„Starodávné teskné harmonie v akordeonu Jakuba Jedlinského se rozpínaly v noční moře, kterým si táhlá melodie brázdila cestu vstříc neznámu jako osamocená loďka.“

„Pavel Fischer v sobě nezapřel vztah ke klasické hudbě a do posledního čísla programu Hava Nagila se mu podařilo geniálním způsobem vměstnat několik taktů z kadence Mendelssohnova houslového koncertu.“

„Ani po hodině hraní nechybělo nic z nadšení a energie; vše znělo svěže a spontánně.“

Ve středu 17. května se v plzeňském Domě hudby uskutečnil předposlední koncert abonentní řady Kruh přátel hudby. Jakub Jedlinský a Pavel Fischer, dohromady Jefis Duo, nabídli v kontextu zmíněné abonentní řady netradiční koncert ve formě folklórního kaleidoskopu. A nebylo to na škodu! Je ale třeba říci, že tento dramaturgický kontrast fungoval pouze díky ostatním koncertům cyklu, držícím se nepsaného pravidla klasicko-hudebního zaměření.

Dvojice Jefis společně vystupuje od roku 2019. Akordeonista Jakub Jedlinský do dua přináší hlubokou znalost nonartificiálních žánrů, od šansonu přes tango až k world music, nabytou léty působení v rozmanitých uskupeních – Escualo Quintet, Bardolino, GaRe. Houslista Pavel Fischer, bývalý primárius Škampova kvarteta, přináší rafinovanost a bravuru z hudby klasické, se kterou projezdil prakticky celý svět. Také se profiluje jako skladatel, zmiňme nejaktuálnější počin Tales of Moravia (2018) napsaný pro Elbphilharmonie. Oba umělci jsou též znamenití aranžéři, o čemž se publikum mohlo přesvědčit na vlastní uši – všechna čísla byla ve vlastních úpravách. Ty bezezbytku působily nenuceně a autenticky; někde jedna skladba vplynula do druhé, jako kdyby byly spojené odedávna, jinde se zas kreativně pracovalo s preparovaným motivem… To vše s maximálním hudebním nasazením, tak potřebným pro zdárnou interpretaci folklórní hudby. 

Před samotným koncertem byly posluchači oficiálně pozváni do další sezóny Plzeňské filharmonie, kde se mj. znovu shledají s Kruhem přátel hudby v nezměněném formátu jeden koncert za měsíc. Pak už mohli na pódium přijít Jakub Jedlinský a Pavel Fischer. Aniž by padl jediný tón, zavládla pohodová atmosféra, a to díky samotnému posazení umělců blízko k publiku a bez stojánků či jiných blokujících prvků; zkrátka jako kdyby se hrálo mezi přáteli. Tuto atmosféru umocnilo vlastní uvádění skladeb a vyprávění historek s nimi souvisejících. I přes to cítím potřebu si postesknout nad absencí výpisu písní/skladeb v programu, neboť v případě jejich zpětného vyhledávání je posluchač odkázán jen na vlastní paměť.

Koncert zahájil neposedný klezmer, kde oba hudebníci předvedli i perkusivní možnosti svých nástrojů. Stupňování tempa a napětí vyvrcholilo dramatickou odmlkou a vzájemným upřeným pohledem, aby pak takřka telepaticky oba přesně navázali energickým závěrem. Srozumitelný dvoudobý takt klezmeru byl vystřídán vzácným 7/8 taktem nadcházejícího bulharského tance račenica.

Následovala aranž tradiční keltské písně An Gille Ban. Starodávné teskné harmonie v akordeonu Jakuba Jedlinského se rozpínaly v noční moře, kterým si táhlá melodie brázdila cestu vstříc neznámu jako osamocená loďka. Třepotavá ozdoba, ve formě přírazu vytrácejícího se v echu, byla pohasínající svící na přídi. Po chvíli na scénu vplul houslový protihlas, který dále zintenzivňoval bezmocnost teď dvou ztracených lodí/melodií. Pak najednou svitla naděje, v houslích se začala prosazovat ozvěna hospodské zábavy z přístavu. Ve skutečnosti to byl Morrison jig, do jehož bujarého charakteru se skladba plynule přehoupla, vše dobře dopadlo. V přístavu jsme zůstali i na další číslo – cornwallskou píseň Adieu. Jak bylo publiku vysvětleno, děj písně vypadá asi takto: Mladý námořník se loučí se svou milou, odjíždí na daleké cesty, zbohatnuv přijíždí, načež záhy vše utrácí a musí znovu na moře. Je důležité zmínit, že oba umělci se během koncertu ochotně ujímali i role vokální, ať ve formě zvolání, popěvků či plnohodnotného zpěvu. Zde zpěv připadl na Pavla Fischera, který dokázal dobře vyjádřit hořkosladký charakter písně. Měkké, hřejivé souzvuky akordeonu splývaly v harmonický celek s lyrickou melodií houslí.

