„Hrají to mladí lidé a je to o mladých lidech. A takový je i jazyk, nechtěli jsme nic stylizovaného.“

„Chtěl bych vyzdvihnout zpěváky. Jeli naplno. Učili se. Navíc dokázali nakonec dostat i něco ze sebe. Nebudou to chodící loutky na scéně, ale plnohodnotní operní herci.“

„Doufám, že mobil člověk, když přijde domů, odloží a půjde třeba navštívit někoho blízkého. To by byla pro mě ta největší katarze, které by mohlo naše představení dosáhnout.“

V rámci festivalu Janáček Brno 2022 budou uvedeny ve čtvrtek 10. listopadu v Divadle na Orlí světové premiéry dvou soudobých oper z per studentek JAMU – J.A.K. z Labyrintu od Noemi Savkové a Kalvárie od Markéty Brothánkové. „Přijde mi, že se sešel tým, který jsem v divadle ještě nepotkal. Jeden ke druhému jsme byli vstřícní,“ komentuje realizaci Kalvárie Marek Řihák, student operní režie. Hudebního nastudování se zhostil student dirigování Marek Madeja. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz přibližují, jak probíhaly přípravy a vzájemná spolupráce, naznačují pojetí koncepce díla a přemýšlejí nad tím, co by měla opera v divácích zanechat. Námětem dílo reaguje na aktuální dění ve světě, na problémy spojené se sociálními sítěmi, na izolovanost a samotu lidí žijících ve virtuální realitě. Navíc zpracovává skutečnou událost. Jaká tři přání směřuje k divákům skladatelka Markéta?

Ke slovu kalvárie se váží dva hlavní významy. Zaprvé může znamenat velké utrpení. Zadruhé, z oblasti křesťanství, označuje umělecké ztvárnění ukřižování Krista anebo křížovou cestu. Tvá opera má čtrnáct zastavení jako právě křížová cesta. Propojuješ dílo záměrně i s druhým významem slova?

Markéta: Určitě. Každá z hlavních postav nese svůj kříž a zažívá utrpení.

Marek Ř.: Křížová cesta je rozdělena mezi hlavní postavy. Všichni jsou Ježíšem, který nese kříž, který je davem sledován a kterému je pomáháno, ale také ubližováno.

Co vedlo k volbě předlohy a k vlastnímu zpracování?

Markéta: Dílo vzniklo, když jsem ještě studovala na JAMU. Jiří Heřman přišel s tím, zdali bychom na festival nechtěli napsat nějakou soudobou operu, a mně to přišlo jako krásná příležitost, protože jinak jich k realizaci moc není. Klasicky to funguje tak, že skladatel dostane libreto, které si nějakým způsobem upraví. Příběh je inspirován skutečným incidentem streamera Wu Yongninga, který v roce 2017 zemřel při pádu z dvaašedesátipatrového mrakodrapu při snaze vyfotit selfie. Já chci v díle reflektovat, co člověk žije v reálném světě. Hledala jsem témata a přišlo mi, že to, co žiju já, žijí i ostatní – křížovou cestu. Druhá rovina se dotýká sociálních sítích, protože do našich životů neodmyslitelně patří. Dalším tématem je zamyšlení se, že někdo na jedné straně světa je obklopen penězi a žije velmi spokojený život, a někdo naopak přemýšlí, co bude zítra jíst. Takové velké paralely, to, co je aktuální, jsem v díle chtěla reflektovat.

Zkusil bys čtenářům, potenciálním návštěvníkům, přiblížit své pojetí režie?

Marek Ř.: Vzájemně jsme dlouze diskutovali o tom, jak vytvořit každé zastavení. Za mě je nejdůležitější příběh celé skupiny lidí. Máme společnost, ve které jsou extrémní rozdíly. Rozdíl mezi trpícími a přihlížejícími. Každá z hlavních postav má vývoj a dostává se do zlomového bodu, ve kterém musí začít věřit – ať už v Boha, lásku, nebo rodinu. V dnešní době si každý hledá svou cestu. Za mě je důležité ukázat, že i víra se stejně jako společnost vyvinula a transformovala.

Dílo otevírá mnohá témata dnešní doby. Například ta spojená se sociálními sítěmi a naší závislostí na nich. Téma rodiny, která se často rozpadá. Nebo téma priorit člověka, co si zvolíme: zdraví, nebo bohatství, kariéru a slávu namísto lásky a rodiny. Ale také téma hledání sebe sama. Nepřipomíná ti to poutníka z Labyrintu? Co mají podle vás opery společné?

Marek Ř.: Spojení je ve víře a člověku. My máme více lidí, oni mají jednoho člověka. V obou případech si lidé hledají víru skrze srdce. A až člověk pochopí sebe sama, pak najde to, co ho povede dál.

