PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

„Dílo vzniklo na objednávku Chopinovy mezinárodní klavírní soutěže. Premiéru mělo v roce 2015 a svým názvem evokuje Chopinův kompoziční zájem o polonézu, která zazněla hned po skladbě Pendereckého.“

„Konečně po přestávce přišlo klíčové dílo večera Symfonie č. 2 e moll Sergeje Rachmaninova.“

„Zdálo se tedy, podle značného ohlasu publika, že Rachmaninovova Druhá se vydařila.“

Ke svému dalšímu abonentnímu koncertu, který proběhl 20. března ve Dvořákově síni Rudolfina, pozval Symfonický orchestr Českého rozhlasu jako sólistu s hostujícím dirigentem Markem Šedivým teprve sedmnáctiletého interpreta. Byl jím slovensko-australský klavírista Ryan Martin Brandshaw. Ryan, student vídeňské Universität für Music und darstellende Kunst, jak praví oficiální materiály, je laureátem osmnácti mezinárodních soutěží a jeho umělecký životopis je v tomto ohledu vskutku imponující.

„Klangforum Wien zahraje kompozice dvou skladatelek a čtyř skladatelů, příslušníků tuzemské mladé generace.“

„Platforma Prague Offspring vedle dvou koncertů souboru Klangforum Wien nabídne mimo jiné také diskusi s rezidenčním skladatelem víkendu Georgem Friedrichem Haasem.“

„Světová premiéra zazní i od ukrajinského skladatele Eduarda Resatsche, jinak také violoncellisty Bamberských symfoniků.“

Květnový Mezinárodní hudební festival Pražské jaro chystá devět světových premiér. Šest mladých tuzemských autorů dostalo zakázku na novou skladbu určenou pro uvedení souborem Klangforum Wien v rámci druhého ročníku víkendu soudobé hudby Prague Offspring. Dvě novinky zazní jako povinné kompozice během interpretační soutěže, kterou Pražské jaro pořádá letos v oborech trombon a viola. A jednu premiéru z pera žijícího autora připraví k uvedení orchestr PKF — Prague Philharmonia.

„Divadlo na Orlí (DNO) má všechny technické atributy hudebního divadla, disponuje i Janáčkovým akademickým orchestrem, složeným ze studentů hudebních oborů, který je příležitostí k realizaci pro nastávající dirigenty.“

„V nedávných minulých létech byla radost pěvecké zrání poslouchat, letos se zdá, že to taková radost není. Absolventi, kteří se letos představovali v inscenaci Dvě vdovy, nebyli slyšitelně ve své kůži a nepřesvědčovali, že právě oni mají našlápnuto na úspěšnou kariéru.“

„Režijní zpracování je absolventským dílem Jany Tajovské Krajčovičové, pod vedením pedagožky Aleny Vaňákové a působí velmi přirozeně, neboť jeho síla je v jednoduchosti nápadů a v pravdivosti. Lze říci, že tentokrát vizuální složka inscenace daleko předčila složku auditivní.“

Komorní opera Hudební fakulty JAMU je výjimečná svým konáním i posláním. Je to ideální příležitost pro studenty operního zpěvu naučit se ovládat své řemeslo. Každoročně se zde mohou předvést absolventi a adepti pěveckého umění a zjistit, co se již naučili a zda je jejich úsilí publikem přijímáno. Letos byla vybrána opera Bedřicha Smetany Dvě vdovy. Zdánlivě nenáročné libreto Emanuela Františka Züngela bylo inspirováno jednoaktovou francouzskou komedií „Les deux veuves“ Féliciena Mallefilla a je podloženo hudbou, která klade velké nároky na pěvce i hudebníky. Ve dnech 18. – 23. března ji pětkrát studentské divadlo uvedlo, recenze je z první reprízy 21. března 2023.

