pondělí, 08 březen 2021 17:18

Alexander Mørk-Eidem: Mozart nechtěl v Donu Giovannim moralizovat

Autor:

„Prožíváme absurditu. Divadlo se přece dělá proto, aby ho lidé viděli. Takže zkoušet a zkoušet... a přitom tušit, že to ještě dlouho nikdo neuvidí, je dost zvláštní…“

„Určité limity a omezení vyplývající z hudby se snažím brát jako pozitivní věc.“

„Don Giovanni zemřel. Co dál? Pro ty, co zůstávají, už život nebude až tak moc zábavný…“

 

GS43978

 

Ve Stavovském divadle pracuje na nové inscenaci Mozartova Dona Giovanniho s operním souborem Národního divadla norsko-švédský režisér Alexander Mørk-Eidem. Zatím „do zásuvky“. Plánovaný televizní přenos premiéry byl z 18. března odložen. A kdy se do divadla dostanou diváci, není zatím jasné... V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz uvažuje i nad těmito stránkami tvůrčí práce, které celosvětově přinesla opatření proti pandemii. Ale víc hovoří o díle samém, o tradicích, psychologii… i o hudbě, která činoherního režiséra nejen podporuje, ale trochu také omezuje.

Ve které skandinávské zemi jste vlastně doma?

Narodil jsem se v Norsku, ale už nějakých osmnáct let žiju ve Stockholmu. Před pár lety jsem dostal švédský pas. Přišel jsem tím o norské občanství, protože můžeme mít pouze jedno, ale moje žena a moje děti jsou ve Švédsku, tak nebylo co řešit. Pro praktické věci není ve Skandinávii podstatné, jestli máte ten, nebo tamten pas. Z hlediska citů jsem něco ztratil, ano. Ale původ člověk neztratí…

Máme už rok koronakrizi... Byl pro vás pracovně rokem zásadních změn?

Víceméně neustále nějak pracuji, ale záleží na tom, jaká jsou kde omezení. Divadlo od divadla platí jiná. Po celou tu dobu jsem vlastně pracoval. Jiná věc je, že moje dvě poslední premiéry vzaly zasvé kvůli opatřením. Jedna nebyla vůbec; inscenace je připravená, v rámci divadla je vše hotové, ale publikum hru ještě nevidělo. Ta druhá se sice hrála šestkrát, ale pokaždé jenom před padesáti lidmi – v prostoru, kam se vejde tisícovka diváků…! Nakonec to divadlo stejně zavřeli. Takže ano: pracujeme, ale výsledky naší práce nikdo nevidí.

 

GSS6822

 

Doufejme, že je jednou uvidí.

Ano, doufejme, že nakonec přijde doba, kdy se ty připravené inscenace budou hrát. Každopádně možnost pracovat je ale pro mě osobně velké štěstí a požehnání. Druhou možností by totiž bylo sedět doma. A nemít žádný příjem... Prožíváme svého druhu absurditu. Divadlo se přece dělá proto, aby ho lidé viděli. Aby chodili do divadla. Takže zkoušet a zkoušet... a přitom tušit, že to ještě dlouho nikdo neuvidí, je dost zvláštní. Vždyť se dotýkáme samé podstaty divadla. Odehrává se vždy „tady a teď“, nic nezůstává, památka setrvává jenom v lidských myslích, v lidské paměti. Není to jako nějaká nahrávka nebo film. Divadlo se prostě stane… a pak se vypaří.

Začali jste zkoušet s tím, že premiéra Dona Giovanniho bude v přímém přenosu v televizi. Režírujete v takových případech primárně pro divadelní publikum, nebo berete výrazněji v úvahu televizní diváky?

Tvoříme pro divadlo, tedy pro budoucí uvedení. Je možné samozřejmě pro televizi učinit nějaké malé změny, ale ve skutečnosti se s televizním štábem stejně člověk pořádně setkává jen nějaký den předem, takže mohu těžko vědět, co by chtěli. Těžko mohu adaptovat režii pro televizi nějakým zásadním způsobem. Nemohu počítat s tím, že v televizi bude to a to… Tak se pracovat na divadelní inscenaci nedá. Hlavní je, že se inscenace, až to bude možné, bude hrát pro publikum v divadle. Pracujeme tedy jako obvykle.

Uvažujete o tradicích Dona Giovanniho spojených s Prahou, když byla světová premiéra v tomto městě, dokonce v tomto konkrétním divadle? A nebo uvažujete jenom o díle a tohle vůbec neberete v úvahu?