Markéta: Přijde mi neuvěřitelné, že to takhle vyšlo – dvě opery se stejným poselství.

Jakých kompozičních prostředků využíváš? Když jsem měla možnost dílo slyšet, tipovala bych, že se jedná o témbr. Místy jsem zaslechla i pop music.

Markéta: Určitě je tam témbr. Pak i rytmický minimalismus, který znázorňuje ruch města, dopravní prostředky a spěchající dav lidí. Naproti tomu dávám důraz na melodickou linku, například v Benediktově zpěvu, který znázorňuje svět víry. Inspirovala jsem se také písněmi z kostela, protože jsem věřící, nebo z hudby Arvo Pärta – to je můj velký inspirační zdroj.

Nachází se v hudbě nějaká citace?

Nevědomky jo, jedna píseň z pop music tam vznikla (smích), jinak ne. Jednotlivá zastavení jsou zpracována hudebně tak, aby šla k textu a k ději. Když je například tématem mobilní aplikace, užívám pop music.

Z hlediska hudební formy se asi nejedná o čistý žánr opery, že?

Markéta: Určitě to není typická opera. Přesto jsem tam chtěla ponechat něco, aby to mělo vzhled opery. Poslední dobou se hodně pracuje s mluveným slovem. Propojuje se muzikál, činohra a opera. Pro označení tohoto žánru ale neexistuje specifické slovo.

Marek Ř.: Za mě je tato forma dokonalá a jsem rád, že to mohu režírovat. Splnila můj tajný sen propojení opery a muzikálu. Orchestrace a hudební pojetí jsou bohaté, zpívají operní hlasy. Proplétají se tak i dva divadelní světy.

Marek M.: Když se vyskytl rozpor během hudebního nastudování, zdali to vést směrem muzikálovým, nebo operním, snažil jsem se jít do opery. Zároveň jsem se zpěváky pracoval hodně s důrazem na text. Ale právě ten největší rozdíl mezi muzikálem a operou je v áriích, které jsou psány operně. Taková místa v muzikálech nejsou.

Markéta: Árie byly psány čistě pro hlavní role, aby každá z nich měla místo, kde je sama sebou, aby vyprávěla vlastní příběh.

Jsou schopny árie z díla koncertního provedení?

Markéta: Možná jako cvičení pro zpěváka.

Marek M.: Když nad tím teď přemýšlím, tak ano.

Marek Ř.: Určitě v rámci nácviku projevu. Acting through song – to, co se normálně vyučuje v zahraničí jako předmět. Pěvci nastudují roli technicky, a potom se na tom učí hrát. Nesoustředí se na to, jak zazpívat vysoké c, ale na to, o čem je jejich postava v kontextu celého díla. Myslím, že na toto je Kalvárie ideální – aby se zpěvák zamyslel nad tím, kým je a co zpívá a že to není jen o krásném pěveckém projevu. Bohužel, u nás kolikrát přijdou studenti na první zkoušku, znají svůj part jen pěvecky, ale vůbec neví, jak postava zasahuje do příběhu.

Markéta: Musím souhlasit. To je velký rozdíl mezi přípravou zpěváka a herce. Herci jsou zvyklí načíst si literaturu. Znají celé dílo. Na zkoušku jdou připraveni s tím, že jdou dát něco ze sebe. Zatímco zpěvák zná hudbu a je připraven pěvecky, ale na obsah často zapomíná a čeká na pokyny od režiséra.

Marek M.: Úplně nesouhlasím. Sám jsem si budoval nějakou představu a snažil jsem se k tomu podněcovat i zpěváky. Moje představa se ale v konečném důsledku neslučovala s představou režiséra, protože my jako dirigenti jsme zvyklí číst emoci skrze muziku. Když si pěvci na něco zvyknout, tak je těžké to změnit. Ale je to o praxi.

Marek Ř.: To je pravda. Pak je to na dohodě režiséra a dirigenta.

Zaujala mě kombinace jazyků – angličtina, čeština a také latina. Co si myslíte o čistě anglické verzi? Může to být pro dílo výhodné.

Marek Ř.: Myslím, že by ten jazyk v angličtině fungoval lépe. Když jsem upravoval titulky, došlo mi, že ve spoustě zastavení používáme větné stavby přetransformované z angličtiny. Koncepce je stavěná na tom, že „nepostaršujeme“. Hrají to mladí lidé a je to o mladých lidech. A takový je i jazyk, nechtěli jsme nic stylizovaného. Angličtina by určitě podpořila strohost dnešní komunikace a velké emoční výkyvy, kdy člověk napíše, jak moc někoho miluje, ale přitom dotyčného ještě ani nepotkal.

