„Není to ten typ svůdce, co říká ´Ahoj, krásko, jak se máš…?´. Spíš si počká…“

„Když slyším slovo televize, tak dostávám husí kůži. Ale akce na jevišti dá na kamery zapomenout.“

„Člověk musí umět říct ne. Raději nebudu mít půl roku práci, ale budu na sobě pracovat… a budu zpívat do sedmdesáti.“

Operní soubor pražského Národního divadla v sobotu v přímém televizním přenosu poprvé – a vzhledem k přetrvávajícím zdravotním vládním opatřením zatím také naposledy – odehraje ve Stavovském divadle novou inscenaci Mozartova Dona Giovanniho. Titulní roli nastudoval Pavol Kubáň. Dvaatřicetiletý slovenský barytonista, absolvent Vysoké školy múzických umění v Bratislavě, hostoval už v drážďanské Semperově opeře, v Teatro Maggio Musicale Fiorentino ve Florencii, v operních domech v Curychu a Halle nebo v Teatro Massimo di Palermo, tam v titulní roli ve Weinbergerově opeře Švanda dudák. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz uvažuje nad rolí a nad Mozartovou hudbou i nad nutnou rozvahou, jaké role má mladý zpěvák přijímat, a prozrazuje, co všechno bude pro něj ten večer poprvé.

Jaké je hrát bez lidí v hledišti?

Moje první zkušenost. A určitě hodně nová, protože od lidí jinak zpěvák zpětně dostává hodně energie, i když je třeba nevidí, ale jen tuší. Prázdné divadlo? Musíme si to nějak dohnat ve vlastních představách. Ale na druhou stranu, když se člověk opravdu do role položí, nechá se mnohdy strhnout natolik, že je skoro jedno, jestli je zkouška bez publika, nebo vyprodané představení. Za sebe musím říct, že se mi často stává, že si tak intenzivně žiju svůj svět, příběh, který ztvárňuju, že se při zkoušce cítím jako na představení…

Nebyl jste už v době koronakrize účasten na nějaké inscenaci, která se nazkoušela a pak odložila?

V Liberci jsem se měl podílet na inscenaci Čajkovského opery Jolanta, měla být streamovaná bez publika, ale nakonec se to muselo celé zavřít, protože se vyskytli někteří lidé s pozitivními testy. To byla vlastně moje jediná podobná zkušenost, všechno ostatní se rovnou rušilo předem.  

Jste rád, že máte práci?

Aby ne! Na každé zkoušce jsem tak šťasten, že si můžu zazpívat…! Na druhou stranu situace ale nemění nic na tom, že i když produkce nejsou, tak člověk doma zpívá a cvičí, studuje repertoár. Nejhorší by bylo vypadnout z toho všeho… Vím o lidech, kteří si řekli „teď nemusím“ a ztratili motivaci. Probudit potom hlas zpátky může trvat i dva měsíce! Ale takhle, když si každý druhý den kontinuálně zazpívám, je to dobré A navíc je dobré chodit na nějaké udržování, jako já, když jsem v Bratislavě docházel k paní profesorce Evě Blahové. Bez toho by to nešlo.

A co televizní přenos? Hraní před kamerou…?

Úplně nová zkušenost! Když slyším slovo televize, dostávám husí kůži. Doufám ale, že to nakonec bude lepší než na koncertě. Když je v divadle akce na jevišti, tak nakonec člověk asi i na ty kamery zapomene, přestane je vnímat. Doufám, že mi to pomůže.

V Čechách nejste nováček, ale ve Stavovském divadle… Tam jste už zpíval?

Také premiéra. V Praze jsem zatím byl jenom v jedné produkci, v Pucciniho Bohémě ve Státní opeře v minulé sezoně. A pak jsem v Praze hostoval s libereckým souborem v budově Národního divadla v inscenaci aktovek Francesca da Rimini a Lakomý rytíř od Sergeje Rachmaninova, na Festivalu Opera. Takže ve Stavovském divadle jsem opravdu poprvé.

Uvědomujete si minulost toho divadla?

No ano. Ta atmosféra…! Uvědomuju! Ale pak si stejně řeknu: raději zapomeň a nemysli na to. Vždyť je něco úžasného, že skladatel, který operu složil, si ji tady sám při premiéře dirigoval…! A zpívali v ní tady potom zpěváci světových kvalit. Takže je to pro mě velká čest i zodpovědnost, moci si tam zazpívat.

