pátek, 17 kvě 2019 17:50

Varhanní recitál v Besedním domě

Autorka:

„Petra Kujalová se ukázala jako vnímavá a hudebně zkušená interpretka, která v každé skladbě vidí umělecké dílo a nejde jí pouze o technicky dokonalé a bezchybné provedení.“

 „Celý večer hrála s maximálním zaujetí a láskou k hudbě a varhanám a z jejího projevu čišela muzikalita, kterou nenalezneme u každého varhaníka.“

 „Posluchači se nemohli nudit ani na chvilku a s radostí očekávali pokračování varhanního recitálu.“

 

Besedn-varhany

 

Spolek přátel hudby pod záštitou Filharmonie Brno překvapil své posluchače nabídkou celovečerního varhanního recitálu jediné interpretky. Tou byla Petra Kujalová, studentka doktorského studia JAMU v Brně, vítězka Mezinárodní varhanní soutěže Petra Ebena v Opavě 2008 a laureátka Mezinárodní soutěže Leoše Janáčka v Brně 2017. Tak zatímco v úterý 14. května ve Dvořákově síni pražského Rudolfina vrcholilo finálové klání Pražského jara v oboru flétna, v Besedním domě v Brně tato sympatická mladá varhanice připravila publiku bohatý, rozmanitý a interpretačně velice náročný program, který proměnila ve skutečnou oslavu varhanní hudby...

 

kujalov-3

 

Petra Kujalová vystudovala hru na varhany na Konzervatoři v Brně ve třídě Zdeňka Nováčka a posléze pod jeho vedením také studovala na Janáčkově akademii múzických umění. Kromě vítězství na Mezinárodní soutěži Petra Ebena v Opavě a v Mezinárodní soutěži Leoše Janáčka v Brně mezi své úspěchy může počítat také účast na Mezinárodní varhanní soutěži v Dublinu v roce 2014, kam byla vybrána na základě nahrávky. Natáčela také pro Český rozhlas Brno skladby J. S. Bacha a Gastona Litaize a její jméno již rozhodně není mezi brněnským publikem neznámé, o čemž svědčila také poměrně vysoká účast na úterním recitálu. Nalákat posluchače a naplnit sál při sólovém varhanním recitálu totiž nebývá samozřejmostí. Ačkoliv varhany jsou skutečně královským nástrojem a málokterý nástroj dokáže vyvolat a působivě zprostředkovat takové spektrum nejrůznějších emocí a žádný nástroj se zřejmě nemůže poměřovat s varhanami co do dynamických, zvukových a barevných možností, přesto jsou varhanní recitály druhem koncertu, který má dosud jen užší okruh posluchačů, totiž samotných varhaníků a milovníků varhan a varhanní hudby. Publikum může nalákat zpravidla jméno známého a renomovaného interpreta, dále nejvíce samotný program koncertu s dobře známými, efektními či líbivými skladbami nebo případně také přitažlivá může být volba prostoru a samotného nástroje, pokud nabízí nějaké výrazné a mimořádné kvality. Takovými varhanami, jedinečnými svými možnostmi, bohatou škálou rejstříků a zároveň zasazením do patřičně důstojného a inspirativního prostoru, Brno také disponuje. Avšak bohužel to není Besední dům, který se může takovým nástrojem pyšnit. Přesto však Petra Kujalová hrála recitál v tomto prostoru, který není akusticky příliš výhodný a pro výkon interpreta řekněme podpůrný, poskytující jak akustickou, tak inspirativní oporu, kterou posluchač i interpret může nalézt spíše v chrámových prostorách. Petra vsadila na kartu své vlastní interpretační a umělecké kvality, které chtěla předvést publiku v dlouhém a velice obtížném programu. Během večera nám ve dvou polovinách představila stěžejní a velká díla varhanní literatury ve jménech J. S. Bacha, Maxe Regera, Césara Francka nebo Marcela Duprého a vedle nich také překvapivější a možná i méně známé skladby Johannese Brahmse, Michela Corretta a Maurice Duruflého.

