„Na pódiu se toho večera spolu potkali umělci, jejichž srdce patří autentickým historickým nástrojům.“

„O překvapení nebyla nouze, neboť lesní rohy zde zazněly celkem tři a každý z jiného časového období. Hornista hrál na unikátní nástroj z roku 1760.“

„Zazněl nástroj z roku 1890 z vídeňské dílny Antona Dehmala. Je to nástroj ikonický, především pro Vídeňské filharmoniky, kteří na něho stále ještě hrají.“

Cyklus koncertů staré hudby, který uvádí Barbara Maria Willi v Brně už osmnáct let, má za dobu svého trvání stálé abonenty a fanoušky a vyznačuje se srdečnou, až domácí atmosférou. Barbara Maria Willi je nejen dramaturgyní a organizátorkou, ale i umělkyní a moderátorkou, která přesně ví, jak své publikum oslovit i překvapit. Ve středu 10. listopadu 2021 představila v sále Konventu Milosrdných bratří hudební nástroje, které mají více než dvě stě let. A ukázalo se, že jsou stále ve formě, a že když se na ně umí zahrát, je jejich zvuk stále pevný i melodický.

Na pódiu se toho večera spolu potkali umělci, jejichž srdce patří autentickým historickým nástrojům. Přirozený lesní roh v podání francouzského hornisty Nicolase Roudiera zde zazněl spolu s kladívkovým klavírem, na který hrál kanadský umělec Anders Muskens, a také s violoncellem brněnského hudebníka Michala Raitmajera. A o překvapení nebyla nouze, neboť lesní rohy zde zazněly celkem tři a každý z jiného časového období.

Jako první zněl nástroj z roku 1820, který byl postaven v pařížské dílně Halari. Elegantní křivky a bohatě zdobený cizelovaný korpus dávaly znát, že nástroj patřil ke špičce francouzské elegance. Jeho tón se v podání Nicolase Roudiera ukázal jako pevný, přímý a zpěvný a přednesené taneční Duo pro hornu a kladívkový klavír Es dur z roku 1810 francouzského skladatele Louise Josepha Ferdinanda Hérolda znělo překvapivě hravě, i noblesně. Na kladívkový klavír hrál Anders Muskens a spolu s hornistou tvoří duo, které se věnuje klasické, historické interpretaci, umělci vyhledávají staré skladby a kombinují historické nástroje. Působí a žijí v Haagu, ale koncertují po celém světě.

Následovala Klavírní sonáta Es dur č. 8 op. 5 Franze Ignaze Becka, jehož životní pouť se odehrávala ve druhé polovině 18. století. Jelikož pocházel z Mannheimu, byl žákem Johanna Stamitze a naplnil tak tvrzení, které na jeho adresu pronesla Barbara Maria Willi, která v tomto večeru plnila roli vtipné moderátorky: „Každý Němec má svého českého hudebního učitele…“ A ona to přece musí vědět! Klavírní sonátu přednesl Anders Muskens, který sice pochází z Kanady, ale je ředitelem Das Neue Mannheimer Orchester. Kladívkový klavír z roku 1820 zapůjčila pro tento večer jeho majitelka, Barbara Maria Willi.

Jako třetí zazněla Dueta pro dvě horny, K 487/496a z roku 1786, která jsou dílem Wolfganga Amadea Mozarta. Tohle číslo bylo hlavním překvapením. Nejprve proto, že Dueta zazněla v úpravě hornisty Nicolase Roudiera pro hornu a violoncello. Ke spolupráci si hornista přizval Michala Raitmajera, brněnského umělce, který se věnuje hře na historická violoncella. Podle svých slov hrál na vlastní nástroj z roku 1774 a jde o violoncello piccolo, které znělo o kvintu výš, a tedy ideálně zvukově konvenovalo v duetu horně. A proč došlo k této úpravě, vysvětlil sólista logicky, nenašli totiž druhý přirozený lesní roh, který by se dal k použitému historickému originálu použít. Hornista totiž hrál na raritu, unikátní nástroj z roku 1760 (!) z dílny vídeňského mistra Antona Kernera. Malý, hbitý a vysoko znějící nástroj překvapil průrazností ve střední poloze a pevným zvukem. Samozřejmě se ozvaly i problémy ve výškách a v nízké poloze, ale sólista se i s tímhle handicapem dokázal vyrovnat se ctí a udělat z něho výrazovou přednost. Umělci přednesli tři vybrané části, č. 2 Menuetto, č. 7 Adagio a č. 8 Allegro. Nástroj zapůjčilo hudební oddělení Moravského zemského muzea ze sbírek v zámku v Jevišovicích, které spravuje kurátor František Malý. Zajímavé je, že tento nástroj objevil v Brně v roce 2010 německý hornista Stephan Katte a nechal ho v Německu restaurovat, pro výzkumné účely realizoval nahrávku, a dokonce si podle něho nechal zhotovit kopii. Tento večer tedy znamenal pro nástroj další renesanci. Oproti moderním nástrojům tento přirozený lesní roh nemá písty a hudebník pracuje jen rty a rukou vsunutou do korpusu, tedy krytím, kterým tóny dolaďuje.