„Od počátku zde byl přítomen vyrovnaný dynamický balanc, v interpretaci pak vynikaly jisté okamžiky, kdy pod delšími frázemi jednotlivé sekce měly určité drobné, avšak výrazné a důležité momenty, jež si vzájemně předávaly.“

„Po vypjaté pasáži pak vyniklo uklidňující violové sólo, které skladbu přeneslo do intimnější pasáži před dramatickým závěrem.“

„Je nutno ocenit koncertního mistra Patrika Sedláře, který od prvního pultu celý večer orchestr vedl, do čehož po celou dobu vkládal velkou energii.“

Dne 22. 3. se v pražském Rudolfinu konal koncert Pražského komorního orchestru. Vybraný smyčcový repertoár byl značně široký jak z hlediska epochy, tak místopisu. Skladby Faurého, Mendelssohna-Bartholdyho, Dvořáka, Griega a Haydna zahrál PKO pod vedením koncertního mistra Patrika Sedláře. O violoncellová sóla se pak postaral Jiří Bárta.

„Dveře s hanebným X stojí varovně v popředí, zatímco poslední Aminin úkryt se nedosažitelně vznáší ve vzduchu.“

„Máme tedy co do činění s příběhem o emancipaci a touze po rozbití okovů, čili o hodnotách, které jsou extrovertnímu režisérovi nepochybně blízké.“

„To je jen skromný výběr ze zástupu slavných zpěvaček, které fascinovala Amina, ústřední hrdinka opery Vincenza Belliniho La sonnambula neboli Náměsíčná.“

Libretista Felice Romani byl často takřka kongeniálním spolupracovníkem Rossiniho, Donizettiho, mladého Verdiho či zmíněného Belliniho. Tím spíše tedy překvapí, že našel roku 1831 zalíbení v prostinké anekdotě o švýcarské venkovance, jejíž svatbu s ctnostným mladíkem Elvinem téměř překazí pikantní skutečnost, že se jednoho dne náhle probudí v posteli jistého hraběte. Zmíněný šlechtic jménem Rudolf ovšem dívčinu čest zachrání, když zjistí, že její noční toulky po cizích ložnicích způsobuje nemoc zvaná somnabulismus čili náměsíčnost. Třikrát sláva, svatba se tedy může konat! Vážně stačí tak chatrná konstrukce pro udržení divácké pozornosti po dobu celých dvou hodin? Nebo že by byly hudební kvality Náměsíčné skutečně natolik fenomenální, aby strčily absentující děj hravě do kapsy? Možnost pokusit se najít na tyto otázky odpovědi mají diváci nově v Semperově opeře v Drážďanech, kde se dne 19. března 2023 konala premiéra nové inscenace opery Vincenza Belliniho La sonnambula.

„Pod vedením Zbyňka Müllera, působícího úsporně bez větších gest, vytvořili zkušení členové dechové sekce Kramářovou Partitou adekvátní atmosféru.“

„Igor Ardašev a Michal Mašek jdou sice každý svou vlastní interpretační cestou, tentokrát však v Mozartově dvojkoncertu působili jako dvojice, jejíž souhra přesvědčila absolutní dokonalostí.“

„Zařazení Koncertní předehry op. 17 Václava Jindřicha Veita lze pokládat za významnou událost.“

Skladby z období klasicismu i raného romantismu tvořily program březnových abonentních koncertů Komorní filharmonie Pardubice, připravených pod taktovkou dirigenta Zbyňka Müllera. Pořadatelé lákali především na Mozartův Koncert pro dva klavíry a orchestr Es dur. Pozoruhodné však rovněž bylo zařazení Partity Františka Vincence Kramáře a především uvedení Koncertní předehry Václava Jindřicha Veita, jehož dílo se v současné době takřka neprovozuje. Večer, konaný 20. března 2023 v Domě hudby, jenž si vyžádal vzhledem k přestavbám pódia hned dvě přestávky, následně vyvrcholil Čtvrtou symfonií Franze Schuberta.

