„Projekt tohoto typu stojí a padá s interpretem.“

„S žánrovým škatulkováním si zde nevystačíme.“

„Závěr byl tak silný, že na to slova nestačí.“

Monoopera Any Sokolović Love Songs od své kanadské premiéry v roce 2008 sklízí úspěchy. Dílo původně pro ženský sólový hlas přepracovala skladatelka pro hlas (mezzosoprán) a saxofon a v této podobě dorazilo po Brně (2018) a Olomouci (2018) do Prahy. Po jeho zhlédnutí nezbývá, než říci festivalu Opera 2020: Díky.

Love Songs jsou pásmem zhudebněných básní a textů se společným motivem, který je zjeven v titulu díla. Texty v pěti jazycích – angličtině, francouzštině, srbštině, irštině a latině – si vybrala sama autorka a poskládala je podle vztahových priorit ústředního tématu: láska čistá, něžná, dětská, zralá a láska k milované bytosti, kterou jsme ztratili. V interludiích mezi tematickými bloky dochází ještě na výraz „miluji tě“ postupně ve 100 jazycích.

Projekt tohoto typu – hodinová opera pro jedinou protagonistku, která v ní nejen zpívá, ale také šeptá, vzdychá, naříká, některé části má v „Sprechgesangu“, jiné recituje, musí zvládat rytmickou hru na tělo a kromě hlasového výkonu táhne souvislý hudebně-dramatický proud díla hereckou a pohybovou akcí, v níž dochází mimo jiné i na zpívání vleže na zemi – stojí a padá s interpretem. Ana Sokolović vytvořila skladbu „na tělo“ mezzosopranistce Lauren Phillips, tým spolku Opera Povera, který nabízí její autorizovanou verzi obohacenou o saxofonový part, pro ni zvolil charismatickou Irenu Yebuah Tiran. Byla to dobrá volba. V rámci precizního zápisu poskytuje skladatelka protagonistce ještě dost prostoru pro to, aby se cítila komfortně, ale k tomu je ze strany pěvkyně zapotřebí značné investice vlastní kreativity – a ta Ireně rozhodně nechybí.

Saxofon (Lovro Ravbar) je v této verzi opery hlasu rovnocenným partnerem. Nástrojový part je organicky spárován s partem vokálním tak, že výrazovému rejstříku zpěvačky odpovídají různé alternativní nátiskové techniky, používání perkusivních tónů, vzduchových tónů apod.

Dílo by se v této podobě – pro hlas a saxofon – dalo provést i jako scénický koncert, a že bylo olomoucké provedení před dvěma roky avizováno jako „intimní ambient“, jen dosvědčuje, že s žánrovým škatulkováním si zde nevystačíme. Je toho ostatně víc, čeho se ze svých očekávání musíme vzdát – většina diváků asi nezvládá sledovat slova v tolika jazycích, přestože Irena artikuluje zřetelně (jinak vzhledem k rytmicky složitě strukturovaným místům ani nemůže), a oporou nám není ani dějová linie – ale realita díla je tak strhující, že to není důležité.

Minimalistické režijní pojetí (Rocc) odpovídá (píšu v přítomném čase, protože předpokládám, že Love Songs se této podobě budou ještě uvádět) vizi Opery Povera. Festivalové představení se konalo v Domě U Kamenného zvonu s minimem rekvizit – notový pult pro saxofonistu, židle a krabice s papírovými vlaštovkami a obrázky modrých hvězd pro zpěvačku. A růže – rovněž jako rekvizita – pro postavu, která přichází na „scénu“ v závěrečné části opery a svou němou účastí přispívá k emoční gradaci díla. Režijní koncepce zahrnula i prostor auditoria, v Praze nevelký: tři a tři řady proti sobě, hlavní herní prostor uprostřed.

Irena na začátku přišla a dílo – česky – uvedla, pozvala Lovra na scénu, a zatímco saxofonista hrál, zula si tenisky, neboť celé představení absolvovala bosa na kamenné podlaze sálu. S přítomnými diváky během produkce občas navazovala záměrný kontakt, roznášela jim papírové vlaštovky, procházela mezi řadami, v jedné chvíli ztišení (jichž je v opeře více, Ana Sokolović v partituře nabádá protagonistku, aby poskytla čas mentálnímu doznění vybraných sdělení) pohlédla postupně do očí všem v prvních řadách.

Mimochodem, tou „postavou“ v závěru byla Irenina sestra Letitia, kostýmovaná se zpěvačkou do páru (Irena v bílých šatech, Letitia v modrých stejného střihu) a samotný závěr („Poslední milostnou píseň věnuji tobě, Letitie.“) byl tak silný, že pro to nemám slov.

Pokud Love Songs přinesly divákům zážitek, na který budou ještě dlouho vzpomínat, je to výborné. Pokud díky nim projeví tuzemští dramaturgové větší zájem o tvorbu v Kanadě žijící srbské skladatelky Any Sokolović a o umění slovinské mezzosopranistky (s ghanskými kořeny) Ireny Yebuah Tiran, bude to ještě lepší.

Foto:  Ilustrační / Darja Štravs Tisu