Marek M.: Bylo by potřeba hodně věcí zrevidovat. Neseděly by slabiky a melodie, čeština má úplně jinou melodiku. Raději bych to dal do němčiny. (smích)

Jak se vám daří pracovat s hudebním výrazem? Námět je hodně blízký generaci, která dílo interpretuje.

Marek M.: Dobře. Hudební představa se tvoří po celou dobu nastudování. Upravuje se. Svým způsobem se to staví samo. Ale předat tu myšlenku muzikantům a zpěvákům, aby si to představili, bylo náročné, ale myslím si, že se nám to celkem daří.

Marek Ř.: Hlavní postavy o tom mohly hodně přemýšlet. Je to světová premiéra, takže na jednu stranu nemohli zpěváci získat zlozvyky z jiných nahrávek, ale na druhou stranu se ani nemohli inspirovat. Byli postaveni do situace, kdy musí přemýšlet sami za sebe. Určitě jim pomohla čeština. Aktuálnost také, ale chtělo to čas kvůli poměrně komplikovaným ansámblovým číslům. Primárně je to pořád opera. Ať je to barokní, klasicistní, romantická, nebo soudobá, pořád je to o hudbě. A dokud se s ní zpěváci nesžijí, nemohou se posunout dál – k budování postavy.

Kdyby vás teď někdo oslovil, ať jdete režírovat soudobou operu, jdete do toho?

Marek Ř.: Záleží na skladateli a tématu. Pokud bych si mohl vybírat, tak by pro mě bylo důležité, aby to mělo příběh. Hudba mě teoreticky ani nemusí oslovit „na první dobrou“, stačí, že je kompatibilní s příběhem. Pak to může bavit i diváka. V takovém případě bych do toho šel.

Marek M.: Pro mě je důležité, kdo dělá režii. Potřeboval bych člověka, který je schopný komunikace. Myslím, že každá muzika se dá podchytit a je to na dirigentovi a režisérovi, co z toho vytáhnou. Když tento nejdůležitější vztah nefunguje, ubírá se to dvěma směry. Každý si zastává to svoje a divák se v tom nevyzná. Když jsou lidé vstřícní názorům a komunikaci, tak dokáží ze špatně napsané opery udělat krásné dílo.

Je to tvá první zkušenost s dirigováním soudobé kompozice?

Marek M.: Je to má první zkušenost obecně. Dirigoval jsem aranžovací zkoušky v národním divadle, ale spojení orchestru se zpěváky mě čeká poprvé, stejně jako vedení celého hudebního nastudování. Mám skvělého profesora, který mě vše potřebné naučil.

Jak se ti dílo diriguje? Shledáváš ho obtížným? Jak obohatilo tvé dosavadní dovednosti?

Marek M.: Dílo samo o sobě není úplně obtížné, problém nastává v ansámblu, který je tvořen deseti lidmi, přičemž každý zpívá sám. Potřebuji všechny najít na jevišti a to je věc i režie. Pokud se to narežíruje tak, že je deset lidí „na sobě“, tak to nemám jak dirigovat. Je to náročné v tom smyslu, abych pomohl co nejvíce ansámblu. V tomto směru mě to také obohatilo, jako každá zkušenost, a hlavně ta špatná.

Markéto, je tohle tvá první opera? Jak tě práce na ní bavila? Motivovalo tě to k sepsání další?

Markéta: Je to má první opera. Práce mě bavila. Časově to bylo náročné, pracovat po nocích, protože přes den toho člověk s malým dítětem moc neudělá. Ale určitě to bylo obohacující, dávalo mi to smysl. Určitě přemýšlím nad další operou. Mým cílem je, aby to bylo přístupné pro všechny.

Pěvecké party mi přišly náročné zejména rytmicky a intonačně. Co si o tom myslíš?

Markéta: Hlavní postavy to měly náročné na nalezení vlastního výrazu. Ale určitě je to náročnější pro ansámbl, jak zmiňoval Marek. Mají spoustu vět, které musí umět nazpaměť, musí to říct nahlas, musí se rytmicky trefit a každý k tomu všemu tvoří vlastní roli. Cílem bylo, aby to působilo jako ruch, tam si někdo s někým povídá, tam někomu přijde zpráva. Říkala jsem někomu, ať to řekne víc nahlas, aby to bylo slyšet. Odpověděl mi, že si počítá. Je to pro ně asi i svazující.

Aby se cítili zpěváci volněji, bylo by možné to ponechat náhodě?

Marek M.: Nešlo. Jsou místa, kde se bavíme o chaosu, ale vypsaném. Věci jsou sice přes sebe a cílem toho je, aby to nebylo srozumitelné, ale na to, abychom pak mohli pokračovat ve srozumitelnosti, je potřeba mít pořádek. Největší oříšek byl udržet ansámbl v organizovaném chaosu a nějak to korigovat.

