„Aktuálně jsem zaměřená více na sólové performance.“

„Prostě mě to táhlo k tomu podívat se i jinam, získat nějaké další zkušenosti a zjistit, jak se dělá elektronika a obecně soudobá kompozice i někde jinde.“

„Tíhnu k environmentálním a sociálním tématům.“

V Haagu, tak trochu stranou české klasické scény, zato velmi blízko k autorům nizozemské (a potažmo světové) hudební avantgardy, žije a tvoří Darina Žurková, absolventka Janáčkovy konzervatoře v Ostravě a Janáčkovy akademie múzických umění v Brně. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz popisuje své hudební začátky a jak se z malé slezské vesnice dostala do několika zahraničních zemí, vysvětluje, proč se nakonec usadila právě v Holandsku, a zmiňuje, jakou roli v její tvorbě hrají moderní technologie.

Darinko, my jsme se poprvé setkali před lety při provedení Tvé skladby Paranoiptikum na JAMU. Připomeň mi, prosím, kdy to vlastně bylo?

To bylo roku 2013 a byla to má bakalářská kompozice.

Od té doby uplynulo hodně vody a spolupracovali jsme na několika projektech včetně letošního natáčení violoncellové sólovky Shivering pro Český rozhlas. Zajímalo by mě však, jak ses ke komponování dostala a jaký byl Tvůj background v dětství. Tví rodiče jsou muzikanti?

Maminka učí klavír, tak mě vedla k hudbě odmala. Doma jsem začala hrát, když mi byly asi 3 až 4 roky.

A odkud pocházíš?

Já jsem z úplně malinké vesničky Komorní Lhotka. To je až u polských hranic blízko Třince a Českého Těšína.

To je ještě Morava, nebo už Slezsko?

To už je Slezsko, já pocházím ze Slezska.

A učila Tě tedy maminka?

Nene, maminka nikdy. Nejprve jsem chodila na klavír do hudebky v Třinci k Renatě Martinkové a později k Danuši Palowské. Pak se ale do našeho kraje vrátila Irena Szurmanová, která předtím studovala kompozici v Praze. Já jsem si už od malička zkoušela improvizovat a skládat hudbu, spolu se sestrou jsme také připravovaly hudbu k různým školním představením a podobně, tak mi mamka jednou řekla: „Teď je tam u nás na hudebce ta paní skladatelka, tak bys to mohla zkusit.“

Zmínila jsi sestru, kolik je vás vlastně sourozenců?

Jsme právě jen dvě sestry – sestra hrála také na klavír, ale později si vystudovala pedagogickou fakultu a stala se učitelkou.

Předpokládám, že jsi šla pak na konzervatoř…

Dostala jsem se na klavír na Janáčkovu konzervatoř v Ostravě. Už v průběhu prvního ročníku jsem si ke studiu přibrala také skladbu jako druhý hlavní obor. Klavír jsem studovala u Jarmily Pěčkové a skladbu u Edvarda Schiffauera.

Proč ses pak rozhodla jít na JAMU, nelákalo Tě to jít studovat třeba jinam?

Ne, já jsem do Brna chtěla! Po jednom koncertě v Ostravě mě oslovil Ivo Medek, kterému se líbila má skladba, a vyzval mě, abych se k němu přihlásila na JAMU. U Iva jsem pak byla celé studium a v nedávné době jsem u něj také dokončila doktorát. Vlastně pro mě měl velké pochopení – já byla už na konzervatoři taková experimentátorka a hledala jsem nové formy vyjádření. Posléze na JAMU, přestože jsem studovala klasickou kompozici, mě to hodně táhlo k elektronice a multimédiím, práci se zvukem, témbry i novými technologiemi. Ivo mi v tomhle fandil a pomáhal mi hodně nahlížet na celkové pojetí skladeb a jejich vnitřní strukturaci. Co se ale týká prostředků a formy vyjádření, do tvorby mi nezasahoval a nechal mi volnou ruku v experimentování. To bylo skvělé!

Co Tvé zahraniční zkušenosti a kontakty?

Poprvé jsem se vypravila na studijní stáž ve čtvrťáku na JAMU. To jsem jela do Porta na Escola Superior de Música e Artes do Espetáculo, kde jsem studovala u Dimitrise Andrikopoulose. Už předtím jsem však měla tendence k cestování a několik prázdnin jsem si vydělávala na živobytí jako brigádnice ve Skotsku. Bylo vlastně logickým vyústěním, že při mých doktorských studiích už z toho vzniklo takové proplouvání mezi zahraničními stážemi a uměleckými rezidencemi, přičemž jsem se do České republiky už nikdy natrvalo nevrátila. Prostě mě to táhlo k tomu podívat se i jinam, získat nějaké další zkušenosti a zjistit, jak se dělá elektronika a obecně soudobá kompozice i někde jinde.

Docela mě zaujalo, že ses usadila v Holandsku, které je vlastně takovým světovým centrem elektroakustické a multimediální tvorby. Jak k tomu došlo, bylo to z osobních, nebo spíš uměleckých důvodů?

