„Daleko schůdnější by bylo, kdyby ministr kultury zvážil, ke které z existujících institucí by se Národní fonotéka dala přiřadit. Pak by to ta instituce ovšem musela dostat za úkol, samozřejmě i s potřebnými financemi.“

„Jde o záznamy vší hudby bez rozdílu žánrů a druhů. A k tomu i o záznamy mluveného slova. Obsahově nerozlišujeme, jde nám o to, abychom posbírali údaje o všech typech nosičů.“

„Katalogizace je samozřejmě podmínkou, ale primárně jsme potom zaměřeni na ochranu nosičů. Na to, abychom doporučili, za jakých podmínek se má který nosič uchovávat a jak se s ním může a nemůže manipulovat.“

Mapovat, zpřístupňovat a zachraňovat zvukové kulturní dědictví si dává za cíl projekt Národní fonotéky, mající prozatím podobu stejnojmenného internetového portálu. Doplňuje z různých zdrojů do svého katalogu záznamy o zvukových nahrávkách hudby a slova, které jsou uloženy v knihovnách, ale také u vydavatelů a dalších soukromých institucí. Má už přes 500.000 položek informujících o obsahu a fyzické podobě nahrávek i o vlastníkovi a místě uložení. Prostřednictvím odkazů rovněž poskytuje informace o digitálních úložištích a také o nahrávkách, které lze zakoupit prostřednictvím e-shopu. Muzikoložka a hudební dokumentátorka Iva Horová, hlavní koordinátorka Národní fonotéky, prezentovala prostřednictvím svého kolegy Filipa Šíra v minulých dnech projekt na pražském kongresu Mezinárodní asociace hudebních knihoven, archivů a dokumentačních center (IAML). Přibližuje ho nyní v Rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz.

V ideálním případě by mělo jít o instituci zřízenou Ministerstvem kultury a nesoucí název Národní fonotéka? Má však dosud jen virtuální podobu?

Ano, přesně tak. Dokonce se projekt původně jmenoval Virtuální národní fonotéka.

Jak daleko jste z hlediska cílového ideálu? Na desetině záznamů?

Zatím jich je opravdu málo. Ale mohl by to být obrovský projekt. Tím větší, kdyby se například podařilo propojit se s i s katalogy tištěných hudebnin, tedy s možností najít k nahrávkám partitury.

Ale když se budeme držet jen fonotéky? Kolik máte podchycených nahrávek, respektive zvukových záznamů?

Úplně přesně se to říci nedá, protože ještě nemáme ani zmapované všechny sbírky v České republice. Ještě stále se dají nacházet sbírky, o kterých se dosud nevědělo. Když tedy budu odhadovat, tak máme podchyceno snad dvacet až pětadvacet procent. Tedy opravdu málo.

Říkáte, že jde asi o půl milionu položek. Které z nich se týkají Českého rozhlasu, respektive Radiotéky?

Zatím jde jen o Radiotéku. V případě Českého rozhlasu máme teprve příslib, ale vázne uzavření smlouvy. Jedná se už pět nebo šest let a zatím to moc nepokročilo.

Radiotéka je to, co rozhlas využívá komerčně?

Přesně tak.

Daly by se rozhlasové fondy v budoucnu snadno takříkajíc překlopit? Jsou zpracované?

Ano, jsou, ale poněkud specifickou formou. Český rozhlas má svůj interní systém. Museli by si udělat nějaké programové úpravy. Byly už přislíbené a připravené, takže víme, že technický jsou proveditelné. Cesta je už dávno připravena.

O kolik by vlastně šlo asi položek?

Asi o milion, protože jde i o zvukové nahrávky pořízené pro vlastní potřeby, pro pořady. Ne pouze o ty, které jsou využitelné nebo už využity pro komerční účely.

A jak daleko jste v jednání s veřejnoprávní televizí?

Tak nejsme ani tak daleko jako s rozhlasem. S Českou televizí se uzavřela asi před šesti lety ústní dohoda, údaje nám byly slíbeny a v souvislosti s počínající digitalizací byly také zpočátku dodávány, ale později to ustalo. Televize pak měnila databázový systém – a spolupráce už bohužel nebyla obnovena.

Když hovoříte o dosavadním asi půl milionu položek, kdo za nimi tedy stojí?

Největší knihovny České republiky. Moravská zemská knihovna, Národní knihovna a podobně… Tyto velké instituce mají fondy stoprocentně zpracované a tím pádem i u nás je podchyceno sto procent, vše se totiž přidává automaticky. Pak jde ale i o drobnější subjekty, včetně soukromých, jako je například Archiv soudobé české filmové hudby, který s láskou k věci vytvářejí dobrovolní nadšenci. A pak i městské knihovny jako Pardubice, Hradec Králové, Ústí nad Orlicí… a podobně.

Připomeňte ještě jednou, o jaké všechny záznamy se vlastně jedná. O záznamy hudby?

Ano, veškeré hudby bez rozdílu žánrů a druhů. A k tomu záznamy mluveného slova. Obsahově nerozlišujeme, jde nám o to, abychom posbírali údaje o všech typech nosičů na našem území: od těch nejstarších, tedy fonografických válečků, přes magnetofonové kazety a pásy a šelakové a vinylové desky… až po CD, která jsou zastoupena nejvíce.

Až se dohodnete s Českým rozhlasem, tam už ovšem nebude řeč o nosičích – tam přece dnes nové záznamy existují jen na discích, úložištích…

Ano, s tím se počítá. Půjde o záznamy bez nosičů.

Z toho vyplývá, že vám opravdu nejde o nosiče, ale primárně o fenomén záznamu zvuku!

Vlastně ano, protože nosič bez obsahu nemá smysl.

A dá se říci, že nejste jen katalog nebo databáze propojující různé subjekty a úrovně, ale že byste chtěli být a měli být i nějakým metodologickým pracovištěm či centrem? A pro co všechno? Pro katalogizaci, ale i pro uchovávání záznamů?

Ano, především pro uchovávání. To znamená nejen fyzických nosičů, ale také jejich obsahu, takže pro digitalizaci. Katalogizace je samozřejmě podmínkou, bez ní se nedá nic mapovat ani zpřístupnit, ale následně jsme potom zaměřeni na ochranu nosičů. Na to, abychom doporučili, za jakých podmínek se má který nosič uchovávat a jak se s ním může a nemůže manipulovat – protože každá manipulace nějakým způsobem obsah poškozuje. Mnohé z těch nosičů už jsou na hraně své fyzické životnosti a odcházejí. Pokud se něco nestane, a to brzy, tak už je nezachráníme. Na magnetofonových pásech se odlupuje magnetická vrstva, šelakové desky praskají v ruce… Jako nejtrvanlivější se ukazuje vinyl, který přežívá téměř všechno, je lepší dokonce než kompaktní disky. I u nich se bohužel ukázalo, že nejsou cestou pro trvalé uchovávání záznamu. Jedinou cestou proto je starší záznamy neprodleně zdigitalizovat, tedy převést z analogové do digitální podoby. To ale není ani trochu triviální záležitost, na to existují podrobné standardy, doporučení a metody. A klade to nároky jak na finance, tak na lidské odborné kapacity.

A dalším úkolem portálu je…

…vytvářet znalostní databázi k oboru a k problematice, to znamená shromažďovat a přinášet veškeré dostupné informace, které se k tomu vážou. Informace o publikační činnosti, o historických nosičích, o rozvoji zvukového průmyslu v českých zemích… Jsou to souvislostí zasahující do mnoha oborů.

A tam jste naplnili svůj ideál?

Myslím, že co se týká publikační činnosti, tak jsme podchytili možná už osmdesát procent. Pokud jde například o kontakty, je ovšem potřeba zmapovat instituce. A tam jsou největším problémem archivy. Neexistuje ani jejich centrální adresář…! A ty instituce, které nejsou řízeny ministerstvem vnitra, se dohledávají velmi těžce. Ale i tam provádíme průzkumy. Zapojujeme do nich studenty a dobrovolníky…

Odkdy váš portál vlastně existuje?

Od roku 2012, kdy byl vybudován v Moravské zemské knihovně v Brně. V roce 2019 se proměnil jeho design, a to nejen graficky, ale došlo i na rozšíření obsahu a na pokus o modernější zpřístupnění dat. Původní software byl zastaralý, tak jsme se pokusili alespoň o to, aby se věci zobrazovaly uživatelsky příjemnějším způsobem.

Celý projekt tedy vznikl v Moravské zemské knihovně?