„Dirigentova jemná a plynulá gesta, klidný a oduševnělý výraz ve tváři zcela očividně inspirují instrumentalisty ke stejné hře. Více romantiky do Wagnerovy hudby snad už vložit nelze.“

„Christine Goerke publikum strhla nejen omračujícím hlasem, který se vyznačoval tmavou sametovou barvou a ďábelsky dramatickým nábojem, ale také zlověstným hereckým výkonem s přesvědčivostí na nejvyšší úrovni. Kvality jejího výstupu slovy stěží popsat.“

„Třetímu dějství jednoznačně dominuje Piotr Beczała. Ten během rozhovoru uvedl, že při nastudování Wagnera vlastně vychází z italského belcanta. A je pravdou, že přesně tak Beczałův Lohengrin zněl. Plynule, lehce, měkce a s rezervou na každém vysokém tónu.“

Po úspěšné inscenaci Parsifala se François Girard vrací na newyorskou scénu s tamním Wagnerovým nejhranějším titulem, tedy operou Lohengrin. Premiéra se konala 26. února 2023. České publikum pak mohlo zhlédnout představení v kinech v sobotu 18. března. Inscenační tým se držel hesla „v jednoduchosti je krása“ a scénu symbolicky zaplavily barvy čtyř odstínů. Kromě fenomenálních pěveckých a hereckých výkonů všech protagonistů, od těch andělsky hodných po ty ďábelsky zlé, exceloval ve své zásadní úloze rovněž sbor. Svých nástrojů se mistrně, leč ryze týmově ujali hráči pod vedením Kanaďana Yannicka Nézet-Séguina, který stmeloval početné těleso pod návalem Wagnerových romantických nekonečných melodií. Třetímu dějství v titulní roli Lohengrina dominoval polský tenorista světového renomé Piotr Beczała, jenž se jako civilista ocitá na jiné planetě…

„Orchestr pod vedením dirigenta vytváří hudební útvary, které jsou plastické a vystupují z nich sólové hlasy, které na sebe přirozeně barevně navazují a dokreslují charaktery jednotlivých postav. Orchestr sám vypráví příběh a kreslí vztahy a citová hnutí, která se chvějí v duších hlavních postav příběhu.“

„Režisér na jevišti vypráví příběh zcela jiný, než jaký se odehrává v Čajkovského hudbě, o kterém vypráví dirigent a pěvci. Tohle napětí mezi tím, co se děje “nahoře” a o čem vypráví hudba “dole,” nepřinášelo divákovi dramatické napětí, ale nervozitu, směřující do frustrace.“

„U Čechova by se takový přístup dal pochopit, u Puškina a Čajkovského však působí velmi nepatřičně a zabíjí vztahy mezi postavami, stejně jako se vytrácí účinek na diváka. Občas se objevil i pokus o komiku, ale míjela se u publika účinkem, nikdo se nesmál, spíš mrazilo.“

Vídeňská Státní opera uvedla operu Petra Iljiče Čajkovského Eugen Oněgin již v říjnu roku 2020, ale po třech realizovaných představeních přišel covid a lockdown. Plánovaná představení musela být nadlouho zrušena a obnovovala se jen stěží a občas. Nyní uvádí největší operní scéna v Rakousku tuto operu opět a ve zcela novém obsazení. Desáté uvedení dne 18. března 2023 bylo tedy ve skutečnosti druhou premiérou. Stálicí inscenace se stala představitelka Taťány, australská sopranistka Nicole Car, která roli Taťány zpívá od prvního uvedení v roce 2020. Titulní roli Oněgina vytvořil kanadský barytonista Étienne Dupuis, roli Lenského peruánský tenorista Iván Ayón Rivas. Dirigentem inscenace je český dirigent Tomáš Hanus, režijně operu nastudoval ruský režisér Dmitri Tcherniakov.

„Ženy za žesťovými a bicími nástroji v dřívějších dobách nebyly běžně k vidění – orchestr PKF jich má hned několik a jejich přítomnost sympaticky podtrhuje rozmanitost orchestru.“

„Jít rovnou k věci. Tak působila dramaturgie koncertu se Simonem Trpčeskim, první skladba večera byl totiž hned Rachmaninovův koncert pro klavír a orchestr č. 3 d moll, op. 30.“

„Nicméně, i přes určité nedostatky, si Simon Trpčeski naprosto získal přízeň (a troufám si říci i srdce) publika.“

Šestý koncert z devíti, probíhající v orchestrální abonentní řadě orchestru PKF – Prague Philharmonia patřil makedonskému klavíristovi Simonovi Trpčeskimu a hudbě Sergeje Rachmaninova a Dmitrije Šostakoviče. Jako dirigent se představil rumunský Gabriel Bebeșelea.

