„Náš festival je vnímán tak, že hodně saháme k multižánrovým programům, ale není to pravda.“

„Mezi pravidelnými návštěvníky jsou i takoví, kteří k nám jezdí celých třicet let.“

„Myslím, že město něco takového, jako jsou doprovodné programy Festivalové zóny, potřebovalo.“

Mezinárodní hudební festival Český Krumlov, který na sobotu chystá do Pivovarské zahrady závěrečný operní galakoncert s pěvci Janou Šrejmou Kačírkovou, Pavlem Černochem a Borisem Prýglem, vede od letošního jedenatřicátého ročníku Gabriela Rachidi. Převzala odpovědnost za pořádání od otce – od Jaromíra Boháče, jednoho ze zakladatelů této přehlídky. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz shrnuje své vize. Nová ředitelka chce nadále v zaměření na klasickou hudbu nabízet komorní koncerty, velká symfonická díla i operu. Jedno ze specifik vidí ve variabilitě a množství koncertních míst. Ráda by propojovala hudbu s taneční složkou a unikátní scénografií, chtěla by uvádět premiéry a zapojovat mladé hudební talenty. A za neodmyslitelnou součást programu považuje doprovodné aktivity v rámci Festivalové zóny.

Můžeme vnímat přicházející proměny festivalu také jako generační záležitost?

Generační výměna to je, vždyť jsme jedna rodina. Ale zároveň je pravda, že jsem na festivalu už dávno pracovala, poprvé v devatenácti, když byl hlavním hostem Plácido Domingo. S festivalem jsem vyrůstala, zažila jsem ho jako divák i jako člověk na něm pracující… Navíc můj souběh s otcem jako dosavadním ředitelem a prezidentem festivalu už se realizoval dva a půl roku, takže nejde o žádné drastické změny. Ano, přicházím s vlastními novými plány, ale stejně tak cítím odpovědnost vůči bohaté historii a tradici festivalu. Nastavená linka se po třech desítkách let osvědčila. Teď jsme ovšem procházeli docela těžkým obdobím – tím jak všechno, i nás, postihla pandemie. Byly to nejrůznější výzvy…

Dva roky souběžné práce s otcem byly dostačující?

Ano, řekla bych, že dostačující k tomu, abychom změny letos dotáhli. V podstatě jsem poslední dva roky již tým vedla, teď jsme však změnili i pořádající společnost, zapojila jsem společnost svoji, SPV Art s.r.o., takže už je to opravdu stoprocentní zodpovědnost za výsledky, za celou organizaci, za finance… Předtím festival pořádala otcova společnost. Tuto pro nás zásadní změnu jsme ohlásili na začátku letošního července, ale znovu říkám, nejde o nic drastického. Otec vždycky říkal, že takové věci je potřeba načasovat, aby nepřišly moc brzo, ale ani moc pozdě. Vyšlo nám to pěkně, zrovna když jsme otevřeli novou dekádu festivalu.

Máte hodně plánů?

Ano, ale zároveň je fakt, že festival si za ty roky našel svou dramaturgickou devizu, na kterou bychom rádi navázali, protože prostě funguje. A k tomu patří především pestrost prostředí. V posledních dvou letech, kdy jsme festival přesouvali kvůli covidu také do jiného termínu, jsme od toho trochu upustili. Bylo by složité hrát na tolika místech a navíc v září venku, ale pestrost prostředí je věc, na které teď budeme dál stavět. Letos máme devět lokací, na které diváci mohou na programy chodit.

Takže když někdo přijede třeba na čtyři dny…

…tak má každý večer koncert na jiném místě. A to je velká přidaná hodnota. I když samozřejmě zrovna tohle je pro náš tým produkčně docela dost náročné… Pak je to pestrost dramaturgie. Ne snad v oblasti žánrů, ale v rámci klasiky: máme komorní i orchestrální koncerty s velkými symfonickými díly, uvádíme celé opery… Disponujeme krásným barokním divadlem i jezírkem… Jsou to všechno věci, které do budoucna chceme držet. Náš festival je vnímán tak, že hodně saháme k multižánrovým programům, ale není to pravda. V určité době jsme toto možná trochu víc komunikovali, ale poslední dva roky už jsme byli, myslím, velmi konstantní. Máme objevnou dramaturgii, vždyť například soubor Kalabis Quintet hrál řadu děl z jedenadvacátého století od méně známých skladatelů. Chceme dělat obnovené premiéry… Ale pokud nějaký koncert jiných žánrů uděláme, tak rozhodně nejsme jediným z velkých festivalů, který k tomu sahá. Ale rozhodně jsou to v programu jednotky, ne nějaký zásadní trend…

Budete také nadále stavět na velkých jménech interpretačního světa?

Jako dosud. I když zrovna pro poslední tři roky jsme víc podpořili tuzemskou scénu, když vezmu program závěrečného koncertu, kde se sejdou operní pěvci Jana Šrejma Kačírková, Boris Prýgl a Pavel Černoch, který vystoupí místo původně ohlášeného Pavla Bršlíka. A stejně tak chceme navazovat na práci s mladými talenty. Letos jsme tuhle stránku programu určitě posílili, ať už jsou to opravdu velké děti, úspěšné v různých soutěžích, nebo začínající profesionální umělci. Zrovna k téhle sféře mám hodně blízko a rozhodně tímto směrem chci jít. Novinky jsou nezbytností rozvíjet se je nutnost.

