PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

„Musel přijít rok 1989, aby byl 1. květen 1882 oprášen a využit v nových souvislostech a okolnostech.“

„Pár stovek metrů od sídla orchestru padla Berlínská zeď; kromě jiného se tím zjednodušila možnost vyjíždět volně na koncerty do všech koutů Evropy.“

„Pro nás je poctou, že se Evropský koncert konal už třikrát v Praze.“

Psal se rok 1882. V Praze byla 5. listopadu poprvé vcelku provedena Smetanova Má vlast; Karlo-Ferdinandova univerzita se rozdělila na českou a německou část; Německé městské divadlo v Brně rozzářily – jako první v Evropě – Edisonovy žárovky. A v metropoli nedávno vzniklého Německa (1871) byl 1. května založen orchestr Berlínských filharmoniků. Jeho vznik dodnes vzbuzuje úsměv.

„Mediální pozornost by prospěla nejen škole, ale i studentům, kterým by pomohla v budoucím uplatnění po studiích.“

„To, co se dělalo před několika lety, nemusí být pro mladé studenty atraktivní dnes. Proto by vedle zkušených „hráčů“ neměli chybět ani mladí a perspektivní lektoři.“

„Chybí častější konfrontace se zahraničním uměleckým světem.“

Dnešní závěrečný díl rozhovorů s kandidáty do Akademického senátu Hudební a taneční fakulty AMU se zabývá tématem Vnější prezentace školy. Platí premisa, že klasická hudba, tanec či nonverbální divadlo jsou natolik hodnotnými a v dobrém slova smyslu elitními disciplínami, že škola s takovým jménem a tradicí, jako je HAMU, žádnou cílenou mediální propagaci nepotřebuje? Nebo je dnešní doba internetu a sociálních sítí natolik závislá na publicitě, že jakákoli instituce, uměleckou školu nevyjímaje, se svému obrazu v médiích musí cíleně věnovat? Odpovědi na tyto otázky budeme tentokrát hledat se studenty, kteří mají již z generačních důvodů k této problematice blízko – mé pozvání k rozhovoru laskavě přijala studentka Katedry hudební produkce BcA. Eliška Zamouřilová, student doktorského studia na Katedře strunných nástrojů MgA. Jakub Junek a student Katedry zpěvu a operní režie BcA. Jakub Dolejš.

„Už po pár větách první Hrůšovy úvahy člověka napadne, že kdyby nebyl tak skvělým dirigentem, literární kruhy by si rvaly vlasy, že ho neulovily jako spisovatele.“

„Když hned v druhém eseji čtete, s jakou nevšední oddaností a láskou Jakub Hrůša píše o své milované Třetí symfonii, jeho entusiasmus vás přiměje k poslechu.“

„Co se děje na zkouškách, a hlavně jak rozmanité mohou být charaktery stejně kvalitních orchestrů, to ví jen hráči a dirigent… a teď i čtenáři této knížky.“

Kdo náš portál sleduje pravidelně, už ví, o čem bude řeč – o nové knížce Hrůša o Martinů, kterou nedávno vydal International Martinů Circle ve spolupráci s Institutem Bohuslava Martinů, především však ve spolupráci s dirigentem Jakubem Hrůšou. Myslím, že stojí nejen za těch pár řádků, které jí právě věnuji…

„Nevidím jediný důvod k uzavírání se vůči zahraničním vlivům.“

„Za mých studií se na škole konaly dva mistrovské kurzy. To je objektivně velmi málo a vždy jsem to cítil jako slabinu naší školy.“

„Přítomnost zahraničních studentů je známkou skutečného života v akademickém prostředí a pro domácí studenty i kantory permanentní připomínkou, že nemusí být těmi nejlepšími pod sluncem.“

Dnešní díl rozhovorů s kandidáty do Akademického senátu Hudební a taneční fakulty AMU je věnován tématu Mezinárodního rozměru školy. České země vždy umělecky těžily z polohy na křižovatce Evropy, kde se potkávaly a často spolu zápolily vlivy Východu i Západu. Zároveň si i v konkurenci velkých kultur dokázaly zachovat vlastní autentickou tvář a originalitu. Vynikajícím příkladem je třeba Česká filharmonie, která je v současnosti pravidelným hostem prestižních světových pódií a zároveň zřejmě jediným národnostně homogenním tělesem mezi světovými orchestry. O tom, kde leží ideální kombinace mezinárodní otevřenosti a budování české národní školy, jsem si povídal s pianistou a pedagogem Katedry klávesových nástrojů MgA. Janem Bartošem Ph.D., studentkou téže katedry Kateřinou Blažkovou, skladatelem a pedagogem Katedry skladby doc. MgA. Mgr. Michalem Ratajem Ph.D. a houslistou a vedoucím Katedry strunných nástrojů prof. MgA. Leošem Čepickým.

