera neznámá) virtuosní, mladá, drobná houslistka. Předvedla strhující výkon, tady jakýkoliv superlativ nebude dostačující, celý relativně dlouhý koncert odehrála v plném nasazení, s dokonalou virtuositou, brilancí, jiskrou, nehasnoucí energií… A zároveň to nebyl takový ten “běžný virtuosní výkon” ze kterého cítíte hráčovu vědomou nadřazenost a ohromování technikou. Nikoliv. Výkon této mladičké dámy v červených šatech a na vysokých podpatcích byl přes všechnu rychlost a dravost – zároveň nesmírně muzikální, zpěvný, citlivý. Housloví velikáni historie a nedávné současnosti i současnosti nechť laskavě prominou (a já už jsem jich ve svém životě, i jako bývalý houslista, pár slyšel, ty historické – Oistrakh, Paganini, Perlman, Menuhim, Heifetz) i ty nedávné, současné, žijící, včetně těch starších – Kremer, mladších – Sophie-Mutter, Hahn, a nejmladších – Jansen, Bell…), ale teprve včera jsem naživo, nikoliv z nahrávky, poprvé viděl a slyšel housle zpívat. Naživo jsem zažil něco, co jsem doposud znal spíše z historických nahrávek (Jascha Heifetz).

I kdybyste do včerejška neměli o Sibelia zájem, Nicola Benedetti jej včera vykreslila se vší nadpozemskou nádherou. Přitom zůstala milá a skromná. Její výkon byl natolik strhující, že veškeré obecenstvo, a i ti, kteří tam případně byli jen z musu nebo společenských či obchodních důvodů, nezůstali nezasaženi.. a celé Rudolfinum spontánně a přirozeně vstávalo a skandovalo a vymohlo si přídavek ještě před přestávkou. U tak silného životního zážitku mi může být jen hluboce líto, že jsem šetřil a nekoupil drahé vstupenky také pro svoji ženu, všechny svoje děti a další členy rodiny… Tak nesmírně cenný zážitek si ze včerejška odnáším.

Po přestávce následovala (moje milovaná) Brucknerova 4. symfonie – “Romantická”. Nad tímto bodem programu jsem si pak ale včera celý večer lámal hlavu. Tohle dílo miluji a znám nazpaměť každou notu a vlastním jej a poslouchám jej střídavě v několika různých podáních a nahrávkách, s různými orchestry a dirigenty. Moje nejoblíbenější je zřejmě nahrávka s Mnichovskou filharmonií, kterou řídí Sergiu Celibidache, následovaná nahrávkou od Royal Concertgebouw Orchestra, který řídí Mariss Jansons. Tato Brucknerova symfonie je mnoha motivy, obrazy přírody, i lyrikou a zpěvností blízká Mahlerovi, stejně jako Wagnerovi, to zas dramatickými a exaltovanými momenty… Co ale s tímto dílem včera provedl estonský orchestr s estonským dirigentem? Je mi to líto, ale včerejší výkon (v této části večera) považuji za zmařenou šanci. Nasadit takto brutální tempo znamená znehodnotit celkové vyznění a poselství díla. Během útrpného přihlížení a naslouchání, jak někdo znásilňuje můj milovaný hudební kus, mne neustále napadalo – „zběsilost v srdci“. A obávám se, že fakt, že se začne celá symfonie hrát až po půl desáté večer, také měl, i kdyby třeba nepřiznaný, vliv na brutální tempo, které dirigent nasadil. Zejména na první a druhé větě to bylo znát, ta tam byla romance, místo toho úprk a sprint. Ve třetí větě, jako kdyby se na chvíli hudebníci upamatovali, ale čtvrtou, závěrečnou větu už zase zběsile “prošmidlali“. Omlouvám se za tento hrubý jazyk a zároveň jsem si vědom a zaznamenal jsem, že i v tomto tempu, orchestr a každý z muzikantů podal profesionální technický výkon, a i při této rychlosti orchestr držel celistvost, barvy i plochy. U mne, právě čtvrtá závěrečná věta Brucknerovy Čtvrté představuje to, co oddělí pouhé profesionály od umění a nadpozemskosti. Bohužel, je mi líto, že včerejší zběsilé provedení zcela ochudilo publikum o to, co je jinak v závěru této symfonie obsaženo – neuvěřitelně citlivé, éterické, nadpozemsky romantické finále, kdy velmi pomalý a velmi vláčný rytmický motiv smyčců v pozadí dá vyniknout hlavnímu melodickému tónu žesťů a dechů… Čím pomalejší, čím táhlejší tempo se zvolí, tím větší napětí a náboj se vytvoří! Je to moment, který považuji za jedno z vůbec nejkrásnějších zakončení a finále v historii klasické hudby vůbec… ale tato krása bohužel včera večer nezazněla vůbec a zůstala neobjevena a skryta. Za mne velké neštěstí a zklamání… I tak byl výkon dirigenta i orchestru vynikající a získal ovace (anebo je vážně pravda, co se říká o pražském publiku, že prý dá ovace vždy a všem… snad ne!).

Vytleskaný přídavek mne opět naplnil štěstím. Komedii a vtípky si mohl dirigent nechat, ty jsem považoval za nadbytečné, ale přidané provedení Dvořákovy Humoresky bylo citlivé, romantické, dokonalé, nové, krásné. Díky!

S výjimkou promarněné šance nad Brucknerovou symfonií se jednalo o nádherný a nezapomenutelný večer a mnoho jsem si z něj odnesl. Možná spolu jednotlivé body programu málo souvisely, případně nesouvisely s Dvořákem vůbec. Klobouk dolů i tak i před organizátory a programem celého festivalu. Miluji podzim v Praze, miluji Dvořákovu a tu naši Prahu. Díky.

Daniel Vinklář
V Praze 24.září 2019

ReflexiPlus tohoto koncertu psala pro KlasikuPlus Alena Sojková – najdete ji ZDE.

Rubrika ČtenářiPlus je určena pro naše čtenáře a příznivce, kteří sice nejsou profesionálními publicisty, ale mají chuť reagovat na události v klasické hudbě. Vaše texty posílejte je na mail: WEB@KLASIKAPLUS.CZ
Podmínkou je seriózní a slušný obsah a ideálně forma reflexe, reportáže nebo úvahy. Uveřejňovat budeme pouze podepsané příspěvky. Těšíme se na vaše postřehy a zážitky!

Foto: archiv Dvořákovy Prahy, Petra Hajská