To byla taková souhra (smích). Původně jsem chtěla zůstat v USA, kde jsem byla jsem na stáži u Davida Rosenbooma na California Institute of the Arts v Los Angeles. Tam se mi sice opravdu líbilo, ale nakonec se to bohužel nepodařilo zrealizovat. Nasměrovala jsem se tedy do Evropy na další doktorandskou stáž do Haagu na Institute of Sonology. V Holandsku to bylo také skvělé a cítila jsem se tam tak nějak mezi svými, co se týče mého zaměření na elektroniku a vůbec další umělecké cesty, kterými jsem chtěla jít. Navíc mi po skončení stáže nabídli na institutu post Research Associate (výzkumného pracovníka). Kromě osobních, profesních a uměleckých důvodů hrály v mém rozhodování o tom, kde budu žít, roli i nepříjemné zdravotními problémy, kdy jsem dlouho nemohla nikam cestovat a bylo třeba zakotvit na jednom místě.

Když jsem se na náš rozhovor připravoval, našel jsem také zmínku o Tvé práci pro platformu „iii“. Co vlastně ta zkratka znamená?

„iii“ je zkratka pro Instrument Inventors Initiative. Jsem členem „workspaceu“ téhle organizace a mám tam díky tomu své studio, kde můžu pracovat.

Jak je to s živobytím, uživíš se těmito aktivitami?

To je bohužel trochu náročnější – a obzvláště v poslední „covidové“ době, kdy byla spousta koncertů, projektů a workshopů zrušena, nebo přesunuta na neurčito. Kromě zmíněné akademické pozice také vyučuji soukromě, dělám orchestrace a aranžmá na zakázky jako freelancer a pak mám také své projekty a kompozice, hraju v ansámblu a koncertuji. Kombinuju tak víc zaměstnání najednou, což je teď trochu časově obtížnější vzhledem k nové životní situaci s narozením syna Mikuláše.

Jaké skladby z posledních dejme tomu deseti let bys vyzdvihla?

Z tvorby na JAMU bych zmínila třeba skladby nE-Koncentrace pro orchestr, již zmíněné Paranoiptikum, Cyril už není, Three Pieces for Open-Minded Percussionist, nebo multimediální skladbu Lost, jejíž novou, čistě akustickou verzi nedávno premiéroval vynikající houslista David Danel. V Americe jsem zase zkomponovala třeba kus „If“ is not just a statement.

A co aktuální tvorba?

Aktuálně jsem zaměřená více na sólové performance. Ve svých projektech se pokouším rozvíjet autorský koncept de(re)konstrukce. Snažím se také vytvořit kolekci vlastních imaginárních ekosystémů.

Asi nebudu sám, kdo si nebude příliš jistý, co si pod tím může představit…

Velmi zjednodušeně je to tak, že si vnitřně naprojektuji imaginární prostředí a pokouším se analyzovat a umělecky popsat, jaké má to prostředí nastaveny vnitřní vztahy, síly, chování jednotlivých elementů, nebo co představuje jeho křehkost a zranitelnost. To přeneseně vytváří formu, nebo, chceš-li, strukturu nového hudebního, či uměleckého projektu. Poslední dobou tíhnu k environmentálním a sociálním tématům. Zpracovávám si tak v sobě reakci na současnou, internetovými sociálními sítěmi dehumanizovanou, mírně technicistní společnost, na určitou virtuální realitu, ve které žijeme. Tím nechci být vůči moderním technologiím apriori negativní, protože je velmi intenzivně využívám, ale prostě to cítím tak, že mohou být skvělým pomocníkem, ale špatným pánem.

To je velmi zajímavé! V té souvislosti, jak se jmenovala skladba, kterou jsi vloni na podzim streamovala live pro festival Setkávání nové hudby Plus?

Šlo o rozsáhlejší cyklus nazvaný E-Vironments. Tehdy jsem jej live provedla v takové zkrácené verzi. Projekty jsou pro amplifikovanou preparovanou citeru, rozličné objekty a elektroniku.

Zmínila jsi syna Mikuláše, prozradíš na závěr rozhovoru také jméno Tvého partnera?

Jmenuje se Riccardo Marogna a pochází z Verony. Potkali jsme se na Institute of Sonology a kromě toho, že jsme partneři v osobním životě, tak spolupracujeme také v rámci několika uměleckých projektů. V nedávné době jsme vydali album Rituali Selvatici, kde Riccardo hraje na klarinet v kombinaci s elektronikou a já na tu zmíněnou amplifikovanou preparovanou citeru v kombinaci s elektronikou. Zmínila bych i společnou performance nazvanou DINGEN, se kterou jsme se dostali až do New Yorku na přehlídky NYC Electroacoustic Improvisation Summit a Experimental Intermedia.

Darinko, moc děkuji za příjemné povídání a přeji hodně osobních i uměleckých úspěchů!

Foto: David Hloušek, Fb  a archiv Dariny Žurkové