Ztvárnil jste už někdy postavu Dona Giovanniho?

Také premiéra. Ano, všechno poprvé a hned najednou.

Jde o slavnou operní postavu, sledovanou… Vnímáte ji tak, nebo je pro vás jen jednou z mnoha?

Don Giovanni je krásný po hudební stránce. Nejen titulní postava, ale celá opera. Co je ale na téhle opeře opravdu jiné a jedinečné, to je korelace textu a hudby. Lorenzo da Ponte a Mozart… Právě to činí z Dona Giovanniho operu oper, jak se říká. I v recitativech je spousta vychytávek, je v nich přítomna drobnokresba… Právě v nich dává postava Dona Giovanniho velkou výzvu interpretovi. Hudební čísla jsou jedna věc, ale recitativy druhá.

A jak tuhle postavu chápete, vykládáte a hrajete?

Donchuánství je široké téma, každý ho může pojmout jinak… Nechci být prvoplánový Don Giovanni, donchuán, svůdce, chci být spíš trochu záhadný. Jako pan Darcy z Pýchy a předsudku, takový ten odtažitý, co nosí plášť a má výrazné charisma, ale není to ten typ „…Ahoj, krásko, jak se máš…?“ Je spíše takový tichý, ale když je třeba, tak vypálí. Takovým Donem Giovannim bych chtěl být. Vědět a dávat najevo, že mám dost času. Rozhodně nebýt násilný. Neukvapovat se. „Nechci tě hned svést, však podlehneš sama…“ Ale ještě musím do vývoje postavy v této inscenaci zakomponovat fakt, že jsem od začátku zraněný.

Režijní licence?

Komtur mě bodne – a to je začátek konce. Od začátku vím, že už je asi zle, ale ještě si užiju…  A čekám, že přijde. Na konci, v jakési metafoře, to vypadá, že Don Giovanni vlastně nikdy nezemře. Jde dál z jednoho člověka na druhého, žije svůj příběh v nich.

Takže byste neřekl, že je to jen zábavná, nebo jen dramatická opera.

Nene. Je to opravdu „drama giocoso“. Jsou tu momenty takové… i takové… A je to přítomno i v hudbě, v harmoniích. Hudba je v této opeře zpěvákovi úžasnou oporou pro vyjádření dramatičnosti. Orchestr není jen nějaký doprovod, dodává do příběhu opravdu hodně. I v té známé árii Giovanniho s doprovodem pouhé mandolíny… To není jen o zpěvu. Mandolína je kontrapunkt, jsou to hlasy všech těch tisícovek žen. Hudba prostě dává téhle opeře docela jiný podtext. V tom je Don Giovanni nejzajímavější. A také je tím pro interprety tou největší výzvou. Není jen o zpívání, jde o pohled do hloubky.

Když budete srovnávat třeba s naprosto odlišnou, náročnou úlohou rytíře Jaufrého v současné opeře Láska na dálku od Kaiji Saariaho, ve které jste účinkoval v Brně, je role Dona Giovanniho obtížná na zapamatování?

V Lásce na dálku, už proto, že nemluvím francouzsky, ale samozřejmě i kvůli hudbě, jsem měl během studia role problémy. Italský mluvím, takže i proto je Giovanni výrazně jednodušší. Ale recitativů je v Donu Giovannim docela dost. Hodně not. Není to jednoduché, nicméně s operou Kaiji Saariaho je to samozřejmě nesrovnatelné. V italštině se mně zpívá opravdu dobře. Je ovšem i v recitativech potřeba myslet na to – i když jde o takové jakoby jenom povídání – aby člověk zůstal v harmonii, aby tam byly správné tóny… A je to rychlé! Hrozí tedy neurčitost. V Donu Giovannim, respektive ve všech třech operách, které napsal na libreto Lorenza da Ponte, už se ani moc nehodí nějaké mezza voce. Myslím, že se dá hlas docela popustit. Není pravda, že by se Mozart měl zpívat malým rovným tónem bez vibrata. Je to k diskuzi. Samozřejmě v jeho raných operách seria určitě ano, tam se to dá, ale Giovanni už je opravdu italská opera, takže tam to „taliánství“ musí být cítit, nemůže to být takové „německé“. A italský duch, ten je mi blízký.