Interpretka rozdělila program do dvou polovin poněkud odlišného charakteru a v každé z nich vytvořila přednášenými skladbami most přes epochy - od baroka přes varhanní romantismus až po moderní tvorbu. Jako první skladbu zvolila Preludium a fugu h moll Johanna Sebastiana Bacha, tedy uvedla svůj recitál v tom nejtradičnějším varhanním duchu skladbou z kmenového varhanního repertoáru. Její Bach měl všechny kvality, které od něj vyžadujeme – přesnou artikulaci, zřetelné frázování s přirozeným zdůrazňováním potřebných míst a přesnou a jistou hru pedálu. Hrála bravurně a bezchybně až se strojovou přesností a zároveň nehrála mrtvě, jakoby nezúčastněně mechanicky, ale naopak vkládala do každé fráze svůj osobitý projev a zpěvnost, takže její hra přitahovala od samého začátku. Volila posluchačsky příjemné rejstříky i tempo, které jí umožnilo skladbu ovládnout s naprostým klidem a přehledem a zároveň udržet tah celé rozsáhlé kompozice od začátku do konce. Takový Bach v provedení Petry Kujalové byl rozhodně důstojným vstupem pro varhanní recitál.

 

www-johannesbrahms-org

 

Druhou skladbou večera bylo Chorální preludium „Herzlich tut mich verlangen“ Johannesa Brahmse. Skladatel v něm zpracoval luteránský chorál s melodií Hanse Leo Hasslera na text Christopha Knolla „Hluboce toužím po blaženém konci.“ Skladba pochází z Brahmsova posledního roku života a právě toho skladatelovo vážnější a melancholičtější životní nastavení v posledních letech života se projevilo i na poněkud chmurném až bolestném vyznění této varhanní skladby z jeho Cyklu jedenácti chorálních předeher. Interpretka dokázala tuto hlubší a tesknou náladu skladby dobře vystihnout jak volbou jemnějších rejstříků, tak klidem, v jakém dokázala udržet svůj přednes od začátku dokonce tak, aby dala dostatečný prostor vyznění zajímavých harmonických postupů a vývoji skladby. Závěr skladby zpomaloval přirozeně v delší ploše vedoucí až k závěrečnému mohutnému akordu, který podržela dostatečně dlouho, aby vynikla jeho výpovědní hodnota o vážnosti skladby a její obsah mohl v posluchači přirozeně doznít.

Pak přišla skladba, na kterou jsme všichni čekali – Fantazie a fuga na téma B-A-C-H od Maxe Regera,  rozsáhlá a svým hudebním výrazem rozmanitá, patřící k vrcholům varhanní tvorby v pozdním romantismu. Netroufne si ji interpretovat každý varhaník. Je velmi virtuózní a zároveň s rychle se střídajícími kontrastními dynamickými, tempovými i barevnými plochami, na kterých musí interpret prokázat své veškeré technické kvality, naprostou koncentraci a odhodlání vložit do provedení maximum energie, zaujetí i nápaditosti  - například při tvoření oněch dynamických a tempových přechodů. Skladba začínala burácejícím Grave, dále přecházela přes rychlejší části Piu andante – Quasi vivace, Vivace a Vivace assai až k závěrečné velkolepé dvojité fuze. Uchopit celek tak, aby bylo dílo v každé své části pro posluchače dostatečně poutavé a zajímavé, neztrácelo postupně „drive,“ ale skutečně gradovalo a napínalo posluchače až k samotnému závěru, na to je potřeba, aby měl varhaník již dostatečné koncertní zkušenosti a byl si jistý sám sebou. A právě s touto rozhodností, energií i jistotou se Petra Kujalová publiku představila. Za varhanami působila jako královna, která dokáže naprosto ovládnout svůj nástroj. V jejím projevu nebyla ani stopa nervozity či neklidu, ale naopak do něj vložila potřebnou pevnost. Nástroj, byť zrovna tento konkrétní možná pro někoho těžko uchopitelný, se pod jejíma rukama stal poslušným sluhou ke ztvárnění různých stupňů energie, dynamiky, barev, emocí a během celého večera i různých stylů.