Podívejte, nevím zdaleka všechno o tom, co se dělo v osmnáctém století při premiéře, ani zdaleka všechno o pražských tradicích. Vím, že se od té doby Don Giovanni v Praze kontinuálně uvádí, a to v tomto divadle. Hlavním hlediskem to pro mě ale není. Ano, rád dělám takové inscenace, které jsou dialogem s místem, na kterém hrajeme, ať už jde o město, nebo o nějaké konkrétní divadlo; takže by samozřejmě bylo divné inscenovat Dona Giovanniho v tomhle krásném divadle s jeho tradicemi v kulisách třeba jako někde u benzinové pumpy To by v Praze opravdu nefungovalo, protože prostor Stavovského divadla a jeho tradice jsou silné. Když mě zdejší operní šéf Per Boye Hansen vyzval, jestli bych v Praze režíroval Dona Giovanniho, tak jsem řekl „ano“, protože jde o výzvu: abych našel cestu, jak Dona Giovanniho uvést tak, aby do té tradice nějakým způsobem zapadl…

 

ND-Giovanni-1

 

A zapadne?

Přiznávám, že chci stát jednou nohou v tradicích a druhou mimo ně. Samozřejmě je zajímavé vnímat prostor Stavovského divadla a představovat si, jak hlasitě tady zněla hudba, i s vědomím toho, že tehdy byly trochu jiné nástroje, na které se hrálo trošku jinak. Je to rozdílné od velkých divadelních budov. Tenhle prostor je velmi intimní, takže je opravdu zajímavé zamýšlet se nad pocitem, který hudba, zvuk a zpěv, právě v tomto prostoru vyvolávaly, když tady Mozart dirigoval. Máme kostýmy, které se nějakým způsobem tradic dotýkají, ale nejsou historicky přesné, nejsou „ze starých časů“. Podstatné bude, že se příběh bude odehrávat jakoby v divadle, respektive v zákulisí divadla, takže se dotkneme někdejší divadelní techniky, opon, kulis s iluzivní perspektivou a tak dále, ale budeme to vše pozorovat jakoby zezadu, z druhé strany. Přicházím s tím, že uvidíme, jak doopravdy Don Giovanni zemřel. Za scénou. Uvidíme, co se opravdu stalo... Primárně hovořím o svém přístupu k dílu. Doufám, že to publikum pochopí.

Vnímáte Dona Giovanniho jako hudební drama, nebo jako příběh?

Samozřejmě, že jde o hudební drama. Důležité, ale obtížné je, najít v něm rovnováhu mezi zábavností a dramatismem. V originále je ta opera nazvána dramma giocoso, přičemž režisér musí najít způsob, jak tato slova zživotnit. Musí jasně vymyslet, co je na vyprávění zábavné, proč a čím je zábavné, a co je vážné, závažné. Protože to rozhodně zároveň je i vážný a závažný příběh. Ale není až tak úplně a jenom hrozně závažný. Musí se najít rovnováhu mezi těmito dvěma póly. A to je i pro mě moc zajímavé. Pokud bychom celou inscenaci příliš zabarvili závažností, tak nebude souhlasit s hudbou, která je převážně v dur. Ano, hudba sama už něco napovídá. Napovídá úroveň a míru závažnosti... Naši zpěváci jsou zainteresování, přistupují k práci pozitivně a je moc krásné s nimi pracovat, jsou dobří. Takže věřím, že se nám podaří v Donu Giovannim najít nové věci.

Omezuje vás ve vaší fantazii nějakým způsobem hudba? Jak moc volný se v hudebním rámci cítíte?

Narážíte na určitý paradox. Podívejte, v činoherním divadle zacházím jako režisér s časem já. V opeře ne. Čas je samozřejmě jedním z nejpodstatnějších momentů na divadle. Takže ano, hudba do určité míry limituje, pokud bych cítil, že bych rád něco dělal někde trochu jinak. Na druhou stranu mě také podporuje. Přináší výzvy. Téměř matematický problém. Mám čas pro toto a toto? Ale pro tohle už ne? Tak musím být kreativní a vymyslet věc jinak, abych se do daného času vešel. Na druhou stranu, i když jindy dělám divadlo bez hudby, tak nějaký rámec mám také. Dávám si ho sám – a mít ho musím. Bez hranic by nefungovalo nic.

