„Recitál začal rovnou naplno – slavnou árií Casta Diva z Belliniho Normy.“

„Osušování židlí a bicích nástrojů… a v zákulisí zřejmě napínavé vyjednávání, co dál a jak dál…“

„Přesné koloratury a intonace… Jedna přednost vedle druhé. A k tomu jasné profesionální poselství pohody.“

Světoznámá hvězdná ruská sopranistka Olga Peretyatko nadchla v Litomyšli čistým hlasem, vokálním uměním i milým projevem. Prožila ve Smetanově rodišti pár hodin, ale stihla v nich poznat nejen upřímnost posluchačských reakcí, ale také sílu živlů, jakou v kamenných divadlech sotva potká, a zažít cestu z tropů do středoevropského jara. Večerní sobotní bouře, která nezadržitelně přišla hned po začátku jejího operního recitálu, přinesla totiž dramatický pokles teplot z extrémních nejméně třiceti dolů pod dvacet.

Koncert – doprovázený na zámeckém nádvoří Leošem Svárovským a orchestrem PKF-Prague Philharmonia – hromy a blesky s průtrží mračen málem rozvrátily. Nedlouho po začátku, v okamžiku, kdy už z hudební produkce zbývalo jenom cosi jako němý film, protože šumění deště na zastřešení auditoria přešlo v rachot přehlušující vše ostatní, musel být program přerušen. Následovalo zakrývání zadní části pódia, ukrývání lidí z okrajových sedadel, na která stříkala voda, pod arkády, později osušování židlí a bicích nástrojů… a v zákulisí zřejmě napínavé vyjednávání, co dál a jak dál. – Hodně přes půl hodiny trvalo, než s koncem deště akustické podmínky dovolily v programu pokračovat, potom naštěstí už bez rušivých vlivů a bez přerušení. Koncert se tak nakonec i bez klasické přestávky protáhl na sto padesát minut. Končil nicméně ve vděčné a přejné atmosféře. Mezi pódiem a auditoriem už v té chvíli existovalo propojení dané nejen hudebními dojmy, ale i prožitkem společných nestandardních chvil, kdy sopranistka i dirigent před nedobrovolným odchodem z jeviště jen bezmocně ukazovali směrem vzhůru…

Sólistka začala recitál rovnou naplno – slavnou árií Casta Diva z Belliniho Normy, velmi pěkně procítěnou, zazpívanou ve vzácně pomalém a přece nezadýchaném tempu. Teprve potom přišla na řadu předehra, a to k Donizettiho Lindě di Chamounix. V následné árii ze stejné opery už se začalo ozývat rychle se blížící hřmění. Sopranistka s ním stihla komunikovat – šibalské vyčítavé „pšššt“ s prstem na ústech vložené do krátké pomlky v melodii bylo pohotové i půvabné… Stejným způsobem komunikovala s dirigentem: usměvavé mrknutí směrem k němu během trylku, s jasným výrazem ve tváři „ještě nekončím“, a teprve po chvíli obvyklé naznačení konce pro nástup orchestru dávalo jasně najevo, že tato pěvkyně nemá vokální problémy.

Bylo to zřetelné i později v áriích z Donizettiho Anny Boleny a Lucie di Lammermoor, v árii Dony Anny z Mozartova Dona Giovanniho i v kavatině z Verdiho Luisy Millerové nebo ve výstupu ze Sicilských nešpor. Pěkné, nenásilné, nijak okázale velkolepé, ale čisté a upřímně znějící belcanto, jen středně velký, ale o to tvárnější hlas, zůstávající na přirozené emocionální úrovni a nevzpínající se k přehnaným dramatickým vrcholům… Mezi čísly od Verdiho nádherně ztišená a kouzelně procítěná píseň „Zděs chorošo“ od Sergeje Rachmaninova, na závěr arietta-valčík Julie z Gounodovy opery Romeo a Julie a jako přídavek Arditiho waltz Il bacio (Polibek)… Neokázalý, pěvecky dokonalý, ale přitom nijak přeháněně virtuózní program; sytý, lehce plynoucí hlas; brilantní a nezatěžkané ozdoby, jasné koloratury a přesná intonace… Jedna přednost vedle druhé. A k tomu jasné profesionální poselství pohody. Skutečná hvězda, která možná vzhledem k dobré akustice této letní scény nemusela ani jet na úplně plný plyn, a přesto dala áriím vše.

Pódiové partnerství PKF-Prague Philharmonia bylo tento večer skvělé. Opět se přihlásil dojem, že právě tohle těleso je pro podobné úkoly u nás tím nejlepším. Plný zvuk, klenuté oblouky frází, přesnost, schopnost bleskově se přizpůsobit momentální inspiraci sólisty… to vše je také velká přednost. V kombinaci s Leošem Svárovským, který sice někdy má až moc okázalá a rozmáchlá gesta, ale který je absolutním profesionálem a dovede pěvce a těleso dokonale zkoordinovat a ještě přidat výraz, šlo o ideální spojení. Výsledky se dostavily i v samostatných číslech. Předehru ke Glinkovu Ruslanovi a Ludmile, aniž by byla uspěchaná, zahráli mimořádně virtuózně. A předehru k Donu Giovannimu jsme asi těžko slyšeli v poslední době zahranou stylověji…

Pěkný koncert, srdečný a špičkově muzikální. Pořadatelé Smetanovy Litomyšle o sobě říkávají, že jsou „klikaři“. Tentokrát to nakonec opět nějak dokázali, dopadlo to dobře, ale fakt s odřenýma ušima…

Foto: Festival Smetanova Litomyšl, Veronika Paroulková