„Svými hlasy předali niterný hudební zážitek, který zval k hluboké kontemplaci.“

„Duruflé propojil dědictví staletí duchovní hudby s novými modernistickými přístupy k harmonii.“

„Ensemble Versus se nebojí subtilní dynamiky, u Duruflého tolik podstatné.“

O dušičkovém víkendu si olomoučtí užili koncert složený z děl francouzského skladatele Maurice Duruflého. Ačkoliv se jeho Requiem dá považovat za jedno z vrcholných liturgických děl minulého století, bývá zastíněno provedeními jiných, známějších autorů. Sboru Ensemble Versus se ve spolupráci s varhaníkem Tomášem Pindórem podařilo vrátit mši za zemřelé rozjímavý charakter přesně tak, jak autor zamýšlel. 

Brněnský komorní sbor Ensemble Versus, který již více než dvacet let spojuje sboristky a sboristy z řad studentů Filosofické fakulty Masarykovy univerzity, aktuálně koncertuje po různých koutech Moravy. Minulý víkend poctil svou návštěvou také Olomouc. V dómu, tedy v katedrále svatého Václava, uctil zesnulé provedením několika děl francouzského skladatele Maurice Duruflého. Sboristé prostřednictvím svých hlasů předali niterný hudební zážitek, který zval k hluboké kontemplaci. 

Atmosféra monumentálního chrámu obaleného noční černí je krásná sama o sobě. Když se k ní však přidá kvalitní sbor, který se nebojí pracovat s prostorem katedrály a přijde s programem, jenž perfektně podtrhuje dušičkový víkend, je o co stát. Maurice Duruflé, skladatel nepříliš ohraný, ale o to zajímavější, totiž napsal Requiem po vzoru Gabriela Faurého spíše hloubavé než hněvivé. Intimní, meditativní charakter hudby reflektuje i text, z něhož Duruflé vyňal většinu Dies Irae a naopak oproti tradičnímu pojetí přidal například část In Paradisum. 

Pod vedením dirigenta a sbormistra Patrika Buchty předvedli zpěváci obdivuhodný výkon. Celý program sestával z tvorby Maurice Duruflého, unikátního skladatele, který ve své nepříliš rozsáhlé, ale o to vytříbenější tvorbě propojil dědictví staletí duchovní hudby s novými modernistickými přístupy k harmonii. První skladbou byl motet Notre Père, meditativní otčenáš ve francouzštině ve verzi pro a cappella sbor. Ensemble Versus překvapil posluchače hrou s prostorem. Sbor totiž zpíval nikoliv před, ale za publikem, čímž docílil pěkného akustického efektu. Hlasy zpěvaček a zpěváku zalily celou katedrálu. 

Na následující Čtyři moteta na motivy gregoriánského chorálu se již sboristi přesunuli dopředu a pokračovali na „durufleovské“ notě. Posluchači si však kromě Duruflého poslechli také varhanní improvizace, které sbor chytře využil k přesunu před publikum. Navázal motetem Ubi Caritas, který je založen na středověkém chorálu stejného jména. Hlasy zpěváků reagovaly na sbormistrovy jemné pohyby s obdivuhodnou přesností. Těleso dokáže respektovat autorský záměr a reflektovat i textovou stránku hymnu, nebojí se jemné, subtilní dynamiky, u Duruflého tolik podstatné.

Tota pulchra es, tak se jmenuje další ze čtyř Duruflého motetů. Odkazuje na Pannu Marii a prostřednictvím ženské sekce sboru se klaní její neposkvrněné kráse. Průzračně čisté, kulaté hlasy sboristek v Tota pulchra es stály v přímém kontrastu k následujícímu motetu Tu est Petrus. Zde mohl sbor ukázat sílu sehraného hudebního tělesa, významnou roli převzali muži a společně se sboristkami předali zvěst o svatém Petru. Čtveřici motetů uzavřel Tantum ergo. Poté co chrámem dozněly poslední tóny moteta se sboristé přesunuli na kůr za varhaníkem. Varhaník Tomáš Pindór mezitím opět sóloval, jeho improvizace neomylně předznamenala motivy z Durfulého Requiem. 