„Německá filharmonie vznikla v roce 1940 z hráčů orchestru Nového německého divadla a přetrvala v protektorátní Praze až do posledních dnů války. Obnovila hudební provoz v Rudolfinu, které sloužilo v meziválečných letech potřebám parlamentu.“

„S příchodem Jakuba Hrůši na šéfdirigentský post na podzim roku 2016 bamberští začali zase víc hovořit o dávném pražském původu tělesa, ve kterém už ale samozřejmě nehrál nikdo z původního stavu.“

„Smetanovu hudbu považujeme za vlastní a zcela autenticky dýcháme její hudební vzduch – ostatně podobně samozřejmý byl Smetanův vztah ke staleté německé hudební kultuře.“

Poslední koncert měl německojazyčný Deutsches Philharmonisches Orchester Prag v úterý 1. května 1945. O pět dní později musel dirigent Joseph Keilberth zkoušku na další koncert rozpustit. V Praze začalo povstání, zanedlouho skončila válka a hudebníci byli s československou německou menšinou odsunuti směrem na západ…

„Elita studentů má mít optimální studijní podmínky a zázemí, pedagogové potom plné ocenění v rámci odměny za svoji práci. A i tady je nutná diferencovanost.“

„Každá katedra by měla obhájit přítomnost vynikajícího emeritního pedagoga, ale ruku v ruce s tím dát i šanci mladší generaci.“

„Více prostoru pro diskuse a vzájemné sdílení metodiky výuky a dalších profesních přístupů mezi pedagogy…“

V rámci seriálu minirozhovorů s kandidáty do Akademického senátu Hudební a taneční fakulty Akademie múzických umění se dnes dostáváme k dalšímu důležitému tématu: Jak se žije pedagogům na HAMU. Učitelé jsou rodinným stříbrem každé školy a nejinak je tomu i zde. Vysoký kredit jim ostatně přiznávají i studenti, což jasně vyplynulo také z anonymních dotazníků v rámci vnitřního hodnocení školy. Mé pozvání laskavě přijali MgA. Eliška Vavříková Ph.D. z Katedry nonverbálního divadla, prof. MgA. Jiří Hlaváč, pedagog Katedry dechových nástrojů a bývalý děkan HAMU, a MgA. Miroslav Sekera, vedoucí Oddělení klavírní spolupráce.

„Na instrumentálních katedrách je možné vystudovat celých pět let magisterského studia bez jediného kontaktu s hudbou vzniknuvší po roce 1950.“

„V oboru choreografie je důležité posílit styk s praktickou sférou a reálným prostředím jak tradičních repertoárových divadel, tak nezávislých scén.“

„Za dirigentský pult školního orchestru zvát výrazné osobnosti a studentům oboru dirigování častěji umožnit vedení zavedeného profesionálního orchestru.“

Na Hudební a taneční fakultě Akademie múzických umění se budou příští týden konat volby do Akademického senátu HAMU. Mohou leccos napovědět o dalším možném směřování školy. Akademický senát je v rámci svých zákonem vymezených povinností nepochybně také místem diskusí a tříbení názorů, a proto jsem se rozhodl nabídnout čtenářům portálu KlasikaPlus.cz malý vhled do témat, která nyní na fakultě dle mého soudu rezonují. Pozval jsem si za tím účelem, napříč katedrami, třináct respondentů z řad kandidátů do pedagogické i studentské komory Akademického senátu a položil jim otázky ze čtyř oblastí. Prvním tématem je Komplexnost výuky na HAMU ve vztahu k uplatnitelnosti jejích absolventů na trhu práce. Pozvání přijali Mgr. Bohumíra Eliášová Ph.D. z Katedry tance, vedoucí Katedry bicích nástrojů doc. Daniel Mikolášek a student Katedry skladby Haštal Hapka.

„Vyučování je disciplína, na kterou mám ještě trochu času, ale v době covidu to byla docela příjemná alternativa.“

„Prázdný sál je tristní a skličující. Při zkouškách je normální hrát v prázdném sále. Ale při koncertech už potřebujeme i ten další rozměr – publikum.“

„Povedu smyčcový orchestr, který vzejde z posluchačů akademie a který se představí i na festivalu Dvořákova Praha.“

Chystá další Letní hudební akademii, kterou ve své domovské Kroměříži inicioval a umělecky vede, plánuje vystoupení v Essenu, kde je u filharmoniků pro koncerty i opery hudebním ředitelem, předpokládá, že se dostane do Vídně a Salcburku, má své plány i s Českou filharmonií, kde je jedním ze dvou hlavních hostujících dirigentů… 

„Pokud pomineme jeho takřka objevitelský přínos v oblasti symfonické tvorby Josefa Suka, zásadní kapitolu talichovské diskografie tvoří díla Antonína Dvořáka.“

„Realizace u Supraphonu samozřejmě souvisela s exportem do zahraničí a doma vyšla v anonymních přebalech na dvou LP deskách.“

„Celá nahrávka je jakousi pozvolnou gradací od pasáží prodchnutých bolestí a bohabojností v začátku až po monumentální vítězství naděje a víry.“

Čím méně se setkáváme s nahrávkami Václava Talicha, tím více zůstáváme při jejich novém poslechu překvapeni nad jejich stále aktuální výpovědí. Navzdory technické kvalitě zůstává talichovský archiv obdivuhodně živý a inspirující. Monofonní snímky se nemají ani po sedmdesáti letech za co hanbit. Platí to i o Dvořákově kantátě Stabat mater, natočené v roce 1952. Připomínáme ji právě dnes, kdy uplynulo rovných šedesát let od dirigentova odchodu.