Co vás čeká po sobotní premiéře? Inscenace se dál hrát zatím nebude…

Začnu v Opeře v Plzni zkoušet Rossiniho Italku v Alžíru. Premiéra by měla být v červnu. Jolanta v Liberci je zakonzervovaná, nevím, kdy bude uvedena. Jestli na konci léta? Asi bude potřeba ji pak ještě na nějakých zkouškách dotvořit. Jsem také v jednání s Národním divadlem, uvidíme, nabízejí se mi pěkné postavy, ale dopředu o tom hovořit nechci… Na Rossiniho se moc těším, když jsem před nějakými osmi či deseti lety byl nějakou dobu v Itálii, tak jsme tam Rossiniho dělali hodně, ale od té doby bude po delší době můj první.

A na Slovensku?

Měli jsme v minulé sezóně dělat ve Slovenském národním divadle Mozartovu Figarovu svatbu, měl jsem zpívat Figara, ale neuskuteční se to bohužel ani na konci této sezóny. Produkce je přesunuta až na nějaký rok 2024 nebo 2025.

Jak dlouho jste byl v Itálii?

Rok ve škole a pak ještě v akademii, při které jsme měli různé koncerty, představení a masterclassy. A vedle Rossiniho jsme tehdy zpívali také hodně baroko. Nemyslím však Händela, ale rané baroko: Cacciniho, Monteverdiho, Cavalliho… Na nich člověk pochytí hodně dobrého! Odnaučí totiž hlas forzírovat, nechávají ho znít volně. Hlas časem získá přirozené squillo, tedy znělost, a prakticky dozraje bez nějakých násilností. Právě tam se člověk naučí umění mezza voce, rovný hlas a různé techniky, běhy, koloratury, staccata… Pro mladé zpěváky je to velká škola a byla tedy i pro mě. Být v Itálii dá pěvci slušný základ.

Mluvíte o repertoáru, který se ale u nás v Čechách ani na Slovensku teď moc nehraje a nezpívá.

Bohužel ne, možná tak ještě koncertně. Ale kdyby už nic jiného, tak Monteverdiho opera Orfeo by přece stála za to! Krásná, nádherná hudba! A byla by určitě zajímavá i divácky. Hlasy v této hudbě můžou ukázat tolik barev a odstínů, o jakých se nesnilo ani Mozartovi. Nemyslím pozdní baroko, ale opravdu tohle rané, o kterém hovořím.

Myslíte, že se budete v příštích letech přece jen hlasově vyvíjet někam hodně jinam? Nebo jste ve stadiu, které si podržíte dlouhé roky?

Už jsem dostal všelijaké nabídky, třeba i Jaga ve Verdiho Othellovi, ale v mnoha případech jsem řekl a říkám zatím „ne“. Člověk musí umět říct ne, nebát se, že když odmítne, že nebude mít práci. Raději nebudu mít půl roku práci, budu na sobě pracovat… a budu zpívat do sedmdesáti. Zpívat všechno a v pětatřiceti být už bez hlasu? To fakt není o co stát.

Myslíte na svůj hlas hodně uvážlivě?

Hlas je jen jeden, i když vydrží hodně. Například opera Un giorno di regno, to je raný Verdi, bez problémů. Ale zpívat Jaga? Já nemůžu zpívat ani otce Germonta v Traviatě. Jak by to na scéně vypadalo? To jsou takové konflikty… Ničemu se nebráním, ale musím být osobně přesvědčený o tom, že mi to sedí. Některé věci by hlasově šly. Germont je lyričtější zpívání než finále v Donu Giovannim. Ale Germont je starý pán a Giovanni mladý energický muž… Takže bych zatím chtěl zůstat tam, kde jsem, občas si zazpívat Rossiniho, Mozarta… a Verdiho a Pucciniho jen zlehka. A kéž by přišla i nějaká barokní opera.  

O televizním přenosu Dona Giovanniho jsme už psali ZDE.  Čtěte také náš rozhovor s režisérem inscenace Alexanderem Mørk-Eidemem Mozart nechtěl v Donu Giovannim moralizovat.

Foto: Národní divadlo – Serghei Gherciu, Národní divadlo Brno, Divadlo F. X. Šaldy