„Její hluboká znalost díla Smetanova a dalších skladatelů jako Mozarta, Beethovena, Wagnera a Berlioze, s nimiž ho srovnávala, je patrná.“

„Již v roce 1882 připravila pro americké periodikum The Sun několik statí, ve kterých se muzikologicky věnovala rozboru děl Čertova stěna a Má vlast.“

„Charlotta Masaryková Garrigue se věnovala také osobnosti skladatele Karla Weise alias Celestina Nožičky, kterého považovala za jednoho z následovníků Smetany.“

Její jméno známe z učebnic, ale pamětníci ženy, která pomohla vlastnímu choti bez nadsázky přepsat moderní dějiny naší země, již neexistují. Historicky první žena v roli první dámy Československa, původem Američanka, která se po sňatku hrdě obrátila na češství, Charlotta Garrigue, provdaná Masaryková, byla literátkou, aktivní feministkou i nevšední intelektuálkou. Jejím pravým snem však byla hudební dráha. Již v dívčím věku zkoušela hru na klavír, později se rozhodla studovat muzikologii v Lipsku. Zdravotní komplikace jí ideál profesionální klavíristky sice překazily, ale nezabránily, aby se hudbě věnovala dále. Na konci 19. století publikovala několik muzikologicky orientovaných statí o Bedřichu Smetanovi, z nichž některé vyšly v roce 1893 v rámci periodika Naše doba. Osobně se znala s Franzem Lisztem a samotné nitro prezidenta T. G. Masaryka doslova přeorientovala na kulturní směr. Fakt, že zvláště klasické hudbě se mezi roky 1918 až 1935 na Pražském hradě mimořádně dařilo, byl její velkou devízou. Dnes, 13. května 2023, uplynulo sto let od jejího úmrtí.

Charlotta Garrigue se narodila 14. listopadu roku 1850 v americkém Brooklynu, jako třetí potomek z celkem jedenácti dětí. Její otec Rudolph Pierre Garrigue pocházel z Evropy, konkrétně z Dánska, zatímco matka Charlotta Lydia Whiting byla již Američankou. Pravda, také její předci pocházeli z Evropy, přičemž na americké území se zřejmě dostali coby přistěhovalci z lodě Mayflower, ale ona již přece jen náležela nové době. Zatímco Rudolph Pierre hledal cestu k obživě zpočátku dost složitě přes prodej knih, Charlotta Whiting, pocházející z finančně zaopatřené rodiny, si s bohatstvím příliš hlavu lámat nemusela. Manželé se tudíž rozhodli věnovat všem svým potomků náležitou péči.

Charlotta, které nejbližší lidé říkali Charlie, projevovala již od útlého věku hudební nadání. Zajímalo ji prý, proč některé nástroje vyluzují zvuk takový a jiné zase odlišný… Ze všech nejvíce ji však oslnil klavír, na který se amatérsky učila, snad trochu i jako samouk, hrát už od dětství. Měla mimořádný hudební sluch, ačkoliv pěvecky ztělesňovala prý naprostý opak, a sice „vzorný antitalent“. Cit pro muziku měli v krvi nicméně i její příbuzní, kam patřila například operní pěvkyně Malvína Carolsfeld (1825-1904), manželka pěvce Ludwiga Schnorra von Carolsfeld (1836-1865); oba byli ve své době známí především účinkováním ve Wagnerových dílech.

