„V baroku byla hudba užitkovou záležitostí, zvukovou kulisou ke společenským konverzacím, hrátkám či flirtování a především k hostinám. Umělci se museli hodně snažit, aby zaujali publikum.“

„Přítomní se měli vžít do atmosféry baroka – během téměř čtyřhodinové opery se pokusili chovat jako tehdejší publikum: projít se, jít si pro občerstvení ke stánku a v klidu během opery i konzumovat.“

„Tomáš Hanzlík vytvořil ke třetímu aktu na český překlad hudbu, která je parafrází Míčovy instrumentální.“

Mezinárodní hudební festival Petra Dvorského se koná již pětadvacátým rokem v prostorách zámku a zahrady Jaroměřic nad Rokytnou. Letos speciálně pro festival připravil Ensemble Damian, působící při Katedře hudební výchovy Univerzity Palackého v Olomouci, místní specialitu. Soubor se zabývá poučenou barokní interpretací a realizuje skladby z českých a moravských archivů. První českou operu O původu Jaroměřic na Moravě provedl v zámecké zahradě večer 14. srpna v kritické edici Tomáše Hanzlíka, zakladatele a uměleckého vedoucího souboru.

Hrabě Johann Adam z Questenbergu (1678–1752) byl člověk hudbymilovný a neváhal hudbě zasvětit život. Provozoval ji jak ve svém paláci ve Vídni, tak na svém zámku v Jaroměřicích nad Rokytnou. K hudbě vedl i své zaměstnance, kdo chtěl u něho na zámku sloužit, musel na něco hrát či zpívat, a to dobře. Prvním dvořanem byl František Antonín Míča, který musel skloubit funkci správce, hofmistra i dvorního kapelníka a skladatele, a dokonce i tenoristy. Oslavná opera O původu Jaroměřic na Moravě je jeho jedinou a jen zpola dochovalou skladbou, provozovanou navíc v českém jazyce.

Hudba v baroku neměla tak významné společenské postavení jako v době moderní. Dnes je posluchač zvyklý se v potemnělém sále pohroužit do světa tónů a relaxovat či rozjímat. V baroku byla hudba užitkovou záležitostí, zvukovou kulisou ke společenským konverzacím, hrátkám či flirtování a především k hostinám. Umělci se museli hodně snažit, aby zaujali publikum. Velkými gesty, okázalou výpravou i efektní hrou či zpěvem. Barokní divadlo bylo plné technických efektů a deus ex machina, snášející se z nebe, vyřešil jakoukoli zápletku. V Jaroměřicích nejspíš tehdy takové efekty neměli (kdoví…) a neměli je ani toto pondělí. Zcela jistě. Navíc se měl Festival Petra Dvorského původně konat na zámeckém nádvoří – posun termínu stavebních prací vrátil akce tam, kde se původně realizovaly, do zámecké zahrady. To umocnilo atmosféru, ale vítr, který si pohrával s připravovanými dekoracemi, neumožnil nachystat zamýšlenou scénickou podobu. Na pódiu se tedy v levém rohu usadil orchestr a účinkující se museli přizpůsobit a provést operu víceméně koncertně, sice v kostýmech a s barokní gestikou, ale na prázdném jevišti. Zástupce pořádající agentury Ars koncert, paní Lenka Šimečková, situaci před akcí vysvětlila a aby akcentovala ducha události, vybídla přítomné, aby se vžili do atmosféry baroka a během téměř čtyřhodinové opery se pokusili chovat jako tehdejší publikum. Tedy se projít, jít si pro občerstvení ke stánku a v klidu během opery i konzumovat. Jen málokdo to vzal vážně, přece jen se dnešní publikum, alespoň na akcích klasické hudby, chová raději ukázněně.

Opera O původu Jaroměřic je proklamace. Není tu žádný děj, žádné dramatické zápletky, je to oslava kraje, města a jeho zakladatelů. A také vědomí, že spory je lépe řešit smírem a láskou než mečem a vražděním. Původně ovšem byla opera komponována na italské libreto, které je v autografu podložené českým textem. Poslední, třetí akt, se dochoval jen v libretu, a to italsky s německým překladem. Bylo tedy možné provést operu jen ve dvou dějstvích a dvou intermezzech, ale nakonec Tomáš Hanzlík vytvořil ke třetímu aktu na český překlad hudbu, která je parafrází na Míčovu instrumentální hudbu. Dopsal i třetí intermezzo, ale ztracené balety zůstaly ztracené. Balet ale z opery nezmizel, je tu postava tančícího jelena, jehož ulovení je příčina k výběru místa pro založení města a který je dodnes na jeho znaku.