Novinkou je Festivalová zóna, vaše početné doprovodné programy.

Ano. Samozřejmě i na to jsou potřeba finance, ale zdá se, že naši partneři i město Český Krumlov zrovna tohle vnímají velmi pozitivně. Letos jsme takhle v Klášterní zahradě nabídli spoustu programů, a to zdarma. Koncerty populární hudby i klasiky – měli jsme tady Epoque Quartet, hráli jsme Čtvero ročních dob od Vivaldiho a od Piazzolly… Těší mě, když můžeme místním a dalším návštěvníkům města přinášet něco, co je bez vstupného. A patří k tomu i výtvarné projekty a další aktivity, hry, cvičení… Myslím, že město něco takového potřebovalo, a my tím samozřejmě také lákáme širší veřejnost na naše hlavní programy. Právě v tomto vidím do dalších let velikou prioritu.

Doprovodné programy dřív tolik nebývaly?

Rozhodně ne, konalo se jen sem tam něco. To, co teď začínáme nabízet my, tak to je v podstatě takový druhý paralelní festival. Je to ambiciózní a náročné, je na to potřeba další tým, který se věnuje jenom tomu, který je tím pádem tak trochu jinak specializovaný…, ale stojí to za to. Klášterní zahrada se osvědčila, lidé tam chodí rádi relaxovat… Novinky ale nejdou jen ode mě. Přicházejí i od dalších členů obnoveného týmu. Týká se to třeba digitalizace, vytvoření aplikace pro festival, zřízení interaktivních map umožňujících najít, kam zajít, jde i o nové technologie v rámci koncertů… A posílili jsme video, včetně mapování věcí za scénou, toho, jak koncerty vznikají.

Dá se i na tohle uplatnit pohled, že jde o podněty nové generace? Obracíte s tím hodně k mladší generaci posluchačů a diváků.

Ano, to určitě, ale opakuji: nevychází to jenom ode mě, ale i od dalších členů týmu, kteří přicházejí s různými nápady. A ještě musím dodat jednu věc: totiž koncerty se scénografií. Mívali jsme před lety jednoho výborného scénografa, který však už není mezi námi… A na to bych ráda navázala. Jako všechno, i tohle je ovšem hodně o penězích.

Jaké je složení publika? Jde z velké části o turisty, tedy o publikum spíše nahodilé? Je hodně těch, kteří jedou na festival cíleně a dokonce třeba na několik dní? A je mezi diváky také hodně místních?

Pokud se lístky prodávají online, tak máme díky IP adresám docela přehled. Ale musíme o tom hovořit ve smyslu koncert od koncertu. Komorní programy, jako byl třeba teď ve středu koncert Dvořákova tria, přitahují spíše hudebně vzdělanější publikum, ty, kteří komorní hudbu opravdu ocení. Jde většinou o návštěvníky, kteří k nám jedou na tři čtyři dny. Dvacet procent jsou možná místní a jenom zbytek, pár vstupenek, lidi, kteří projdou městem a zjistí, že se tu něco děje. Vůbec jich není většina… A mezi pravidelnými návštěvníky jsou i takoví, kteří k nám jezdí celých třicet let. Ostatně, o něčem svědčí i to, že nemáme problém v tom, že by lidé tleskali mezi větami skladeb.

Když se dívám na letošní program, tak vyvstává na mysl slovo všestrannost.

Ano, měli jsme na programu v Boleticích středověku repertoár z Jistebnického kancionálu a končili jsme jedenadvacátým stoletím a filmovou hudbou. Takže ano, všestrannost.

Festival tedy rozhodně nechce deklarovat, že by se chystal víc a víc věnovat přesahovým a multižánrovým programům, jako je symfonický rock a podobně?

Přesně tak. Tímto směrem bychom se nechtěli pouštět. Ale není pro nás ani tabu. Víte, já jsem například v porotě soutěže Virtuosos a potkala jsem tam Gabriela Prokofieva, vnuka skladatele Sergeje Prokofjeva. Skládá mix hudby elektronické a symfonické. Něco takového by mě třeba pro náš festival lákalo.

To by byla nějaká menšinová klubová záležitost?

Ale vůbec ne. Týká se to velkého symfonického orchestru, to znamená že bychom takový program směřovali třeba do Pivovarské zahrady, kde může být až dva tisíce lidí. A nebo do Zámecké jízdárny, kde je přes šest set míst. Také by bylo potřeba zvážit, jestli má jít o projekt ozvučený, nebo ne… a tak dále. To jsou lákavé věci. Věci, které budou naše programy rozšiřovat. Mě by vůbec bavilo tvořit projekty skutečně nám na míru. Festivalové premiéry. To je velký sen do budoucna. Spojit se s nějakým skladatelem…

Mohla by to být třeba i opera?