Její Reger možná mohl být v některých místech ještě výbojnější a energičtější, očekávali bychom větší burácení a ještě větší míru napětí až ke strhujícímu závěru, ale měli bychom spíše ocenit, že Petra Kujalové dobře vystihla možnosti varhan a sálu, které neoplývají zrovna těmi nejlepšími a nejvýhodnějšími zvukovými a akustickými vlastnostmi, ale snažila se jít na míru posluchačům, aby skladba vynikla v tomto komornějším prostředí sálu Besedního domu. Bylo dobře, že interpretka nešla ve volbě rejstříků až do krajnosti, ale tvořila kontrasty tak, aby všechny zvolené barvy nástroje byly ve své jemnosti a intimitě i ve svém burácení a majestátnosti dobře poslouchatelné, uchu příjemné a zároveň nenudily nebo se naopak „nepřejedly“ v neustálém tepání zvukové intenzity do uší publika. Pocity mrazení v zádech se i tak dostavily, takže o zdařilosti provedení tohoto bouřlivého, napínavého a dynamického hudebního dramatu nebylo pochyb a jeho závěrečná gradace se zakončením v dlouhém a až slavnostně působícím B dur akordu byla neméně působivá.

 

Max-reger-institut-Ft19148f

 

Druhá polovina koncertu se zpočátku opět vrátila k baroknímu duchu ve skladbě Michela Corretta Magnificat du 1er ton, která je součástí První varhanní knížky z roku 1737. V ní mohla zase interpretka předvést, jak dokáže pracovat s odlišnými hudebními styly. V šesti částech Plein jeu, Duo, Tierce en taille, Basse de cromorne, Trio a Grand jeu dokázala skvěle vyjádřit francouzskou hravost a dobře odlišit barvou rejstříků i vlastním provedením rozmanité projevy francouzského stylu. Uvedla tak posluchače do zcela nové atmosféry, v níž se zračila pouze radost z hudby v hravých a tanečních částech, v jiných zase velmi srozumitelně přednesla prosté dvojhlasy či trojhlasy, mohli jsme si s radostí vyslechnout její čisté, vyrovnané, lehké a přirozené barokní zdobení a v závěrečné šestí části se nakonec projevila i trocha té francouzské pompéznosti. Michel Corrette v tak nápaditém a zábavném provedení Petry Kujalové vnesl oživení do celého večera.

Po hravém Correttovi nás interpretka opět přenesla do poněkud závažnějšího modu ve skladbě Césara Francka, autora mnoha pro varhaníky zásadních hudebních děl. Jeho Chorál h moll vznikl v posledním roce skladatelova života, což se projevilo na kompoziční vyspělosti až složitosti této skladby, kde na malé ploše vykreslil celý svůj harmonicky pestrý a obsahem hluboký kompoziční styl. Skladba je velmi emotivní a často v ní lze zaslechnout až úzkost či dokonce depresivnější rozpoložení, jindy naopak hněvivé tendence, které zakončí klidnější a meditativnější ráz závěru skladby. Interpretace Franckových skladeb vyžaduje nejen naprostou technickou zdatnost, ale též jistý nadhled a schopnost porozumění hloubce obsahu, nikoli pouhé dokonalé přednesení zapsaných not, třeba i s pestrou a zdařilou volbou rejstříků. Petra Kujalová se právě zde ukázala jako vnímavá a hudebně zkušená interpretka, která v každé skladbě vidí umělecké dílo a nejde jí pouze o technicky dokonalé a bezchybné provedení. Její důstojný a klidný přednes tohoto Franckova chorálu přitáhl s naléhavostí posluchačovu pozornost na maximum, takže se i on sám stal jakoby součástí právě se tvořícího uměleckého momentu.

