„Sopranistka, host večera, se ukázala v nejlepším možném světle.“

„Bude mu v září devětapadesát a jeho hlas je ještě stále hlasem lyrickým.“

„Závěr večera patřil dvojzpěvům.“

Kratší, ale pěkný. Takový byl středeční operní recitál Ramóna Vargase, ozdoba festivalu Prague Proms. Koncert ve Smetanově síni se zájmem a dobře doprovázel Český národní symfonický orchestr, dirigoval Marcello Rota a skvělou partnerkou byla světoznámému mexickému tenoristovi mladá slovenská sopranistka Lenka Máčiková.

I s přídavky a duety zpíval Vargas v osmi číslech a Máčiková v sedmi. Program byl obvyklou sestavou známých čísel od italských a francouzských autorů – Rossiniho, Donizettiho, Belliniho, Gounoda, Verdiho, Pucciniho a Mascagniho. Sopranistka, host večera, se ukázala v nejlepším možném světle – s mladistvým čistým hlasem lehkého lyrického charakteru má před sebou určitě mnohé krásné úkoly, jak je z mezinárodních souvislostí naznačuje už nyní její dosavadní umělecký životopis. Julii z Gunodovy opery zazpívala s lehkostí a s pozitivním výrazem, křišťálově a s úsměvem, stejně tak technicky náročnější árii Rosiny z Lazebníka sevillského. Tenorista, hlavní hvězda, měl v první polovině večera dva úkoly – Nemorinovu árii z Nápoje lásky a pak druhý výjev ze stejné opery, rozkošnou scénu, kdy se pokouší vypít „nápoj lásky“ – ve skutečnosti v opeře láhev vína – a dostává se shodou okolností o kontaktu s obdivovanou Adinou. Ramón Vargas naznačoval upíjení z láhve od vína a s Lenkou Máčikovou hudebně i mimohudebně komunikoval moc mile.

Bude mu v září devětapadesát a jeho hlas je ještě stále hlasem lyrickým, lahodně zabarveným, nepřepínaným, ne nadprůměrně velkým, poctivě vedeným. Pokud se snad přece jen už něco málo začíná vytrácet, je to téměř neznatelné. Možná z toho bude postupně menší objem, užší barevnost, kratší dech, ne stoprocentní jistota. Něco problesklo v druhé polovině večera v nejvypjatější árii, slavné „Nessun dorma“, obecně známé jako „Vincero“. Pěvec ji přednesl střízlivě a neokázale, ne na doraz; dlouhodechost rozčlenil a pokrátil, na nejvyšších tónech si upravil a znejasnil slabiky. Poměřováno absolutním ideálem nebo jeho vlastním mladistvým projevem před lety – něco mulo asi chybělo. Poměřováno jinak – Ramón Vargas je ještě stále skutečná mezinárodní hvězda, umělec, který si nikdy neliboval v okázalých gestech a který nejen působí, ale i zpívá skromně, pěvec, který sice „Vincero“ nezazpívá nejlépe na světě, ale i tak mu vyzní lépe než desítkám jiných tenoristů. Obdobně, trochu introvertně, ale pěvecky příjemně, působil v árii „La donna e´mobile“ z Verdiho Rigoletta. A Cavaradossiho zpěv „E lucevan le stelle“ z Pucciniho Tosky nebyl veristicky srdceryvný, ale podmanivě lyrický. V této druhé polovině koncertu Lenka Máčiková skvěle, s přesnou dávkou rozvernosti – spíše než ženské rafinovanosti a koketnosti – zazpívala výstup Musetty z Pucciniho Bohémy. Mnohdy tato postava bývá v podání operních umělkyň opravdovou subretou, někdy značně afektovanou, zde šlo výrazově o mnohem srdečnější, čistší a otevřenější projev.

Český národní symfonický orchestr hrál v áriích pozorně a naplno a přiměřené potěšení vzbudil i v samostatných číslech – postupně v předehrách ke třem operám: Verdiho Nabuccovi, Rossiniho Lazebníku sevillskému a Belliniho Normě. K tomu přibylo také cituplně pojaté intermezzo z Mascagniho Sedláka kavalíra. Marcello Rota vedl hlavní linii večera s pozorností k emocionální intenzitě, kterou podněcoval jak v celkovém nastavení, tak v dostatečně vyhrocených kontrastech – už od prvního nárazu v tutti orchestru v Nabuccovi…

Závěr večera patřil dvojzpěvům. V Brindisi – přípitku z Verdiho Traviaty – se potvrdilo, že Lenka Máčiková má nakročeno k vynikajícímu vyjádření přesného výrazu, nejde u ní jen o krásný, prázdný zpěv… Duetem z Traviaty byl i první z přídavků. Druhým a posledním byl pak neodolatelně zahraný (i zazpívaný) duet „Lippen schweigen“ z Lehárovy Veselé vdovy; geniálně vyhmátnutá houpavá melodie, která se vás chytí a které se potom jen těžko zbavujete… Koncert skončil i s přídavky ve stopáži pod dvě hodiny. Jako vždy se od opatrnějšího zpěvu dostal k většímu rozdávání a v publiku se stejně obvykle od počáteční zdrženlivosti vystupňoval k potlesku vestoje. K letnímu festivalu současně patří nejen určitá lehkost a zběžnost, odlišující se od závažných večerů v sezóně, ale i to, že po skončení programu venku ještě stále není tma…

Foto: Prague Proms

Facebook X E-mail WhatsApp