O opeře určitě přemýšlím, ale pak právě i tom, spojit se s někým takovým, jako je Gabriel Prokofiev, a udělat unikátní premiérové představení jen pro náš festival. Ale nevylučuji ani multižánrové koncerty přístupnější pro nejširší veřejnost, jen v malém množství. Ty jsou jsou pro nás pořadatele samozřejmě zajímavé z hlediska prodeje vstupenek. Protože žádný z koncertů nefunguje ekonomicky. Když vezmete v úvahu, co nás program celého festivalu stojí a kolik vybereme na vstupném, tak je jasné, že mnohé koncerty je potřeba dotovat až z osmdesáti procent. Když potom uspořádáme večer s filmovou hudbou, tak se finančně trochu zahojíme.

Mají partneři, kteří festival podporují, nějaké meze, projekty, u kterých by řekli „…tak tohle už ne…“?

Máme štěstí, že naši partneři – a někteří jsou s námi i celých třicet let – nám do programu nemluví. Vědí, že jsme profesionálové, a věří nám. Ale na druhou stranu si naši partneři vyberou vždycky jeden koncert, na který zvou větší množství svých klientů. Je jasné, že v letošním roce takovým koncertem byl právě ten filmový. Takže touží po tom, aby něco takového v programu bylo. Ale nevylučuje se ani to, že i přes takový přístupnější program si lidé najdou cestu k těm dalším, klasickým, a že jdou třeba druhý den na mladé umělce.

Pokud uvažujete o operách, budou to vždycky barokní opery v zámeckém barokním divadle, jako letos Vivaldiho Farnace?

Já jsem velký milovník opery a divadelního prostředí. Je jasné, že opera je finančně i produkčně to nejnáročnější. Ale vzpomínám i na představení na Otáčivém hledišti. Zrovna to je jeden z mých snů, totiž obnovit vztah s Jihočeským divadlem a dospět k nějaké koprodukci, která by právě tam mohla být hrána. Ale to je zatím ve hvězdách, takové věci je potřeba plánovat s velkým předstihem. Nemusí to tedy být jen barokní divadlo na zámku, ale nemusí to být ani pouze Otáčivé hlediště. Můžeme si třeba hrát s myšlenkou nějakého plenérového představení… Pak je tu ještě jedna věc: nejen opery, ale přidání taneční složky. Mám na mysli uvedení nějakého baletu, takového, který se třeba neinscenuje tak často, ale taneční složkou se jeho hudba obohatí. Uvažovali jsme o tom už letos, ale pak jsme myšlenku, z důvodů finančních škrtů, konkrétně menšího státního příspěvku, opustili.

Zmiňujete, že jste na festivalu spolupracovala už před víc jak deseti lety, teď jste se stala jeho ředitelkou – a mezitím jste působila také v cizině. Dá se tamní zkušenost nějak zúročit? Dá se z ní vygenerovat nějaká inspirace?

Pracovala jsem v agentuře v Londýně a jedna z důležitých věcí jsou kontakty. Zastupovali jsme velká jména v oblasti crossoveru. Pomohlo mi to zorientovat se v agenturním prostředí. Je důležité být s nimi v kontaktu, vědět, co je na trhu, vědět, jak se k interpretům dostat. Takže mi ta někdejší praxe určitě otevřela a otevírá dveře. A pak je to také věc setkání s osobnostmi, například ve Velšské národní opeře, kde jsem byla asistentkou režie, jsem se potkala s režisérem Davidem Pountneyem. To byl příklad velké inspirace osobnostní. Charisma, množství nápadů… Celkově jsem, myslím, pro vedení lidí dostala dobrou školu. Ale samozřejmě jsem nebyla jen tam, kde jsem pracovala, ale byla jsem se podívat třeba na operní festival do Glyndebourne a na další místa…

Programové inspirace?

Také se podívat na to, jak funguje jejich financování, něco se dozvědět o donátorství, o tom jak komunikují s mecenáši… Většinou sem tendence ze Západu dojdou. Ne všechno se dá aplikovat, ale určitě mi zahraniční zkušenosti daly hodně.

Včetně toho, jak pracovat s privátním sektorem?

Mecenášství u nás historicky zdaleka není tak silné, jako je v Británii, ale nastává posun. Všechny festivaly a orchestry začínají mít mecenášské kluby a programy, takže mít náskok není k zahození. Klubový program přátel festivalu jsme měli už před nějakými deseti lety, ale Mecenášský klub jsme spustili teprve letos.

———-

„Mám radost, že Gabriela bude v naší třicetileté tradici pokračovat. Přizvala do týmu několik nových členů a přichází s mnoha nápady, jak festival posunout vpřed. Od mládí se pohybuje v hudební sféře a businessu. Pracovala v Londýně a se svojí agenturou realizovala mnoho projektů s Plácidem Domingem. S festivalem vyrostla a jsem rád, že teď bude festival zase růst s ní,“ přiblížil rodinné předání ´festivalového žezla´ Jaromír Boháč.

Foto: archiv Gabriely Rachidi, Libor Sváček