„Nejzajímavější byla spolupráce s Ateliérem divadla a výchovy pro Neslyšící.“

„Problematické byly výkony protagonistů, kupodivu první premiéru nezpíval nikdo z absolventů.“

„Bezkonkurenčně nejlepší výkon v obou představeních podal orchestr.“

Komorní opera Hudební fakulty JAMU realizuje každým rokem inscenaci, ve níž účinkují studenti JAMU, kteří se připravují na operní dráhu. V sobotu 16. března zazněly v první premiéře dvě kontrastní jednoaktovky. Opera V studni skladatele Viléma Blodka a Polapená nevěra, operní fraška Otmara Máchy. Každá jednoaktovka má svého režiséra a jiné obsazení. Každá také jiný charakter.

Opera V studni (1867) je naivní romantické dílko plné půvabu, s jednoduchou zápletkou a s úsměvným rozuzlením. Autorem libreta je Karel Sabina a použitý text má archaický nádech. Režie se ujal Marek Řihák (pedagog doc. Mgr. Václav Málek), hrál Janáčkův akademický orchestr (umělecký vedoucí doc. MgA. Jakub Klecker), dirigentem byl Marek Madeja (pedagog prof. Mgr. Jan Zbavitel). V orchestru hrají studenti všech kateder Hudební fakulty JAMU, pro které je to vítaná praxe. Na inscenaci se podíleli i studenti Divadelní fakulty, na scénografii a kostýmech Zora Davidová. Nejzajímavější ovšem byla spolupráce s Ateliérem divadla a výchovy pro Neslyšící pod vedením prof. PhDr. Veroniky Broulíkové.

„Lidé se sluchovým postižením se ve svém životě potýkají s komunikační bariérou, kvůli které jim nejsou přístupné běžné kulturní akce. Právě díky uměleckému tlumočení do českého znakového jazyka si mohou i oni vychutnat zážitek z divadelního představení,“ vysvětlila v programu vedoucí ateliéru. Tlumočníci, kteří se neváhali zapojit i do dění na scéně, zprostředkovali neslyšícím divákům nejen překlad textu, ale také rytmus, tempo, melodii a celkovou náladu hudby, což ilustrovali nejen pohyby rukou, ale i mimikou a celým tělem. Pro slyšícího diváka to byl podivný zážitek, plný otázek, ale neslyšící diváci v hledišti byli nadšeni a dávali to najevo třepáním zdvižených rukou na místo potlesku. Vtírala se otázka, jestli by nebyl více vypovídající výrazový tanec, ale pro neslyšící byla údajně tato forma prostředkem adresného a srozumitelného vyjádření. V každém případě šlo o ojedinělý a originální počin režiséra druhé jednoaktovky Vojtěcha Oreniče, který pomohl vzájemně se pochopit dvěma protikladným světům, světu zvuků a hudby a světu neslyšících lidí. 

Jako první zazněla romantická naivní a líbezná opera Viléma Blodka (1834–1874) V studni. Režisér Marek Řihák přišel s inovačním nápadem a zasadil děj do současného domova seniorů. Nesmělý milovník Vojtěch je zde lékařem, naivní Lidunka zdravotní sestrou a ostatní postavy jsou senioři, kteří na scéně podstupují léčebné procesy. Samozřejmě, že vše hrají mladí lidé, co se museli vžít do postižení starých lidí a pohybovými prostředky je ztvárnit. Že se jim to nepovedlo přesvědčivě jako profesionálním hercům, jim nelze vyčítat, spíš je potřeba ocenit snahu a empatii. Obyvatelem domova je i čarodějka Veruna, která všem věští a je strůjkyní zápletky. Zachovalým, mladé nevěsty chtivým vdovcem a obyvatelem domova je i Janek. Překvapivým komickým momentem bylo odhalení, že místo do studny spadl do koupací vany, i když místo vody měl plastové kuličky. Myšlenka zajímavá, jen škoda, že ji režisér nedokázal dotáhnout. Herecké výkony byly amatérské, bez šťávy a představení mělo stále stejný pomalý herecký temporytmus, čímž ztratilo postupně spád i smysl pro humor. Tlumočnice byly tři a střídaly se, stály v pravém portálu a publikum s nimi nemělo ten správný kontakt.

