„Podobné album před lety natočil s rozhlasovými symfoniky i jeho bývalý šéf Vladimír Válek.“

„Nové Popelkovo album zůstává u větších forem a přináší jednu významnou ‚novinku‘.“

„Popelka zásadně tlumí patos.“

S opravdu zásadním počinem přišel Supraphon, který ve spolupráci s Českým rozhlasem vydal velké třídiskové album s orchestrálními díly Bedřicha Smetany, a to v provedení Symfonického orchestru Českého rozhlasu pod taktovkou jeho stávajícího šéfdirigenta Petra Popelky; prvním rokem zároveň umělecky vede i Vídeňské symfoniky. Mnohé sběratele tato edice zřejmě poněkud překvapí. 

Inspirací letošním Rokem české hudby 2024, ze skladatelů jmenovitě osobností Bedřicha Smetany, jubilanta ze všech nejvýznamnějšího, tentokráte nacházíme desítky, ba možná i stovky. Na rozdíl od „hubenějších“ let minulých se čtyřkou na konci si náš kulturní život tentokráte se Smetanou a s řadou dalších jubilujících osobností poradil přímo královsky a slavil je, či alespoň připomínal takřka nepřetržitě. Stačí nahlédnout do zpravodaje bulletinu zvláštního projektu Rok české hudby 2024, abychom se přesvědčili o šíři aktualit – od akcí drobných a místních až po ty velké s dopadem celospolečenským. Na tento celoroční svátek se připravily orchestry, operní domy, festivaly i další jednotlivé české, ale i zahraniční instituce. Totéž platí o nahrávacích firmách, díky nimž si prostřednictvím zvukových nosičů zachováme i pro vzdálenější budoucnost doklady umělecké laťky české hudební tvorby a jejich interpretace. Nově se natočila základní díla českého repertoáru, z nichž mnohá na své nové záznamy čekala i celá desetiletí.  Věřme, že se stanou – podobně jako jejich předcházející edice s vysokou uměleckou a místy nedostižnou laťkou (připomeňme si alespoň nahrávky dirigentů Talicha, Kubelíka, Ančerla, Šejny, Smetáčka, Neumanna, Bělohlávka a řady dalších) jejich novými nezapomenutelnými pokračováními. Česká filharmonie v poslední době natočila pro firmu Pentatone nově Mou vlast a tři Dvořákovy poslední symfonie a předehry se svým šéfem Semjonem Byčkovem a Dvořákovy Legendy a Slovanské rapsodie s Tomášem Netopilem. 

Proč smetanovské album SOČRu s orchestrálními díly Bedřicha Smetany možná překvapí? Podobné album před lety natočil s rozhlasovými symfoniky i jeho bývalý šéf Vladimír Válek. Při pohledu na dramaturgii obou alb snadno zjistíme, že jsou přece jenom poněkud odlišná. Na obou sice najdeme Mou vlast, švédské symfonické básně a Triumfální symfonii, avšak Válkovo album se dále soustředí spíše na populární skladby a další orchestrální drobnosti. Nové Popelkovo album zůstává u větších forem a přináší jednu významnou „novinku“, jež může úspěšně rozšiřovat Smetanův orchestrální repertoár – orchestrální verzi Smyčcového kvartetu Z mého života, kterou provedl slavný světový dirigent Georg Szell. Vzhledem k tomu, že nedávno vyšlo reediční album se všemi Smetanovými operami, můžeme nyní na konci jubilejního roku našeho skladatele konstatovat, že Supraphon splnil svůj nepsaný čestný úkol – završit Rok české hudby kompletem všech Smetanových skladeb na CD.

Nové Popelkovo album však má význam zdaleka ne jen dramaturgický, nýbrž především umělecký. Mohlo by se zdát, že nové nahrávky základních děl, pevně usazených v našich představách, nemohou přinést nějaké inovace. Avšak právě speciální dirigentova koncepce je jedním ze základních a nejcennějších atributů tohoto alba. Jsme zvyklí poslouchat některá Smetanova díla jako oslavný monument, zvláště při mimořádných událostech. Vše je koncipováno důsledně podle tradice, charakter hudby evokuje mimořádné slavnostní chvíle. Velkou roli zde mnohdy hrají mimohudební impulzy, jež mnohdy odvádějí pozornost od vlastní kompozice. Jejich hudba je ovšem geniální a poslech si zaslouží mimořádnou pozornost. A to nejen k celku, ale i detailům bez ohledu na výklady, jimiž jsme byli už od školních let vedeni. Důkazem je právě tato nová Popelkova nahrávka. Její poslech probouzí nové zážitky, z nichž řada nás velmi překvapí, ba možná i zaskočí. Už od prvního okamžiku se například můžeme kochat zvukem dvou harf – vzájemně oddělených po obou stranách pódia, ale především hrajících své vzájemně si „odpovídající“ party přesně tak, jak napsal Smetana, tedy každá zvlášť (jindy hrají většinou harfy všechny své vstupy společně). Popelka zásadně tlumí patos, ve prospěch absolutního hudebního toku, perfektně vypracovaného a agogicky promyšleného. Už krátce po začátku na sebe nápadně upozorní velmi proměnlivá dynamika, což platí nejen pro Mou vlast, ale je všeobecným znakem i zbývajících nahrávek alba. Dalo by se upozornit na mnohé další zajímavé detaily. Alespoň jeden za všechny: pastýřská scéna na Blaníku je díky vynikajícím instrumentalistům neokázalou, a přece nepřekonatelnou exhibicí, málokdy takto slýchanou. 