První část Introit má rychlý spád. Lehké varhanní ostinato zde okamžitě začaly zdobit mužské a následně i ženské hlasy, harmonicky je Duruflé zpočátku střídmý a jeho inspirace gregoriánským chorálem a církevními módy zde hraje prim. Zpěv sboristů poletuje celým chrámem z jedné strany jako holubice míru. V části Kyrie už posluchači slyší pro Duruflého typickou vokální polyfonii, která je varhanami pouze vkusně podpořena, podbarvena. Sboru velmi sluší kontrapunktická struktura, dovede vkusně pracovat s nástupem tématu, který je zřetelný, avšak ne zas příliš nápadný. V závěru Kyrie všechny hlasy nabývají na síle, soprán se dostává až do závratných výšin, aby se postupně zase uklidnily do mírné konejšivé dynamiky. Varhany v předním chrámu olomoucké arcidiecéze se ukazují v plné síle a přestože je patrné, že by již zasloužily opravu, pod rukama výborného Tomáše Pindóra takřka berou dech. 

Část Domine Jesu zní zpočátku až zádumčivě, což jde proti Duruflého smířlivému chápání zádušní mše. V textu se objevují tlamy lví a hlubiny pekelné. Modlitba ke Kristu však nabývá velmi odlišné polohy. Některé momenty lze chápat jako vzdání hluboké úcty k všemohoucnosti Božího Syna. Jindy se však Duruflé opět navrací ke své typické téměř minimalistické formě. V závěru ofertoria slyšíme děsuplné výjevy, tentokrát prostřednictvím úst barytonisty Vladimíra Maňase. 

V Sanctus se opět pozornost stáčí primárně ke sboru, který kouzlí překrásné harmonické postupy a stoupá k nebeským výšinám. Následující Pie Jesu se v zádušní mši obvykle nevyskytuje, autor část přidal, jelikož konvenuje s jeho osobním pojetí mše za zemřelé. Zároveň je Pie Jesu jedinou částí, kde se objevuje výhradně sólový part mezzosopranistky. Se ctí se jej zhostila Martina Adamová, které sluší zejména vyšší hlasové polohy. Vyvarovala se zbytečných vibrat a přílišného zdobení, které by Requiem jedině uškodily a modlitbu za věčné odpočinutí uzavřela jediným dlouho znějícím tónem do míruplného konce. 

Agnus Dei inspiraci gregoriánským chorálem opravdu nezapře. Ženské hlasy se vzájemně objímají v polyfonní souhře a vzápětí i s pomocí těch mužských uzavírají frázi nádherně zbarvenými akordy. Varhany se zde stávají rovnocenným partnerem a společně tvoří propracovaný kontrapunkt s odstíny impresionismu. Lux Aeterna začala díky varhaníkově předešlé improvizaci povědomě všem posluchačům, s názvuky minimalistmu… V Duruflého střídmosti je síla. 

Libera me by se dala označit za vrchol celé skladby, Duruflé kontrastuje jemné pasáže, kdy upřednostňuje homofonní kompozici se složitou hluboce promyšlenou polyfonní. Daří se mu tvořit neobvyklé akordické kombinace, které si však zachovávají typickou umírněnost. Popisuje sice hrůzný soudný den a strach z něj plynoucí, na druhé straně však také nehynoucí víru. Ačkoliv zde Duruflé vypsal své představy o peklu na zemi, nechal dostatek prostoru naději. Naději, která se proměňuje v pravdu v následující finální části In Paradisum. Překládat netřeba. Sbor andělů v ráji, o němž se zde zpívá, jako by stál právě na kůru olomouckého dómu, aby se vzápětí katedrálou rozhostil naprostý klid a mír.

Foto: illustrační - z koncert zed 2.11. / Vladimir Bimka a archiv souboru / Marek Olbrzymek