 

GS43839

 

Rozdíl tedy zas tak velký není…

Kreativní musím být pokaždé. Každá árie vyjadřuje nějakou emoci, je určitým zastavením, ve kterém se něco sděluje. Také ve finále se pořád zpívá a zpívá… Ale ano, nesmím zapomínat, že lidé jdou na operu z velké části proto, aby poslouchali hudbu. Určité limity a omezení vyplývající z hudby se snažím brát jako pozitivní věc. Jednoduché to však není, protože především asi vynikám ve vyprávění příběhů, v jejich uchopení a jejich proměně tak, aby působily nově. A v Shakespearově hře se opravdu můžu cítit volněji. I z hlediska zacházení s časem.

A zacházíte s ním volně?

Ano. Hodně. Ale něco stejně zůstává. Musím počítat s tím, jak publikum zareaguje. Respektive – jak asi reagovalo tehdy, při prvním uvedení. A já se teď musím snažit divadelní kus zpřítomnit tak, aby reagovalo i v dnešní situaci. Abych se přiblížil současnému cítění. Možná nejde ani tak o dodržování tradic, ale o to, dotknout se původních pocitů.

Kolik jste vlastně už režíroval oper?

Tři… a tahle je moje čtvrtá, takže ne moc. Režíroval jsem Händelova Orlanda. Humperdinckovu Perníkovou chaloupku a Mozartovu Kouzelnou flétnu.

 

ND-Giovanni-2

 

Žádnou současnou, soudobou operu? Posunul byste se rád i takovým směrem?

Ano, určitě, celé to beru jako jakousi cestu k dalšímu poznání, jako vzdělávací proces. Mozarta poslouchám od svých sedmnácti, ale hudbu dvacátého století tak dobře neznám. Musím sám sebe ještě vzdělávat. A krok za krokem pro to něco dělám.

Co je mimochodem v Donu Giovannim podle vás zajímavější: svět mužských, nebo ženských emocí?

Don Giovanni je moc zajímavá hra z hlediska toho, kolik různých a silně vyprofilovaných postav v ní hraje. Ale zároveň žádná z nich není taková, abyste se k ní dostal úplně blízko. Don Giovanni většinou zrcadlí lidi, se kterými se potkává. Je to takový chameleón. Ani ostatní postavy není snadné jednoznačně uchopit. Když se na kteroukoli dívám, mohu v každé z nich vidět něco ze sebe sama. Určitě už jsem někdy byl Donem Giovannim. Párkrát v životě jsem byl asi Elvírou… a zcela určitě i Donem Ottaviem... Něco vám to prostě připomíná, ale ne pouze v případě jedné postavy. Nicméně zpátky k vaší otázce: všechny tři ženské postavy mají určitě o něco zajímavější emoce a psychologii než ti čtyři mužští hrdinové, takže je zajímavější sledovat právě je... V Americe se o filmech říká: "Je to zábavné, protože to je pravda“. Film není zábavný tím, že je potrhlý, ale proto, že je pravdivý. To je asi cesta, kterou se snažím najít i já.

Podtitul Dona Giovanniho zní Il dissoluto punito – Potrestaný prostopášník. Máte v úmyslu v závěru přinést takovéto morální poselství o tom, že každého hříšníka čeká trest? Nedělejte to, co dělal on, nebo dopadnete stejně, jako dopadl on...?

Ne, to ne. A nemyslím si ani, že by takový cíl nebo záměr měli Mozart nebo jeho libretista Lorenzo da Ponte. Takový výklad by se hodil spíš do kostela. Já příběh vnímám spíš takhle: Don Giovanni zemřel. Co dál? Pro ty, co zůstávají, už život nebude až tak moc zábavný. Jeden říká, že teď bude dělat tohle…, druhý že půjde tamhle… A je to spíš trošku nudné. Ano, Giovanni je špatný, ale také je v něm obsažená láska k životu, snaha inscenovat věci, aby se děly. A když se dějí, tak je to moc zajímavé! Život po jeho smrti proto už nebude, co předtím.

Takže žádné moralizování?

Ne, moralizovat bychom neměli. Nikdo.

 

giovanni-banner-2560x1440

 

Foto: Serghei Gherciu, Národní divadlo Praha

Petr Veber

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispívá do odborných českých hudebních měsíčníků, deníků i časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe do Lidových a Hospodářských novin, publikuje v Týdeníku Rozhlas i na internetu, píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.