Zvuková stránka všech nahrávek si však v lecčems i poněkud protiřečí. Snímky všech skladeb byly pořízeny v rozhlasovém Studiu 1, akusticky značně odlišném například od Rudolfina, odkud jsme tato díla zvyklí slýchat. V tom by bylo možno cítit určitou nevýhodu. Ovšem při vlastním poslechu zjišťujeme, že málokdy slyšíme partitury v takto pozoruhodném analytickém obraze. Na rozdíl od určité zvukové klenby zajišťující jednolitý zvukový obraz, v němž nejeden detail zvláště ve vnitřním předivu hlasů splývá, až mizí. Máme zde možnost poměrně bohatého nahlédnutí, jež nás v řadě případů upozorní na zajímavosti v jednotlivých nástrojích jindy nepovšimnutých. Na druhé straně menší splývavost zvuku upozorní například ve švédských básních či Triumfální symfonii na drobné resty v přerušování hutné zvukové sazby na některých místech, kde bychom čekaly přesvědčivější dozvuk, který nabízí velké koncertní síně. Plně využitý důsledný zvukový obraz nám při poslechu umožní pouze špičkové přehrávací zařízení. Běžné přehrávače poněkud potlačují svítivý zvuk smyčců a preferují zvláště dechové sekce a tympány. Ostatním bicím (velký buben, činely, triangl) jako by chyběla přesvědčivější dynamika a mizí ve velkém zvuku orchestru. To je vlastnost většiny novodobých nahrávek i u světových firem. Až u reprodukčních zařízení se širokou kmitočtovou škálou tento problém mizí.

O bohaté agogice již zde byla řeč. Petr Popelka ji preferuje na úkor efektních prostředků. Má promyšlený každý detail. Tradiční statičnost nahrazuje lyrickým a vzrušujícím nábojem, a tím celkový obraz značně obohacuje a celý cyklus vzdaluje od po dlouhá léta vžité představy. 

Nemá smysl rozebírat jednotlivé hudební básně či symfonické věty. Ale jednu důležitou pozornost vynechat nemůžeme, protože je nejvýznamnějším dramaturgickým přínosem alba.  Hudební bohatost, dramatičnost a strhující obsah Prvního smyčcového kvartetu dodnes přináší celým generacím posluchačů mimořádný zážitek. Vzhledem k adaptacím partitur komorních skladeb do orchestrálního tvaru (například kvartetů Beethovena, Schuberta, Verdiho a dalších) možná nejednoho posluchače napadlo, jak zajímavá by byla symfonická podoba právě tohoto Smetanova kvartetu. Ač zastánci originálu na tyto snahy nepohlížejí sympaticky, nahrávka orchestrální verze dirigenta Georga Szella, který v mladších letech působil v Praze a znal důvěrně Smetanovu hudbu, v nastudování Petra Popelky je velmi zajímavým překvapením. Dokazuje, jak je důležité provést takovouto úpravu s hlubokou znalostí skladatelovy hudební řeči. A navíc je příkladem toho, jak zásadní je zde i přístup interpreta. Szellova partitura má oproti intimní výpovědi prostřednictvím malého komorního sdružení charakter velkého symfonického zvuku. Ale v lyrických pasážích jej Petr Popelka předává s velkou hloubkou a citem (úchvatně vypracovaná pomalá třetí věta). Podobně dramaticky podtrhne v první a čtvrté větě tragiku životního příběhu, do níž dílo ústí.

Takovýto Smetana 21. století podtrhuje aktuálnost Smetanova odkazu i v budoucích letech. Nahrávka Petra Popelky má v tomto smyslu rysy mimořádného počinu. A celá nahrávka je zároveň skvělou vizitkou současné úrovně rozhlasových symfoniků.

Foto: Supraphon, ilustrační - Vojtěch Brtnický, Khalil Baalbaki, Michal Fanta