Ano, ale knihovna potom měla spoustu dalších úkolů, takže jí nakonec na toto nezbývaly kapacity a přestala podporovat půlúvazek, na tuto práci u ní vyčleněný. Původce portálu Filip Šír se přestěhoval zpátky z Brna do Prahy, našel si zaměstnání v Národním muzeu… – a tam se mu podařilo úspěšně podat projekt zaměřený na historické nosiče a jejich ochranu. Je to projekt, který letos bude po pěti letech končit, projekt který měl za úkol zmapovat a nastavit, jak by měl celý proces od digitalizace po zpřístupnění nosičů vypadat. Probíhá v jeho rámci i digitalizace nosičů, těch nejstarších, a záznamy, které z toho jsou, plynou do fonotéky. K jednotlivým krokům vycházejí metodiky. A v Českém muzeu hudby bylo vybudováno špičkové digitalizační pracoviště s přístroji, například na přepis fonografických válečků, jaké nenajdete nikde jinde v Evropě. Přičemž se nedigitalizuje plošně, ale výběrově.

A portál se z Brna stěhoval také?

Ano, na mou žádost ho tehdy převzala Národní technická knihovna. I ta však v poslední době vyhlásila, že její zřizovatel, Ministerstvo školství, ji v tomto nehodlá dál podporovat, takže jsme začali s dalším přesunováním portálu. Po dohodě s Národním muzeem teď portál běží na jeho serverech, ale vlastně jen neoficiálně… Je to zapeklitá situace.

Národní muzeum se tedy zatím nehodlá stát institucí, která by Národní fonotéku zaštítila?

Bohužel ne, mají jiné priority. Muzeum se obává, že by projekt generoval požadavky na kapacity, které nemá.

A jiná národní instituce…?

Přichází v úvahu jen Národní knihovna, ale i ta už několikrát deklarovala, že nemá kapacity na to, aby se vedle rukopisných a tištěných dokumentů starala ještě o zvukové záznamy… Ani tudy cesta tedy nevede. Ostatně, už před nějakými sedmi lety jsme se dohodli, že Národní knihovna bude mít texty a Moravská zemská knihovna zvuky. Ale z této situace sešlo… Portál je tedy momentálně v podstatě bezprizorní. Nemá provozovatele. Nemá jasně stanovenou budoucnost.

Kudy ven? Oslovit Ministerstvo kultury, aby zřídilo novou národní instituci?

To by byl velmi ambiciózní plán… Daleko schůdnější by bylo, kdyby ministr kultury zvážil, ke které z existujících institucí by se Národní fonotéka dala přiřadit. Pak by to ta instituce ovšem musela dostat za úkol, samozřejmě i s potřebnými financemi. Bez peněz nic nepůjde. Na druhou stranu ale náklady na základní provoz portálu činí necelé dva miliony korun ročně. Což není v rozpočtu Ministerstva kultury nic zásadního…

Od jakého data vlastně existují záznamy zvuku?

Po roce 1890. A v českých zemích jsou známé nahrávky brzy poté. První myšlenky směřující k tomu, o co se dnes snažíme, vznikly už ve dvacátých letech pod Českou akademii věd. Nazývali to „zlatým fondem“, který by se měl ochraňovat. A pak se snahy táhnou dál. K tématu se vyjadřoval v Lidových novinách Karel Čapek, zmiňoval ho muzikolog Vladimír Helfert… A potom Filip Šír. Navázal na můj digitalizační projekt, který jsem měla v Knihovně na AMU v roce 2001 a 2002. Rozhodli jsme se tehdy, že zdigitalizujeme některá LP, která nebyla k dostání na CD a která interpreti potřebovali ke studiu. Získali jsme tehdy na takový projekt dotaci – a tím to vlastně začalo… Chystáme monografii, která to všechno historicky zmapuje.

Říkáte, že Národní fonotéka je bezprizorní. Dá se pojmenovat okamžik, ve kterém se celá věc tak trochu prošvihla?

V devadesátých letech. Scházela se tehdy dlouhodobě velká skupina odborníků z různých institucí spravujících zvukové dokumenty. Už byl několikrát připraven koncept. Jak se ukazuje, zaseklo se to však tehdy v Národní knihovně. Můj manžel Michal Hora vypracoval první diskografie, ale s výměnou a odchodem tehdejšího vedoucího hudebního oddělení Julia Hůlka, který myšlenku prosazoval, to posléze bohužel usnulo… Šlo o souběh nešťastných okolností. Ale připojily se objektivní problémy, jakými byly povodně a stěhování institucí.

Foto: ilustrační – Fb / Národní fonotéka, Pixabay, Fb I. Horové