Manželé Schnorrovi von Carolsfeld v opeře Tristan a Isolda

Protože šlo v případě mladé „Charlie“ o ženu doslova renesančního střihu, kterou zajímala vedle hudby také literatura, filozofie či dokonce matematika, trvalo jí déle, než se pro jediný obor rozhodla, což později také v negativním slova smyslu připsala na vrub svému nešťastnému poranění. Podrobně onu událost vystihl ve své knize Charlotta Garrigue Masaryková (1992) historik Stanislav Polák: „Chtěla se stát klavíristkou. Měla výborné učitele a denně věnovala několik hodin namáhavému cvičení. Zvýšeným úsilím doháněla své životní zpoždění – uvědomovala si, že vlastně měla začít už v dětství jako jiní profesionální klavíristé.“ Autor její nelehký osud přirovnal posléze trefně k osudu jiného hudebního velikána: „Stihl ji týž osud, jako kdysi Roberta Schumanna: nadměrným namáháním si nakonec ochromila ruku. Ne mnoho, zato trvale.“ S lehkou dávkou nadsázky lze tedy říci, že Charlotta Garrigue se vlastní pečlivostí paradoxně „prohrála“ až k opaku, kdy jí zákeřný úraz jakoukoliv profesionální klavírní dráhu překazil. Ovšem, vraťme se ještě na malou chvíli zpět…

V době, kdy se rozhodla pro hudební dráhu, nastoupila mezi roky 1874-1876 studia v oboru „historie hudby“ (muzikologie) na tehdy vyhlášené konzervatoři v Lipsku. Byla stále ještě velmi mladá a souhra náhod jí tehdy postavila do cesty řadu nenahraditelných zkušeností i osobních setkání. „Osud jí dopřál kupříkladu setkání s hudebníkem nad jiné významným, a sice s Franzem Lisztem (1811-1886). Účast na jeho hudebních večírcích a poznání kruhu hudebníků jej obklopujících byly zážitky základního významu.“ Tak to ohodnotil historik Přemysl Pražák a dodal: „Pro hudebnici měly přitažlivost dvě největší znamenitosti Lipska: proslulé koncerty v Gewandhausu a koncerty duchovní hudby, zejména Bachovy, v kostele sv. Tomáše, kde Bach kdysi býval regenschorim.“

Úraz ruky sice profesionální naděje nakonec zpřetrhal, avšak vzdělání se mladé ženě rozhodně neztratilo. V Americe, paralelně s obdobím studií, působila také jako učitelka hry na klavír a když se do Lipska v roce 1876 znovu vrátila, připravil jí osud překvapení zcela jiného rázu. Do cesty jí vstoupil pohledný, stejně starý doktor filozofie, přicházející z Čech, tehdy ze součásti monarchie Rakouska-Uherska. Že šlo o lásku na první pohled, dnes už nepochybují ani historici. Mladý Tomáš Masaryk (1850-1937) se do zvláštní Američanky zakoukal a ona do něj. Dne 15. března roku 1878 došlo v New Yorku na sňatek a manželé se posléze přestěhovali z USA do Vídně. Z Charlotty se stala paní Masaryková a z Masaryka, který ctil odjakživa rovnoprávnost mužů a žen, pan Garrigue Masaryk. Ačkoliv si Charlotta, pocházející z bohaté rodiny, sňatkem finančně pohoršila a společensky ji manželství s tehdy navíc ještě nepohodlným politikem stálo řadu sil, ba dokonce i zdraví, rozhodnutí, kterému vládla nefalšovaná láska, nikdy nelitovala.

Svému choti byla oporou a kromě jiných oborů ho výrazně ovlivnila v oblasti klasické hudby. „Když jsme byli v divadle, vždy se po návratu v nočním obleku zašel do knihovny přesvědčit, zda kus, který viděl a slyšel, odpovídá skutečnosti,“ zavzpomínal na TGM komorník Josef Hůza. Vášeň pro klasickou hudbu prezidenta neopouštěla ani po smrti jeho milované manželky v roce 1923.