Marek Ř.: Práce se sborem byla i pro mě velkou výzvou. S Markem jsme museli hodně spolupracovat. Bylo to opravdu jako logické cvičení. Máme nakreslené mapky, kdo se odkud kam musí pohnout, protože najednou třetí soprán nezpívá s prvním a druhým sopránem, ale s druhým barytonem, který byl na druhé straně jeviště. Takže najít motivaci, proč by se měl ten zpěvák dostat sem, je složité. To bylo velké úskalí této opery. Musel jsem také svoji režii pro daný úsek sboru změnit tak, aby to hudebně dávalo smysl a šlo to oddirigovat.

Markéta: Pro mě tyto kompoziční pasáže byly také největší výzvou. Napsat to tak, aby to nebyl chaos, ale organizovaný chaos. Několikrát jsem to předělávala a často jsem přemýšlela, kde jsou ty hranice, co je pro ně ještě zvládnutelné.

Musela jsi jako skladatelka dělat velké kompromisy?

Markéta: Kompromisy byly ze všech stran. Také je to dáno tím, že jsme na tom s režisérem pracovali od začátku. Není to tak, že bych přinesla hotovou věc a předala to režisérovi. Když skladatel nespolupracuje s někým z ansámblu, tak to může být později trochu problém. Může se stát, že skladatel, režisér a dirigent mají jiné představy. Jsem za to zpětně vděčná, že jsme měli od začátku stejný cíl.

Marek M.: Každý z nás s nějakou námitkou přišel. Musel ji ale odůvodnit. Markéta byla hodně vstřícná.

Marek Ř.: Přijde mi, že se sešel tým, který jsem v divadle ještě nepotkal. Jeden ke druhému jsme byli vstřícní. Většinou to bývá tak, že jeden je ten dominantní, který si „jede to svoje“. Tady jsme byli každý za sebe a přesto spolupracovali.

Co byste na projektu vyzdvihli?

Marek Ř.: Chtěl bych vyzdvihnout zpěváky. Jeli naplno. Učili se. Jsou to takové naše houby. Něco jim řeknete a oni to nasají a donesou to na jeviště. Navíc dokázali nakonec dostat i něco ze sebe a každé představení bude trochu jiné, v pozitivním slova smyslu. Nebudou to chodící loutky na scéně, ale plnohodnotní operní herci.

Marek M.: V ansámblu šlo o to si uvědomit, že jsem sólista, ale někdy může být někdo důležitější a já se tak musím stáhnout. Nesmírně intonačně náročné bylo udržet desetihlasý sbor a cappella. Ještě bychom potřebovali tak měsíc, aby se to usadilo, ale na to, kolik jsme měli času, si myslím, že jsme udělali kus krásné práce.

Jaké poselství, byste si přáli, aby dílo v duších posluchačů zanechalo?

Markéta: Já mám k této opeře tři přání. Prvním je, jelikož je to o křížové cestě, aby si posluchač uvědomil, jaký kříž je ten jeho, jaký nese, jakým způsobem s ním pracuje, jak ho kříž svazuje. Jaká je jeho bolest, jestli má nějakou bolest. Druhé přání se váže k sociálním sítím – jak moc člověk žije virtuální svět a jak moc ten reálný. Zdali z reálného neutíká do virtuálního nebo jestli ho ten virtuální svět nějak nesvazuje. A třetí přání je, aby si posluchač našel to, čemu v životě věří, aby si uvědomil „a čemu věřím já“.

Marek Ř.: Souhlasím s Markétou. Za mě je to hlavně to třetí. Co člověka žene dál, proč druhý den vstane a jde s chutí do dalšího dne.

Marek M.: Opera je konstrukt společnosti. Trochu doufám, že se nám všem otevřou oči. Už jen kvůli těm mobilům, které představují silný element. Já ho mám tady teď na kolenou. Doufám, že ho člověk, když přijde domů, odloží a půjde třeba navštívit někoho blízkého. To by byla pro mě ta největší katarze, které by mohlo naše představení dosáhnout. Aby si člověk uvědomil, že ačkoli máme mobil na dosah ruky, tak věci můžou být daleko. A že ty hodnoty jsou někde úplně jinde.

———-

Celý tým a účinkující vás srdečně zvou nejen na premiéry představení 10. a 12. listopadu, ale také na reprízy ve dnech od 13. do 16. listopadu. Vždy od 19 hodin.

Rozhovor k druhé polovině projektu čtěte zde: Pohled na operu a současný svět očima studentů JAMU: J.A.K. z Labyrintu 

Foto: ze zkoušky –  Jan Šmach (Facebook)