Dále se Jefis Duo nechalo inspirovat hudebně-komediální dvojicí Igudesman & Joo a na program zařadilo, slovy P. Fischera „aranž aranže“, My bonnie flies over the ocean. Známá melodie je zde fragmentovaná a musí si razit cestu skrze agresivní rytmický tep akordů na hraně tonality. Dvojice hudebníků tento kontrastní charakter perfektně vyjádřila pomocí dynamických, intonačních a dalších prostředků. Obdivuhodná byla měchová technika Jakuba Jedlinského, kterému dravé akordy zněly výbušně a přesně. O to krásněji pak vyzněl vrchol, kdy harmonie produkované jeho nástrojem prorostly agresivním rytmickým „trním“ a melodie písně mohla zaznít v celé své kráse.

V písni Ja keď se Janoško dostal možnost předvést svůj vokální um Jakub Jedlinský, který moravskou píseň věrně a s citem interpretoval. Zpěv byl plný drobných intonačních a výslovnostních detailů, okořeněný energickými zvoláními a pěkně balancoval narativní a melodický charakter. Znovu vynikly aranžérské schopnosti dua, když po sloce „Muziganci moji, zahrajce mi čardáš, prvieho ochtóbra rukovac mám“ píseň hladce přešla do opravdového čardáše. Téma rukování/verbování zpracovávala i další píseň Co se stalo v Radošovcách. Působivý byl vokální dvojhlas, který při steskném zvolání „Verbujú tam“ vystoupal, kromě prvotního zaškobrtnutí, vždy precizně o oktávu výš a ke konci přerostl v takřka nekončící držený souzvuk (už jen aby praskla sklenička).

S jakým nadhledem lze v lidové písni vyprávět o závažných tématech jako domácí násilí či alkoholismus, jsme se mohli přesvědčit u písně Dyž sem šel z hospody dom. Poslední zastávkou na Moravě byla půvabná lyrická píseň Keby ma mamko. Kromě zajímavých zvukomalebných prostředků ve formě flažoletových glissand zaujal nádherný vokální kánon, kdy se nad drženými akordy v nástrojích rozprostíral velkorysý hlas Pavla Fischera a se zpožděním jednoho taktu se k němu přidával jemný hlas Jakuba Jedlinského. Pak přišel zlom a skrze nervózní zachvění se pomalá moravská píseň transformovala do dravé taneční hudby, snad karpatského původu. Jako další byly uvedeny čardáše, které posbíral Koloman Bitto (1931–1984). Pavel Fischer vysvětlil, že mu tyto přepisy byly poskytnuty jeho dcerou a zpěvačkou Ivou Bittovou, která s duem též vystupuje.

Následovala aranž židovského kruhového tance freylech. V lyrické introdukci byla možnost vychutnat si u obou nástrojů nadouvání dynamiky na jediném tónu, dále v houslích zaujal na jednom místě doprovod smykem sautillé (či létající staccato) kombinovaný s perkusivními efekty. Toto číslo věnoval Pavel Fischer svému dědečkovi, po kterém zdědil krásně znějící housle, o čemž jsme měli šanci se přesvědčit v Sále Antonína Dvořáka „na vlastní uši“.

Jedlinský hrál skoro výhradně se zavřenýma očima a zmítaný hudbou, případně pozoroval svého spoluhráče pro maximální souhru. Pavel Fischer kromě podobně intenzivního ponoru stihl navíc několikrát věnovat publiku vřelý úsměv a udržovat potřebný kontakt. Houslista v sobě nezapřel vztah ke klasické hudbě a do posledního čísla programu Hava Nagila se mu podařilo geniálním způsobem vměstnat několik taktů z kadence Mendelssohnova houslového koncertu. Pak už zbývalo jen klanění, při jehož třetí repetici se dvojice znovu posadila a zahrála přídavek ve formě tance „ze Skotska, nebo možná z Irska“. Ani po hodině hraní nechybělo nic z nadšení a energie; vše znělo svěže a spontánně. Tak skončil koncert, který byl pestrý jako folklór sám.

Foto: Facebook Plzeňské filharmonie

Facebook X E-mail WhatsApp