Obsahem opery jsou vztahy mezi třemi knížecími páry, představiteli Moravy, Čech a Slezska. Hlavním hybatelem je slezská princezna Hedvika (soprán Helena Kalambová), jejíž nenávist k moravskému knížeti Gualterovi (tenor Ondřej Benek) se promění v lásku. Její bratr Fridegildo (tenor Štěpán Binar), vězněný Gualterem, je proto propuštěn z vězení, ale jeho touha po pomstě trvá. Současně se zamiloval do dcery českého krále, Genovildy (alt Kristina Kubová), nevěsty svého věznitele. Ta kupodivu jeho lásku opětuje a Gualtero se jí zříká a bere si Hedviku. Ještě že vztah dalšího moravského knížete, Otakara (bas Michal Marhold) se sestrou Gualtera Drahomírou (soprán Hana Holodňáková), zůstal pevný. Čtvrtý pár je lidový a komický. Oba touží po vyšším společenském postavení a vzájemně se poučují, jak na to jít. Hajdalák (bas Jiří Poláček) preferuje dosažení postavení poctivou prací, jeho žena Bumbálka (soprán Juliana Synková) ho poučuje o nekalých praktikách, jež zaručeně fungují – korupce, pomluvy, lichocení, přetvářka. Škoda, že její dikce není příliš srozumitelná a že oba jsou poněkud na štíru s intonací. Jejich vstupy mění operu na lidovou zábavu, včetně závěrečného vpádu Hajdaláka do publika s mísou povidlových buchet, které rozdává. Doplňující lidový pár, také v roli sboru, tvořili mladí zpěváci altistka Iva Táborská a tenorista Vojtěch Franců.

Největší obdiv si zaslouží orchestr – stále na scéně a na očích a nonstop hraje hudbu, která vykazuje znaky řemeslné rutinní profesionality. Jen občas zakolísala intonace, to když reagovaly dřevěné nástroje na nastupující večerní ochlazení a vlhkost. Svěží rytmika díky Jiřině Dvořákové spolehlivě „šlapala“ a lyrické pasáže dojímaly v podání koncertního mistra Jiřího Sychry. Ve třetím, rekonstruovaném dějství, se objevily názvuky moravské melodiky, která osvěžila poněkud monotónní orchestrální fakturu. Závěrečné finale se konalo v polyfonním duchu a rozverné náladě.

Pěvecké provedení by nebylo férové hodnotit, neboť vše bylo amplifikováno a zpěváci měli mikroporty, které braly nejen pěvecký projev, ale i přidružené zvukové efekty. Zajímavé bylo, že nejlepší výsledný zvuk byl v zadní části hlediště, zatímco vpředu působil zvuk mnohdy i nepříjemně. Nicméně sopranistky přesvědčovaly o svých schopnostech si pohrát s koloraturami i výškami, altistka si ponechala příjemný sametový témbr hlasu a tenoři nepodlehli potřebě vyrábět velké hlasy, což jim pomohlo k otevřenému a přirozenému tónu. Nejpříjemněji působily hlasy hluboké, jejichž nenucenost jim pomohla i k uvolněným hereckým kreacím.

Herecké ztvárnění bylo nejspíš výsledkem úsilí Marka Řiháka, který je autorem režie, scény i libreta ke třetímu aktu. Je otázkou, nakolik byla použitá barokní gestika autentická a nakolik je výsledkem fantazie. Nešlo si nevšimnout podobnosti se znakovou řečí neslyšících a je otázkou, je-li to jen náhoda, nebo záměr. Zcela chybělo vedení pohybové, a to jak při ukázkách „baletu“ stylizovaného jelena, kterému nechyběl vtip, či při pohybových kreacích sólistů v mezihrách, kteří spíše neorganizovaně „vláli“ po jevišti. Estetika pohybu chyběla i některým sólistům, zejména Hedvice. Mohly za to zjevně i nepříliš povedené dámské „barokní“ kostýmy – měly jen rozšířené boky a postavám neseděly. Pánové to měli s kostýmy lepší, byly více výpravné i propracované a dobře padnoucí. Efektní byly velké paruky, oranžová se mísila s růžovou či svítivě modrou. Kostymérka Vendula Johnová jistě vycházela z omezených zdrojů, o to více měla prostoru pro kreativitu.

Představení trvalo téměř čtyři hodiny a ne všichni diváci tento maraton vydrželi. Snad proto, že současné zdroje „hraběte Questenberga” pro zajištění bohaté hostiny byly velmi omezené, ale jistě proto, že stále se opakující árie da capo byly pro poslech velmi únavné. Uvedení opery se neslo v několika intencích –především pak šlo o autentičnost ve snaze, jak to opravdu v tom baroku dělali. Z muzikologického hlediska byla snaha udržet autenticitu žádoucí už proto, že bylo dílo uvedeno na místě svého vzniku. Z hlediska provozovací praxe ovšem byly kladeny dnes téměř nesplnitelné nároky jak na orchestr, tak na účinkující, tak především na diváky. Dnešní divák chce zkratku, informaci, nevydrží sledovat tak dlouho představení, ve kterém navíc chybí dramatické prvky a děj. Ti, kteří vydrželi, zaslouží mimořádný obdiv, protože v dnešní zrychlené době se žije úplně jinak, než v baroku. Nicméně zůstavší byli spokojeni a snad byl spokojen i hrabě Questenberg, který jistě tam odněkud snahy pořadatelů i umělců sledoval, držel palce a snad i zajistil stabilní počasí až do konce představení.

Foto: Mezinárodní hudební festival Petra Dvorského