„Nápady týmu umělecké iniciativy Hausopera nechybí.“

„Nosnou myšlenkou je příběh o idealistickém podnikateli, jeho pragmatické manželce a „zachránci“ jejich krachující živnosti.“

„Pěvecké party jsou psány pro zdatné profesionály, akordeon propojuje prostor před sklem a za sklem a „vysoké“ (komponovanou hudbu) a „nízké“ (kuplety).“

I operu lze pojednat jako site-specific projekt. Touto cestou se rozhodlo jít umělecké sdružení Hausopera, jehož miniopeře Hra o malinu se festival Opera 2020 rozhodl poskytnout premiérový prostor.

Jinak to nejspíš ani nešlo. Festival sice probíhá formou přehlídky nových operních inscenací, které svou životnost během uplynulých dvou sezón už prokázaly, ale tím, že letos zahrnul do programu vedle titulů kamenných divadel i představení různých alternativních týmů, v případě Hausopery musel zariskovat a koupit zajíce v pytli. Hausopera měla totiž dosud na svém kontě jen jeden tvůrčí počin, minioperu Poslední pólo realizačně vázanou na prostor bazénu brněnských Lázní Rašínova. Přenést ji do Prahy by asi nebylo úplně nemožné, ale představitelně klopotné.

Opera v bazénu nicméně svého času (na podzim 2018) značně rozčeřila tuzemské hudebně-divadelní vody. Festival dal tedy zelenou dalšímu projektu, který měl zakladatel Hausopery, zpěvák Josef Škarka rozpracovaný pod názvem Hra o malinu. Je to rovněž miniopera (celá trvá zhruba půl hodiny) a i ji Josef Škarka koncipoval pro konkrétní prostor s geniem loci – Knihkupectví Michala Ženíška v brněnské Alfa pasáži. V Praze bylo pro její prezentaci zvoleno Knihkupectví a kavárna Řehoře Samsy v pasáži Lucerna.

Nápady týmu umělecké iniciativy Hausopera rozhodně nechybí. Ba možná mu i přebývají nebo se hrnou v takovém množství, že je ani nestíhá třídit. Existenčně ohrožené knihkupectví, jehož majitel chce nabízet jen kvalitní tituly, je nosná myšlenka, na níž se zajisté dá postavit příběh o idealistickém podnikateli, jeho pragmatické manželce a „zachránci“ jejich krachující živnosti a odvyprávět ho se spoustou epizod, vsuvek, vtipných scén, inscenačních reminiscencí (zde dvojice dívek ve zlatých plavkách a zlatých koupacích čepicích), jinotajů a podobně. Sehrát příběh jako operu přímo v knihkupectví je rovněž dobrý nápad, ale bylo by potřeba ho opravdu nějak site-specific dotáhnout, to znamená využít prostory obchodu sofistikovaněji nežli jako pouhé kulisy. Snad by se za takový prvek v případě dvojího pražského uvedení dal považovat čas prezentace (16. února v 17 a 19 hodin, recenzováno je večerní představení). Byla to neděle a knihkupectví mělo zavřeno, takže jakoby paralela k hrozícímu úpadku, ale obávám se, že to ze mě píše spíš touha po nalezení významových souvislostí, které jsem ve skutečnosti v celém projektu dosti postrádala.

Hrát za výlohou obchodu? Další skvělý nápad. Akustickou složku zprostředkovával divákům poslech z bezdrátových sluchátek, technické zajištění (Jana Jelínková) perfektní. Pokud má sklo mezi účinkujícími a publikem symbolizovat zeď mezi kulturou a bulvárem, je to pro diváky, kteří sedí v ad hoc postaveném hledišťátku, mají sluchátka na uších a překážejí náhodným kolemjdoucím, hodně špatná zpráva. Nejen o situaci obecně, ale přímo o nich. Popravdě ale v podobě, v jaké jsme Hru o malinu v Praze viděli, by se tato miniopera dala uvést i na komorní scéně kamenného divadla a na imperativu jejího obsahu by jí to neubralo.

Hausopera (podle informativního textu na webové stránce sdružení a rozhovoru s Josefem Škarkou) má vlastně dva cíle, k nimž se dá jít i zcela opačnými směry. Odhlédneme-li od site specific konceptu, který ovšem ve Hře o malinu vyznívá spíš jako samoúčelná snaha o originalitu, je tím druhým možnost formovat žánr opery pro podmínky amatérského provozování. Ve Hře o malinu toho není mnoho, co by se takto dalo uchopit. Pěvecké party jsou psané pro zdatné profesionály (Josef Škarka jako Manžel, Andrea Široká jako Manželka, Marek Olbrzymek jako Dealer) a převážně deklamační hudební ztvárnění (Lukáš Sommer) textu by se rovněž nedalo označit jako „friendly“ – vůči divákům, ani vůči případným hudebně-divadelním amatérům.

Hudební doprovod po celou dobu obstarává pouze jeden nástroj, akordeon, a i jeho volba a začlenění akordeonistky Žanety Vítové do děje je projekcí šikovného nápadu, který propojuje prostor před sklem a za sklem a „vysoké“ (komponovanou hudbu) a „nízké“ (kuplety). Takto aktivně se do dění ale zapojuje jen na začátku, pak už pouze doprovází.

Vzhledem k limitovanému prostoru, na němž se děj miniopery odehrává, se Jiří Nekvasil (režie) a Tomáš Rusín (scénografie) nemohli až tak moc kreativně rozmáchnout, nicméně knihkupectví pana Samsy se jim – v mých očích – podařilo proměnit v nevěstinec, což zde klidně mohu prozradit, protože po konzultaci s inscenátory jsem shledala, že v této transformaci záchrana živnosti idealistického knihkupce nespočívá. Možná, že při podzimních uvedeních v Brně vyzní Hra o malinu smysluplněji (pan Ženíšek ve svém knihkupectví nemá barový pult s lahvemi a sklenicemi).

Foto: archiv festivalu