Na otázku, proč preferuje hornista Nicolas Roudier právě historické nástroje, odpověděl dosti přesvědčivě: „Moderní lesní rohy jsou sice technicky dokonalejší, ale právě v důsledku technického zdokonalování ztrácejí přirozený měkký zvuk. Pro barokní a klasicistní hudbu je proto přesvědčivější hrát na historické nástroje, protože jejich zvuk je autentický. I když je pravda, že je s nimi obtížnější práce, neboť žesťové nástroje se působením času opotřebovávají, na rozdíl od dřevěných a smyčcových, které naopak časem vyzrávají a jejich zvuk je tedy naopak kvalitnější.“

Na nástroj z roku 1820, tedy francouzský, zazněla ještě Sonata pro hornu a kladívkový klavír in F op. 34 z roku 1811 německého skladatele Ferdinanda Riese. Třívětá sonáta – 1. Larghetto – Allegro molto, 2. Andante, 3. Rondo. Allegro – dává hráči příležitost ukázat, jak si nástroj poradí s dynamickými a technickými efekty. Překvapila schopnost nástroje reagovat a vydat pevné zvučné tóny ve forte a splnit i měkká piana, a dokonce se povedlo i messa di voce na začátku druhé věty. Kantabilní linku vystřídala lehká taneční část v Rondu a v závěru překvapily pohyblivé, lehké ozdoby.

Lesní roh se jako nástroj postupně vyvíjel a stále vyvíjí, a proto bylo překvapivé slyšet další stupeň vývoje, a to tentokrát nástroj z roku 1890 z vídeňské dílny Antona Dehmala. Je to nástroj ikonický, především pro Vídeňské filharmoniky, kteří na něho stále ještě hrají. Je to jakýsi mezistupeň mezi přirozeným lesním rohem a nástrojem zcela moderním. Tento vídeňský používá invence, tedy nástavce na stanovení tóniny, a má šest pístů. Jeho tón už je kulatý a plný, zůstává zachována jeho měkkost a nástroj má krásné legato.

Na tento nástroj slyšelo publikum obzvlášť autentický výkon, neboť sólista zahrál Nocturno op. 7 Franze Strausse. Tato skladba, která je stále perlou hornové romantické literatury, je dílem otce slavného skladatele Richarda Strausse. Otec byl vynikajícím hornistou v opeře v Bayreuthu a hrál hornová sóla ve všech Wagnerových operách. Nocturno bylo tedy hráno na autentický nástroj a jistě ho Nicolas Roudier zahrál stejně dobře jako jeho slavný předchůdce. Obsahuje všechny emoční a dynamické polohy, od lyrického úvodu přes dramatickou část sílící do postupného forte a poté návrat prvního tématu v měkké lyričnosti, ve které se uplatnila barevnost spodní polohy nástroje.

Vývoj lesního rohu byl jistě daleko složitější a komplikovanější, než mohli umělci předvést v jednom večeru. Ale byl to unikátní vhled do geneze tohoto atraktivního a složitého hudebního nástroje, jehož proměna se vyvíjela zřejmě nejprudčeji ze všech hudebních nástrojů. Moderní lesní rohy umožňují zcela přesnou intonaci a pevnost a dynamickou ohebnost tónu, ale je pravděpodobné, že jim opravdu chybí to emoční chvění, které přináší barokní a romantická hudba. Každá doba má svoji charakteristiku a je určitě dobré si uvědomit, jak je provozování hudby kompatibilní s vývojem techniky i celé společnosti. Večer, který měli návštěvníci možnost sledovat, byl velmi podnětný i z tohoto úhlu a přispěl k mnoha navazujícím diskusím v kuloárech.

Foto: C.E.M.A. / Jiří Sláma