„Soubor má objevitelské ambice, tak charisma, s nímž výsledky dramaturgického rozhlížení prezentuje.“

„Cembalistka se opakovaně přidávala druhým hlasem ke zpěvu a hlavní vokální sólistka naopak brala do ruky altovou zobcovou flétnu.“

„Jediný zádrhel – sopranistka zpívala hudbu obou kontinentů podobně: s trochu folklorním, laškovně hravým a neodolatelně komunikativním přístupem.“

Předposlední koncert pražských Letních slavností staré hudby vyprodal historický sál Trojského zámku. Soubor Los Temperamentos, usazený v Německu, ale tvořený zčásti hudebníky jihoamerického původu a zčásti příslušníky dalších národností, nezůstal nic dlužen svému názvu a evropskou i latinskoamerickou barokní hudbu rozezněl opravdu poutavě a temperamentně.

Program pondělního koncertu vyrůstal z okruhu repertoáru, kterým se soubor Los Temperamentos, mající domicil v Brémách, zabývá soustavně a jedinečně: z barokní hudby severoněmeckého protestantského okruhu a z hudby související s evropskou kolonizací Jižní Ameriky, zejména s působením jezuitského řádu katolické církve. Respektive z jejich kontrastní, ale nekonfliktní konfrontace, a to ve světské i duchovní rovině. Zvláště druhý okruh nepatří v tuzemských programech k často frekventovaným a nevelké muzikantské formaci nelze upřít jak objevitelské ambice, tak charisma, s nímž výsledky dramaturgického rozhlížení za moře prezentuje. A tak se střídala hudba Bachova, Telemannova a Graupnerova s anonymními ukázkami z kodexů a dalších pramenů z Mexika, Bolívie a Peru, aranžovaných uměleckým vedoucím souboru.

Tím je Néstor Fabián Cortés Garzón, hráč na barokní violoncello, který nicméně při koncertě nepůsobil nijak nápadně. Pozornost se samovolně, celkem přirozeně soustřeďovala především na sopranistku Swantje Tams Freier a z hráčů na kytaristu a loutnistu Huga Miguela de Rodas Sanchez. Na pódiu byly ještě dvě houslistky, flétnista a cembalistka. Zajímavé ovšem bylo, že se cembalistka opakovaně přidávala druhým hlasem ke zpěvu a že hlavní vokální sólistka naopak brala do ruky altovou zobcovou flétnu.

Koncert nesl název Los caminos del agua – Cesty vody. A skutečně, tématem skladeb byl vodní živel a řeky. A přeneseně i to, že šlo o hudbu ze dvou břehů Atlantiku. Hudebně byly rozhodujícím obsahem večera skladby jihoamerické provenience, výrazně zabarvené charakteristickými metrorytmickými prvky, ale samozřejmě i zvukem a výrazem. A právě v něm byl jediný zádrhel interpretace. Sopranistka zpívala hudbu obou kontinentů podobně: s trochu folklorním, laškovně hravým a neodolatelně komunikativním přístupem, to znamená s dikcí vycházející velmi vstříc rytmu slov, ale také s houkavou výslovností, glissandy a najížděním na tóny. U písní z kolonie v pořádku, autentické, u Graupnerovy a Telemannovy chrámové hudby při detailním, „evropsky“ ukotveném poslechu už méně.

Vodní inspirace programu se odrazila i v Bachově chorálu An Wasserflüssen Babylon (žalmový text Při řekách bablonských). Ani Telemannovým instrumentálním suitám – třebaže to byly ty výrazně programní, spojené s vodou, totiž lázeňská „Pyrmonter Kurwoche“ a „Hamburger Ebb´ und Fluth“ – neodňal soubor svůj charakteristický projev, jednoduše popsatelný jako španělský kolorit. Pokud to je snad záměr, pak je potřeba ho přijmout jediným logickým způsobem: jako možnost vhledu do dobové situace, kdy se evropská hudba dostávala za moře.

Program otevřely světské melodie se španělskými texty. Jednak takové, které shromáždil v Paříži na začátku 17. století Gabriel Bataille, jednak z rukopisu z Mexika. Základem zpěvů sdílených mezi Evropou a Amerikou byl andaluský původ, to znamená i sefardský či islámský, prolínající se ovšem současně s tradičními melodiemi z předkolumbovské doby. Rozdíl mezi zpěvem námořníků a příklady misijního baroka, tedy tvorby duchovní, není v tomto repertoáru po hudební stránce příliš velký.

Svorníkem je hudba taneční, patřící ke slavnostem a zachycená především v památce známé jako Codex Martínez Compañón, v rukopisu zaslaném v 18. století peruánským arcibiskupem španělskému králi. Právě z něj zaznělo několik čísel i v druhé polovině večera, včetně závěrečných písní Cachua la Serranita, která je svérázným mariánským chvalozpěvem, a Tonada la Lata, která je naopak pijáckou písní z prostřední námořnictva: „Dej si, dej si, mulatko, to tys popíjela z placatky…“

Publikum pražského koncertu, s překlady textů v ruce, bylo v tomto repertoáru svědkem zaníceného a zažitého hudebního výkladu, rytmicky strhujícího, epického, vášnivého, téměř exotického. Ať už šlo o vokální, nebo o ryze instrumentální skladby. Přídavek to korunoval: ve variační skladbě, snad kolumbijského původu, se postupně nad opakovaným basovým motivem vystřídali postupně všichni členové souboru. Znělo to hodně improvizačně a byla to z hlediska interpretace v daném stylovém okruhu mistrovská tečka. Skoro jako když jazzmeni jamují.

*******

Foto: Petr Chodura

Facebook X E-mail WhatsApp