V době, kdy TGM aktivně usiloval o vznik samostatného československého státu, stala se i z jeho ženy, původem Američanky, přesvědčená Češka, u níž se projevil enormní zájem o místní hudební historii. Zvláště pak o jednu osobnost, a sice o Bedřicha Smetanu. Již v roce 1882 připravila pro americké periodikum The Sun několik statí, ve kterých se muzikologicky věnovala rozboru děl Čertova stěna a Má vlast. Později připravila text s názvem Smetanova a Lošťákova Selská bouře. Ačkoliv metodikou pečlivého porovnávání a kritiky vypracovala mezi roky 1894-1895 řádku vědecky hodnotných studií, příspěvky o Bedřichu Smetanovi nebyly v The Sun nakonec vydány. Důvodem prý byla příliš vysoká odbornost textu. Lépe se zachovalo až periodikum Naše doba (1893). Úroveň Charlottina bádání nicméně pozoruhodně ocenila i dvojice zcela rozličných historiků. Jednak kanadský profesor Harold Gordon Skilling, ale i náš Zdeněk Nejedlý: „Zdeněk Nejedlý chválil její hlavní argumenty: podle něho její články nabízejí ´úplně nový obraz Smetany´ a jsou přímo ´epochální´. Ve své práci napsal roku 1910, že použila novou ´srovnávací a psychologickou metodu´; její články ´nic neztratily na svém významu´. To, co v obou těch směrech Ch. Masaryková přinesla, je dnes živou součástí našeho vědění o Smetanovi. Přiznal, že Charlotta byla první, kdo vedla smetanovská bádání tímto směrem,“ uvedl za použití citací Nejedlého profesor Skilling ve své knize o Charlottě a Alici Masarykových (2001), přičemž dodal: „Její hluboká znalost díla Smetanova a dalších skladatelů jako Mozarta, Beethovena, Wagnera a Berlioze, s nimiž ho srovnávala, je patrná.“

Masaryková dokonce měla odlišný názor na Smetanova pozdní díla, která dávná kritika považovala za „slabá“. Vyzdvihla například Smetanův smyčcový kvartet Z mého života, na který upozornila jako na Smetanovo dílo autobiografické. „Je naší povinností přiznat Smetanovi slávu, která mu plným právem náleží,“ uvedla ve sborníku, kterým svá písemná bádání o Smetanovi završila. Tím však její zájem neustal. Roku 1904 (rok Smetanův) se jí podařilo prosadit provedení II. smyčcového kvartetu. Charlotta tehdy využila přátelství s Josefem Sukem a České kvarteto nastudovalo a v úzkém kroužku v rámci Společenského klubu Slavia dílo provedlo. „Charlotta Masaryková tak nemalou měrou přispěla k definitivnímu vítězství a světové slávě neprávem opomíjeného díla českého skladatele,“ uvedl historik Polák. Kromě drobného koncertu připravovala okolo roku 1916 také Smetanovu monografickou výstavu. Na dotaz, proč vynaložila enormní úsilí právě na dříve kritikou odstrkovaného Smetanu, odpovídala vlastenecky. Ačkoliv doba, kdy byl věhlasný hudební skladatel v nepříliš velké oblibě, dávno minula, je nutné uznat, že na počátku jeho rehabilitace stála žena, budoucí první dáma Československa, od které bychom podobné úsilí, pokud bychom její osud a zájmy podrobně neznali, možná ani nečekali.

Charlotta Masaryková Garrigue se mimo jiné věnovala také osobnosti skladatele Karla Weise alias Celestina Nožičky (1862-1944), kterého považovala za jednoho z následovníků Smetany. Mezi její oblíbené světové autory patřil Liszt, Mozart nebo Wagner. Hudební vědě, ale i aktivní hře na klavír, naučila postupně všechny své čtyři děti, z nichž umělecky i hudebně nejnadanější byl syn Jan Masaryk (1886-1948). Charlotta Masaryková se hudebnímu umění věnovala takřka až do sklonku svého života, kdy ji potrápila v důsledku velkého životního stresu zákeřná choroba, jíž nakonec podlehla. Postupné srdeční potíže i záchvat mozkové mrtvice se jí nakonec staly osudnými. Stalo se tak právě před 100 lety, dne 13. května roku 1923 na zámku v Lánech. Nikdy nebyla profesionální klavíristkou, avšak její muzikologický odkaz se i přesto stal nezapomenutelným.

Foto: Wikipedia / a.n / volné dílo, Wikipedia / Joseph Albert / volné dílo, Wikipedia / Karel Čapek / volné dílo