„Osudová paralela s některými díly minulého století, jejichž provedení komplikovala politická situace, je zcela evidentní.“

„Když se konečně podařilo prosadit provedení Sommerovy skladby, byli jsme svědky jedné z nejsilnějších premiér díla vzniklého po válce.“

„Už při prvním poslechu je posluchač zdrcen obecnou sondou do svědomí kruté společnosti vykonávající bez jakýchkoliv skrupulí hrubé násilí.“

U příležitosti stých narozenin, kterých by se skladatel Vladimír Sommer dožil právě dnes, v neděli 28. února, se ohlížíme za nahrávkou jeho Vokální symfonie. Skladbu premiérovanou v roce 1963 zvěčnil krátce poté Václav Neumann s Českou filharmonií, Pražským filharmonickým sborem, Věrou Soukupovou a Otakarem Brouskem.

Mnoho nových děl 20. století vzniklých v někdejším Československu muselo absolvovat trnitou cestu, než mohlo poprvé zaznít. Některá z nich byla očekávána s velkým napětím, a pokud se jednalo o skladby skutečně výjimečné, svými dalšími provedeními se leckterá z nich zařadila mezi novodobou klasiku. Jedním z takových příkladů je Vokální symfonie letošního jubilanta Vladimíra Sommera, který se narodil před sto lety a zemřel v roce 1997.

Osudová paralela s některými díly minulého století, jejichž provedení rovněž komplikovala politická situace, je zcela evidentní. Pro Vladimíra Sommera byla navíc příznačná jeho velmi striktní autokritičnost. Trvalo vždy poněkud déle, než skladatel souhlasil s provedením svého nového díla, na němž nejednou ještě celé měsíce opravoval či vyřazoval celé pasáže. V případě Vokální symfonie šlo o celá léta. Vznikla v letech 1957 až 1959. Na své první provedení čekala až do roku 1963. Už v době kompozice se tušilo, že vzniká mimořádné a sugestivní umělecké dílo, ovšem bez patřičných oslavných momentů, rozhodně nejásající nad výdobytky socialismu, naopak inspirující a mnohdy i provokující, toužící vytvořit pravdivý společenský obraz. Mnohé takovéto kompozice zpravidla před oficiálními kruhy neobstály. Jejich autoři byli označováni za takzvané formalisty a jejich tvorba byla navzdory mimořádnému zájmu veřejnosti zakazována, později „nedoporučována“ (což bylo totéž).

Když se konečně podařilo prosadit provedení Sommerovy skladby, byli jsme svědky jedné z nejsilnějších premiér díla vzniklého po válce. Napoprvé byli a dodnes jsou posluchači přímo šokováni výpovědí zvláště druhé věty. Jde o sugestivní obraz snu Raskolnikova z Dostojevského Zločinu a trestu. V původním literárním originálu jde prakticky jen o epizodní pasáž, byť ne zanedbatelnou, která stojí sice mimo hlavní děj, ale alegoricky s ním souvisí. Šok zde nevyvolává jen hrůzný reálný obraz opilého mužíka, který se svými druhy ubije ubohou zesláblou kobylku.

Už při prvním poslechu je posluchač zdrcen obecnou sondou do svědomí kruté společnosti vykonávající bez jakýchkoliv skrupulí hrubé násilí. Jde tedy o aktuální alegorii platnou ve všech dobách, včetně té dnešní. Zážitek z druhé věty, jejíž výraz umocňuje hlas recitátora (z důvodu obrovité zvukové masy amplifikovaný) a účast sboru, z něhož se ozývají výkřiky jednotlivců, otřese posluchačem hned napoprvé. V krátkém čase ale docení i účinek obou krajních vět a pochopí logiku jejich zařazení. Přispívá k tomu i sólový altový part. Po skončení hrůzného obrazu na konci druhé věty naříká nad mrtvou kobylkou, ale také nad bezprávím a surovostí.

Hned v první větě altistka přednáší text Franze Kafky evokující obraz noci – nikoliv jako čas k odpočinku jedince, ale naopak jako výzvu k jeho bdění nad životy a osudy v ostatních dobách klidu a uspokojení. Název třetí věty Přijde smrt a bude mít tvé oči (autorem básně je Cesare Pavese a je určena opět pouze sólovému altu) by mohl už svým názvem anticipovat obraz celkové skepse beznaděje (nicotnost každého z nás před majestátem smrti a osudu). Ve skutečnosti vnáší do celkové dosavadní nálady pragmatický prvek uklidňující, vyrovnávající se s realitou života a jeho zákonitostí. Teprve při uvědomění si dopadu a vzájemného propojení těchto tří obrazů pochopíme Vokální symfonii jako pevně sevřený celek, zobrazující těžkou a trnitou životní cestu jedince, aktuální v každé době.

Premiéra skladby se stala tímto obsahem, jeho přesvědčivým hudebním ztvárněním, ale i strhujícím nastudováním Václava Neumanna vrcholnou kulturní událostí druhé poloviny 20. století. Sledovaná nahrávka Supraphonu byla pořízena krátce po premiéře se stejnými interprety – ovšem s jedinou výjimkou: místo původních Pražských symfoniků při premiéře byl studiový snímek realizován s Českou filharmonií (důvod mi není znám). Věra Soukupová zde podává jeden ze svých vrcholných výkonů, nejen pěveckých, ale i vnitřním pochopením a projevem. Zcela adekvátním nasazením sem vnáší svou osobitost jedinečný a pro tento účel ideální Otakar Brousek. Pražský filharmonický sbor se sbormistrem Josefem Veselkou (zde ještě pod názvem Český pěvecký sbor) je dokonalým účastníkem děje (výkřiky jeho členů zvyšují celkový účinek).

Přestože se Sommerova Vokální symfonie dočkala několika nahrávek (vzpomeňme i jednu zahraniční – s Peterem Ustinovem, Nancy Williams, Ambrosianským sborem a Londýnským symfonickým orchestrem v nastudování Igora Buketoffa), tato první, československá s Václavem Neumannem plně vítězí. Původně vyšla na skvělé, obsahem naprosto reprezentativní LP desce pro Gramofonový klub – ještě ve spojení s další velmi úspěšnou českou poválečnou skladbou, symfonickou básní Stařec a moře Jiřího Jarocha. Potom se objevila na autorském CD Vladimíra Sommera a v nedávné době v rámci kompilačního alba s nahrávkami mladého Václava Neumanna (Václav Neumann – Early Recordings, vydal Supraphon v roce 2014).

Foto: Supraphon, Twitter / Gewandhausorchester, Discogs.com, Youtube + vzpomínkové video na V. Sommera, které připravili V. Jouza, A. Jouzová Sommerová a J. Sommer: