úterý, 21 duben 2020 08:20

Odešel František (Iša) Popelka, muzikolog, martinůovský propagátor

Autorka:

„Jeho skromnost mu bránila k sobě víc poutat pozornost, přitom v muzeu odvedl heroický kus práce.“

 „Jeho vzpomínky dnes už mají hodnotu zlata; své o tom vědí i muzikologové z olomoucké univerzity.“

 „A protože vládl jemným intelektuálním humorem, uměl návštěvníky zaujmout.“

 

 

PhDr-Ia-Popelka-color

 

V požehnaném věku 87 let zemřel 16. dubna 2020 v Poličce muzikolog František Popelka ml. (narozen 19. 2. 1933). Křestní jméno František mu sice figurovalo v rodném listě, ale nikdo mu neřekl jinak, než Iša. To pro odlišení, neboť stejně jako jeho tatínek František Popelka st. se většinu profesního života věnoval propagaci Bohuslava Martinů - záměna osobností by tak byla nasnadě… Jeho odborný i lidský odkaz zachytila pro KlasikuPlus doc. Monika Holá z  Centra Bohuslava Martinů Městského muzea a galerie v Poličce.

 

veb-rodn-svtnika-DSC7774

 

Iša Popelka vyrůstal v hudbymilovném prostředí. Tatínek František Popelka starší (1908-1989) byl povoláním ekonom, celoživotně ho to ale táhlo k hudbě. Jako houslista amatérsky muzicíroval, nejčastěji ve smyčcovém triu nebo kvartetu. Měl to štěstí, že zažil ještě poličskou éru „živého Martinů“, tj. dobu, kdy skladatel z Paříže jezdíval domů na prázdniny a ve volných chvílích se setkával i s mladou generací. Tam právě Popelka starší patřil, stejně jako například jeho vrstevník básník Miloslav Bureš. Vnitřně se ke skladateli upnul a celoživotně mu byl – na dálku, neboť Bohuslav Martinů již v Poličce nežil – oddaným služebníkem. Byl zaměstnán v poličském muzeu jako ekonom, ale ve své podstatě vykonával i odbornou muzejní práci. Stál u zrodu martinůovských sbírek, které muzeu věnovala rodina skladatele; dodnes jsou leckteré notové materiály skladatele uloženy do desek z tvrdého papíru, opatřených Popelkou krasopisně nadepsaným titulem. Později nechyběl mezi prvními členy poličské pobočky Společnosti Bohuslava Martinů a činorodě se účastnil jejích aktivit.

Iša Popelka v otcově odkaze pokračoval, zaštítěn odborným studiem. Vystudoval obor hudební věda na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně u Jana Racka a Bohumíra Štědroně (1952–1957) a ukončil jej diplomní prací nazvanou Česká léta Bohuslava Martinů. Byť působil velkou část profesního života v Praze jako odborný redaktor hudebního vydavatelství Supraphon, svůj zájem směřoval vždy k dílu Bohuslava Martinů.

 

Isa-Popelka-1988-02

 

Už jako čerstvý absolvent hudební vědy koncipoval roku 1957 první velkou expozici o Martinů v poličském muzeu (a pak roku 1973 a 1984 její moderní podobu). V letech 1984 až 2000 působil jako muzikolog poličského muzea a významným způsobem profiloval a zpracoval bohaté martinůovské sbírky. Právě obnova expozice „Památník Bohuslava Martinů“ v roce 25. výročí úmrtí skladatele (1984) měla mimořádný význam pro prestiž města i muzea. V roce 100. výročí narození Martinů se také spolupodílel na výstavě Národní knihovny v Praze nazvané Časoprostor Bohuslava Martinů (1990).

Podle pamětníků byl Iša Popelka vždy uctivý a kolegiálně velmi vstřícný. I když to nebylo v jeho pracovní povinnosti, rád se ujal role průvodce po martinůovské expozici a návštěvníky muzea pokaždé improvizovaně, ale vždy velmi fundovaně zasvětil do života a díla Bohuslava Martinů. Současná předsedkyně Společnosti B. Martinů v Poličce Ellen Erbesová vzpomíná na jedinečnost těchto prohlídek: přestože jako pedagogický doprovod studentů gymnázia navštívila Památník B. Martinů opravdu nesčetněkrát, snad ani jednou se Popelkův odborný výklad neopakoval. Vždy akcentoval jiné téma ze života a tvorby skladatele. A protože vládl jemným intelektuálním humorem, uměl návštěvníky zaujmout a informace předat patřičně poutavě.

 

Popelka-s-Ellen-Slavkovou-na-LU

 

Byl autorem velkého počtu článků a publikací, a především odborných knih: Bohuslav Martinů; Cesty-Proměny-Návraty (1989), Martinů a Polička (1990) a Bohuslav Martinů; Dopisy domů. Z korespondence do Poličky (1996). V době působení ve vydavatelství Supraphon se jako odborný redaktor podílel na vydání úctyhodné řady notových edicí Martinů skladeb:  Impromptu: Tři skladby pro housle a klavír (1962, 1976), Incantation: 4. Klavierkonzert: pro klavír a orchestr (partitura, 1970), Skladby pro Poličku (1973), Koleda milostná (1974, 1998), Dvě písně na texty negerské poesie (1976), Čtyři věty (1979) a Nový Špalíček: cyklus písní na texty moravské lidové poezie (1978, 1983, 2007).        

Iša Popelka stál také v pozadí významných martinůovských hudebních akcí: díky jemu v Poličce v roce 1994 zazněla světová premiéra Martinů skladby Podivuhodný let, k níž získal notový materiál ze zahraničí; byl iniciátorem a dramaturgem prvních ročníků festivalů Polička 555 (od roku 1992) a Martinů fest (od roku 1996). V rámci festivalů se mu podařilo realizovat i dvě zajímavé výstavy výtvarnice Evy Vlasákové, které odborně garantoval. První, uspořádaná v roce 1993, byla inspirována Martinů operní tvorbou a nazvána Tři přání aneb Vrtkavosti života (Hommage à Bohuslav Martinů); druhá, konaná o tři roky později, nesla název Tři lesy. Výtvarnice se ve vystavovaných malbách inspirovala třemi opusy Martinů: Říkadly v části Les magický, Mariken z Nimègue v Lese vábení a Juliettou v části Les snový. Vydané katalogy dodnes dokládají úzké a výstižné propojení výtvarna s hudební předlohou.

 

Isa-Popelka-1984

 

Jako člověk byl Iša Popelka skromný, neměl potřebu na sebe upozorňovat. Dokládá to i jeho vzpomínka (pro bulletin k 40. výročí pobočky Společnosti B. Martinů v Poličce), v níž se rozpomínal na slavnost převozu a ukládání ostatků skladatele do rodinného hrobu v Poličce v roce 1979. Nebyl tehdy paradoxně zařazen mezi slavnostní účastníky akce, a tak na něj nezbylo reprezentativní místo v popředí, stál osamocen „někde vzadu, jako prostý účastník bez výsad… Svatomichalský hřbitov byl zcela přeplněný, všude byly stovky lidí. Snad každý chtěl být při uložení skladatele do rodné půdy, já tam zašel později“.

 

BM-hrob

 

Jeho skromnost mu bránila k sobě víc poutat pozornost, přitom jen v muzeu odvedl heroický kus práce. Navázal na původní činnost svého otce a zpracoval veškerý rukopisný materiál Bohuslava Martinů. Byla to nelehká mravenčí práce a leckdy přitom musel řešit doslova detektivní rébusy při přiřazování nejasných skic k hotovým dílům skladatele. V tom se plně projevila Popelkova odborná erudice. Jeho činnosti si vysoce váží i Jaroslav Mihule, autor zásadních martinůovských monografií. Jeho spontánní reakce, když se dozvěděl o Popelkově úmrtí, přišla do Poličky písemně: „Byli jsme s Išou srdečnými přáteli, a i když jsme si věcným zájmem o BM trochu konkurovali, nikdy nepadl ani stín nějaké nedůvěry nebo žárlivosti - k Išovi se to nehodilo a ke mně taky ne. Jako redaktor Supraphonu mně vždy vycházel vstříc tak jako nikdo jiný z redaktorské branže. Jsem smutný.“

 

Popelkas-olomouckmi

 

Iša Popelka žil v posledních letech poněkud v ústraní v domě s pečovatelskou službou a společnosti se stranil. Pokud mu to ale zdraví dovolilo, rád přijímal návštěvy a byl ochoten zavzpomínat na léta minulá. Sama jsem měla možnost se s ním několikrát setkat v posledních letech jeho života, nadchl mě šíří vědomostí a přes svůj věk doslova sloní pamětí! Bez zaváhání rozklíčoval pro mě problematické rukopisy na přinesených kartách či obálkách a vzpomínal na řadu jmen a situací ze svého života. Jeho vzpomínky dnes už mají hodnotu zlata; své o tom vědí i muzikologové z okruhu prof. Víta Zouhara z olomoucké univerzity, kteří od Iši Popelky načerpali řadu cenných informací pro vydávanou edici korespondence Martinů s různými adresáty.

Jako jedna z pokračovatelů Iši Popelky na místě muzikologa poličského muzea narážím neustále na stopy jeho působení. Krom práce s výše uvedenými knihami Iši Popelky téměř denně profesně využívám jím vytvořený Soupis autografů, manuskriptů, faksimile a přidružených tisků skladeb Bohuslava Martinů ve fondech Památníku Bohuslava Martinů a hluboce se skláním před precizností jeho zpracování! Iša Popelka zanechal (nejen) v Poličce nesmazatelnou stopu v propagaci osobnosti a díla Bohuslava Martinů, budiž mu za to navždy neskonalý dík!

 

BM-Polika

 

Foto: Jaroslav Mareš, archiv Centra Bohuslava Martinů v Poličce, archiv V. Zouhara, Petr Veber

 

 

Monika Holá

Působí na Hudební fakultě JAMU, na níž přednáší zejména dějiny vokální hudby a dějiny opery. Osm let pracovala jako dramaturg Janáčkovy opery v Brně, působila též jako redaktorka časopisu Opus musicum. V oblasti janáčkovské problematiky se profilovala jako spoluautorka knihy Režijní přístupy k operám Leoše Janáčka v Brně (2004), na svém kontě má rovněž monografii janáčkovského režiséra Ota Zítek v dokumentech a vzpomínkách (2011). V současnosti působí též jako muzikolog v Centru Bohuslava Martinů v Poličce. Vedle řady popularizačních článků byla kurátorkou čtyř výstav o skladateli a v roce 2018 vydala publikaci Kresby Bohuslava Martinů: Martinů obrázky kreslící.

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.