 

CesarFranckAtOrgan

 

Před námi byly poslední dvě skladby večera, reprezentující modernější tvorbu pro varhany. Cortège et litanie od Marcela Duprého, někdejšího pedagoga pařížské konzervatoře, svým důstojným klidným pohybem připomínající skutečnou litanii, která se jen pozvolna stupňovala i zvukově narůstala, přinášela do sálu opět slavnostnější atmosféru, plnou něhy a radosti. Na závěr programu zvolila interpretka dosti efektní skladbu kratšího rozměru – Fugu na téma zvonkohry v katedrále Soissons od Maurice Duruflého, která slavnostní vyznění večera podtrhlo v jásavém zpracování populární melodie.

Interpretku čekal zasloužený dlouhotrvající potlesk se spokojenými komentáři publika, vyjadřující interpretce uznání. Neboť přednést během jediného večera takto dlouhý a po všech stránkách interpretačně závažný program si nemůže dovolit každý varhaník. Byla to zajisté výzva, které se však Petra Kujalová zhostila jako skutečná osobnost a koncertní interpretka. Celý večer hrála s maximálním zaujetím a láskou k hudbě a varhanám a v jejím projevu byla zřetelná velká muzikalita. K dokonalosti recitálu by jistě přispěl vhodnější prostor s lepším nástrojem, avšak právě to, že nebyla publiku skryta na chrámovém kůru, ale přednášela skladby v těsném kontaktu a přímo před očima svých posluchačů, vytvořilo během večera velmi osobní a intimní příjemnou atmosféru. Sólistka dokázala tedy nevýhodu obrátit ve svůj prospěch. Celý večer se tak proměnil v osobní sdílení radosti z hudby.

 

kujalov-2

 

Foto: JAMU, Filharmonie Brno, johannesbrahms.org, cesar-franck.org, Max Reger Institut, archiv interpretky 

 

Anežka Šejnohová

Flétnistka a pedagožka

Vystudovala obor Hra na flétnu u prof. Václava Kunta na Gymnáziu a Hudební škole hl. m. Prahy a poté na JAMU v Brně, kde v říjnu 2018 nastoupila své doktorské studium v oboru Interpretace a teorie interpretace. Získala 1. cenu v národním kole soutěže Concertino Praga (2011) a 2. cenu na Soutěži konzervatoří v Teplicích (2012). Pravidelně vypomáhá v brněnských orchestrech Czech Virtuosi, Virtuosi Brunenses a Filharmonie Brno, příležitostně spolupracuje též s Moravskou filharmonií Olomouc, Českým národním symfonickým orchestrem a dalšími tělesy. Je také aktivní hráčkou několika komorních uskupení. Hru na flétnu vyučuje na několika ZUŠ v Brně a okolí. Vedle moderní flétny se též aktivně věnuje hře na historické příčné flétny, které začala studovat v roce 2015 u traversistky Marty Kratochvílové-Čižmářové a později u Michaely Šikulové-Ambrosi. Účinkuje pravidelně na koncertech tzv. staré hudby pořádaných Hudebními lahůdkami, z.s. nebo JAMU Brno a je členkou konsortu renesančních příčných fléten Tourdion. Její vedlejší zálibou je hra na varhany, kterou absolvovala na ZUŠ varhanické Brno, přísp.org. u Tomáše Syrka (v rámci SPD) a na varhany pravidelně hraje ve své rodné farnosti Lísek u Bystřice nad Pernštejnem a okolí.

Vedle hudby je její největší radostí příroda, cestování a poznávání nových míst a lidí, čokoláda a práce s dětmi, které nejen učí hudbě, ale také vede letní dětské tábory.

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.