Problematické byly výkony protagonistů, kupodivu první premiéru nezpíval nikdo z absolventů. A i to se podepsalo na úrovni interpretace. Jenže neměli by i ještě nehotoví pěvci mít takovou úroveň technickou i hlasovou, kterou by zvládli své party bez problémů? Tato opera je přece jen mnohem přístupnější technicky, než pozdější romantické opery. Představení otevřela árií Veruna v podání Anny Zedníčkové (pedagog Natálie Romanová-Achaladze), jejíž hlas je barevný, ale měl překvapivě nepřeslechnutelné tremolo. Roli Lidunky zpívala Nela Drozdová (pedagog MgA. Ivana Pavlů, DiS.) sice příjemným sopránem, ale s forzí, bez kantilény a potřebné nosnosti. Tenorovou roli milovníka Vojtěcha si zazpíval Peter Gáč (pedagog MgA. Zdeněk Plech), jehož tenor disponuje technickým vybavením, ale potřeboval by posílit mikrofonem. Přitažlivý exteriér nestačil přesvědčit ani herecky, ani pěvecky. Seladona Janka představoval Jan Faltýnek, který již není studentem JAMU a spolupracuje jako externista. Hlasově i herecky byl nejvíc uvolněný, přesto jeho výkon postrádal bezprostřednost profesionality i noblesu. Sborové scény zastaly zdravotní sestry a senioři spolu s protagonisty a překvapivě byly sbory i ansámbly dobře vypracované i hlasově vyvážené. 

Druhou jednoaktovkou byla Polapená nevěra, první opera skladatele Otmara Máchy (1922–2006). Humorná fraška o kupci na cestách a o jeho nevěrné ženě je na staročeský text, který si skladatel upravil. Je tu i něco vypíchnutých vulgarismů, jež jsou v kontextu děje funkční. Spolu s živou a rytmicky rozmanitou hudbou, nepostrádající zpěvnost a melodiku, má dílko švih. Režisérem byl Vojtěch Orenič (pedagog MgA. Tomáš Studený, Ph.D.), který je i autorem kostýmů a světelného designu a autorem nápadu propojit světy hudby a neslyšících; ty dokonce postavil i na scénu jako partnery pěvců. Scénografkou byla Monika Baršová, studentka DF. Dirigentem byl Kento Satsuma (pedagogové doc. MgA. Jakub Klecker a MgA. Robert Kružík). Projevil vysokou míru schopnosti vyjádřit barevnost instrumentace a dát dílu potřebný spád. Režisér hýřil nápady, jak propojit triviální děj se současným životem, a dopsal proplétající se skeče a herecké kreace. Současní pěvci v civilu se představili publiku s tím, že mají provést dílo, z důvodů nedostatečnosti rozpočtu, jen koncertně, ale nakonec našli za scénou stojan plný kostýmů, sice nesourodých, ale barevných, a na improvizované, skromné scéně provedli férii skečů a dryáčnických výstupů. Tlumočníci do znakové řeči se pohybovali na scéně mezi pěvci jako rovnocenní partneři a každý z nich měl svého tlumočníka, stejně jako ho měl sbor.

Obsazení bylo opět bez absolventských výkonů, ale pěvecké schopnosti byly poněkud kvalitnější. Výborný výkon, téměř profesionálních kvalit, předvedl představitel Kupce Simeon Hána (pedagog Mgr. MgA. Ivana Mikesková, Ph.D. ). Jeho baryton zní hutně a nosně a má příjemnou barvu, i herecký projev byl uvolněný a přesvědčivý. Záletnou ženu Dorotu zpívala Bedřiška Ponížilová (pedagog MgA. Ivana Pavlů, DiS.). Energická a herecky suverénní, její silný soprán se dobře nese, ale je nepříjemně ostrý, s občasným tremolem. Její společnici a služebnou Martu ztvárnila s chutí Karolína Pohanková (pedagog Natalia Romanová-Achaladze) jako svéráznou a razantní lidovou postavu. Dramatický hlas byl zbytečně s forzí a působil živelně, stejně jako herecký projev. Milence pantomimicky představoval Marcel Krištofovič jako externí spolupráce. Roli Asotuse zastal František Sliž (pedagog Mgr. MgA. Ivana Mikesková, Ph.D), jehož příjemný, ale menší hlas se dobře prosazoval. Celkově poněkud chaotické představení, které ale bylo chytlavé, neboť pěvci se pokládali do svých rolí s energií a elánem.

Bezkonkurenčně nejlepší výkon v obou představeních podal orchestr. Oproti minulým rokům byli hudebníci dobře sehraní a jejich výkony byly téměř bez kazů. Orchestr byl jistou oporou pro pěvce a lahodil uším publika. Jestli dokázali tento vjem přetlumočením pochopit i neslyšící diváci, nemohu posoudit. Ale ohlas byl nadšený, a to jak ze strany slyšících, tak i těch, kteří se s útvarem opery setkali poprvé v životě. V každém případě jde o revoluční počin – jistě nezůstane ojedinělým.

Foto: Marek Olbrzymek