„Snažím se detailně promyslet dramaturgii – a přípravu neuspěchat.“

„Pēteris Vasks miluje ticho a napětí v tichu. Pro mne – věčně zrychlenou osobu – největší úkol…“

„My klavíristi, kdybychom hráli jen na klavír, hrajeme v podstatě na bicí nástroj, jak říkával Bartók.“

V pražském koncertním cyklu Hybatelé rezonance vystoupí 3. dubna v Anežském klášteře pianistka Terezie Fialová. Recitál postavila na rozsáhlém cyklu Roční doby současného lotyšského skladatele Pēterise Vaskse, jehož čtyři části kontrastně proloží sonátami Domenica Scarlattiho. Klavíristka, jedna z dcer brněnského skladatele a sbormistra Petra Fialy, je – spolu s houslistou Romanem Patočkou a s violoncellistou Jiřím Bártou, svým životním partnerem – členkou komorního souboru Eben Trio…

„Béla Bartók neměl zrovna štěstí na období, v němž žil.“

„Thierry Escaich je jedním z nejznámějších a nejvýznamnějších současných francouzských skladatelů.“

„Hudba baletu spadá do tzv. folklorního období Stravinského.“

Mít v čele známého šéfdirigenta je pro orchestr vždy výhodné. Maestro zná kde koho, a kde kdo zná jej. Vztahy jsou spíše na osobní než na profesní bázi. To je také případ šéfdirigenta České filharmonie Semjona Byčkova. Výsledkem je i skladba Thierry Escaicha napsaná přímo na Byčkovovo požádání pro jeho orchestr. Spolu s opusy Bély Bartóka a Igora Stravinského jsme ji nyní mohli slyšet 16. až 18. března v Dvořákově síni pražského Rudolfina.

„Z díla Václava Jana Stamice přednesla Anna Sysová Koncert pro klarinet a orchestr B dur. Sólistka zaujala nejen brilantní technikou, ale rovněž i promyšlenou dynamickou stavbou, ve které si zejména v první a druhé větě, včetně jejich krátkých kadencí, mohla v akusticky příznivém prostředí pohrávat s jemnými pianissimy. Ve třetí větě uplatnila plnější tón, což koneckonců lépe vyhovovalo i doprovodnému tělesu.“ 

„Ačkoliv je hudba jednoho z Bachových synů úzce spjata s jeho dlouholetým berlínským působením, uvedená skladba je jednou ze šesti symfonií, vzniklých po jeho odchodu do Hamburku (1767). V pojetí mladých interpretů vyzněla tato třívětá symfonie přesvědčivě. Hráči dobře podpořili strhující dynamismus, ale i jisté harmonické a modulační napětí této kompozice.“

„Jistě by se dalo spekulovat o volbě tempa menuetu či o menší robustnosti provedení. Je-li však skladba hrána technicky brilantně a s muzikantskou vervou, jsou jakékoliv poznámky zbytečné.“

Smetanovské dny, největší plzeňský hudební festival, již tradičně situovaný na počátek předjaří, prodělal za třiačtyřicet let své existence mnoho proměn, úzce souvisejících s představami a dramaturgickými záměry měnících se pořadatelů. Zatímco zastánci monotematického zaměření na Smetanovu osobnost striktně požadovali zaměřit se pouze na dílo zakladatele české hudby, jiní volali po širším dobovém kontextu, tedy hudbě 19. století, což ostatně odpovídalo i tradici proslulých plzeňských vědeckých sympozií, která festivalu každoročně udávala svá témata. Nejinak tomu bylo i letos. Vedle tématu sympozia „Léta putování: Lidé na cestě v dlouhém 19. století,“ se v programové brožuře festivalu objevilo i široce pojaté „Bedřich Smetana a související odkazy“, tedy téma, pod které se v podstatě dá schovat úplně všechno. Nevím však, zda pozvaní účinkující o vyhlášeném tématu vědí, zda se mu snaží svým repertoárem přizpůsobit.